Jiří Žáček. Co oči nevidí. Mimořádně kreativní básnický svět nejznámějšího českého básníka

Kniha jde ve stopách Žáčkovy básnické tvorby od chvíle, kdy jako kometa přelétl nad spícím českým Parnasem. Básník nabízí čtenáři společnou cestu od jedné básnické sbírky k další, tak jak vznikaly až do dnešních dnů. Čtenář je jeho partnerem a spolutvůrcem, který může básně sám promyslet, procítit a prožít, aby v něm zanechaly něco víc než ozvěnu krásného slova.



Žáčkova poezie je hledání společného jazyka a každou báseň jako by začínal magickým zvoláním: Jsme jedné krve, ty i já!
Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá. Poezie je rodná sestra lásky, ale ani láska nebývá idylická. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. Neměla by skutečnost přikrašlovat, naopak ji svlékat donaha. A přesto má Jiří Žáček rád verše, které jsou příležitostí k úžasu. Podle takového klíče sestavil knihu Co oči nevidí, která mu dává zázračnou možnost porozumět sám sobě a skrze sebe světu.

Výbor lyrické poezie „Co oči nevidí“ je rozdělen do částí:
Ladění, Ráno moudřejší večera (1970), Napjatá struna (1973), Anonymní múza (1976), Mezi řečí (1978), Tři roky prázdnin (1982), Text-appeal (1986), Papírové růže (1987), Maličkosti (1988), České moře (1999), Balady, Třetí poločas (2009), Červené paraplíčko (2010),
Postskriptum, doplněno fotkami Z alba a mezi nimi jsou poznámky literárních kritiků, přátel i kolegů.
Knížku ilustrovala jeho žena Eva Žáčková. Vydal Šulc-Švarc, 2013.

Od básníků se toho žádá přespříliš.
Ti, co mají hroší kůži, žádají, aby měl básník kůži jako novorozeně.
Básník má mít srdce na dlani, tvrdí ti, co by si rádi hryzli do cizího masa. Vtip je v tom, vážený a milý čtenáři, že to srdce na básníkově dlani je tvoje.

Jiří Žáček

Básně se píšou, mimo jiné:
Z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.
A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě.
A skrze sebe světu.

Jiří Žáček

Co oči nevidí
(Malíři Vladimíru Komárkovi)
Namaluj, malíři, co je ti nejbližší,
co oči nevidí, co uši neslyší,
zázračné krajiny ukryté za víčky,
kde zurčí prameny, kde hoří ohníčky,
prameny radosti, ohníčky naděje,
která mě opojí, která mě zahřeje.
Namaluj, malíři, ten vesmír, co je v nás,
ztracenou Ithaku, svět plný hrůz i krás,
z palety vyčaruj písničku staletou,
ať stromy v zahradě do rána rozkvetou,
na temnou oblohu namaluj svítání,
ať slunci na pozdrav zvon srdce vyzvání.

Páteř
Škola nám křiví páteř
zaměstnání nám křiví páteř
přátelé nám křiví páteř
život nám křiví páteř
Pořád nám někdo bez ustání křiví páteř
křivá páteř jde do módy
hodí se pro každou příležitost
a je velmi trvanlivá
Problémy nastanou až po smrti
Bude nutné každou páteř násilím narovnat
abychom aspoň v rakvi byli přímí
abychom aspoň v rakvi byli úctyhodní
abychom aspoň v rakvi byli vznešení
Potomci to jistě ocení

Co jsme?
Co jsme? Jsme jen dvě mimoběžky
ve chvíli kdy se přiblíží
jsme ti co věčně šlapou pěšky
jsme ti co mlčky přihlíží
Jsme otázky — ty zamlčené
jsme nenapsané dopisy
jsme touha vzlétnout spící v kmenech
které už jaro nevzkřísí
Jsme strašáci a vítr v polích
nám z vlasů střásá samotu
jsme oblázky a čas nás drolí
pod kola cizích životů

Nápis na kolíbku
Jsem tady jako pouhý host
Nemám svůj dům ba ani svůj díl země
Mám jenom svoji budoucnost
mám celý svět co mlčky klíčí ve mně

Tužka
Záleží hlavně na tuze
jestli text dojme nebo raní
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní

Zápalky
V dětství jsme všichni byli žháři
Milenci hořte zvesela
Tristanům zbude oheň v tváři
a v srdci trocha popela

Dveře
Za dveřmi čeká celý svět
svět ztrát a nálezů svět věčných vart a štací
Dítě se učí odcházet
a dospělý se celý život vrací

Jaro za dveřmi

Z obálek módních časopisů
vyběhly dívky, které žijí
vždy à jour, stále s úsměvem;
a když je vidím, říkám si,
nač ztrácet noci poezií?
Minul čas veršů; ale my,
má stará lásko zrezavělá,
půjdeme jaru naproti,
dát větru napospas svá těla.
A když tě nohy zabolí,
budu ti líbat nahá lýtka.
Půjdeme sami,
slunci vstříc;
ztracená, zkřehlá zimní hlídka.

Návod k použití knížky básní
(Lojzovi Marhoulovi)
Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže — žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano — my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum — rádce zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.

http://www.jirizacek.cz/