Intimní sbírka intimních básní prodchnutých vírou, venkovem, moudrostí. Svou skromností a civilností výjimečný jev na české poetické scéně.
Způsobem básnění se sbírka od předchozích příliš neliší, najdeme v ní snad jen víc ironie a jadrnějších výrazů. V její tematice se však odráží nová zkušenost vážného onemocnění, jemuž autor v posledních dvou letech čelí. Ač to zní paradoxně, její tón je možná i proto humornější.
Ač to zní paradoxně, její tón je možná i proto humornější. Předposledním i posledním věcem života se Mazanec věnuje odedávna, všednost u něj vždy hraničí s transcendencí a útržkovité postřehy či odposlechnuté promluvy se často týkají starých lidí, kněží, kostelů či hřbitovů. K venkovskému životu, o němž píše, náleží stáří a umírání docela přirozeně. Dokud se ho to osobně netýkalo, psal o takových jevech s veškerou vážností, když se ale sám ocitl v jejich gravitačním pásmu, dovoluje si občasné pousmání. Ač bytostný konzervativec, dospěl v jednom z oddílů knihy až na práh experimentální poezie, když „zbásnil“ (přepsal do veršů) poněkud senilní, tajuplné, avšak nadzemsky veselé promluvy téměř stoleté stařenky po mozkové mrtvici.
Viktor Šlajchrt, 2012
Petr Mazanec
je středoškolský učitel, regionální historik a básník. Narodil se sice v severních Čechách (Ústí nad Labem; část dětství prožil v Děčíně), ale rodným krajem mu byl a je kraj jeho rodičů, to je Vysočina. Mládí prožil v Kamenici nad Lipou a v blízkém Rytově. Žije v obci Veselá u Počátek. Je autorem těchto rukopisných sbírek: Dostatečné znalosti (texty, 1968–1970), Dostatečné známosti (texty, 1973–1974). Od roku 1990 je pravidelným účastníkem sborníků skupinky absolventů FF UK z 60. let, které vydávají účastníci vlastním nákladem pod názvem Listopad (v roce 2008 již 19 ročníků).
Vydal v nepatrném nákladu šest sešitů svých textů: Verše (1998), Verše 2 (2002), Verše a texty 3 (2005), Krátké texty 4 (2006), Verše a texty 5 (2008), Verše a texty 6 (2010). V nakladatelství Dauphin vyšly – autorský výbor Jarní chodec (2009) a soubor Zachtělo se mi (2011).
Petr Mazanec | Kdo v zlaté struny zahrát zná | fotografie Jan Horáček a František Bína | vydal Dauphin, 2011
Ukázka...
A taky se stalo jednou
před sto lety
že jeden pokrokový atheista (kantor v penzi)
tím krajem (krásnou Vysočinou)
nazdařbůh (jako turista) šela úplně náhle
začal mít
tak vážné pochybnosti
že pak dál už šel
jako poutník1
Jeden muž při jedné hádce se svou ženou:
Běž podojit krávy
kterés nedostala!
a jindy
(protože není kostelíčka, aby nebylo kázáníčka):
Kdybys raději šla
brouzdat na internetu!2
„Jakož i my odpouštíme
našim viníkům.“
Komu?
Několik blbců, několik hajzlíků
a spíše výjimečně nějaký hajzl.
Na skutečného viníka
mi nikdo z nich nedorostl!3
Na rodičovské schůzce
se jedna matka divila
že z dějepisného testu
její syn dostal pětku
když přece v otázce o Jaltě
„něco tam měl“Ano – rok a měsíc
(opsané z lavice)
ale sešli se mu tam
„Stalin Hytler a Čembrdlejn“Hloupé to matky syn
