Jeff Foster a jeho meditavní básně v próze

Jeff Foster a jeho meditavní básně v próze

Jeff Foster sdílí ze své vlastní probuzené zkušenosti cestu z hledání naplnění v budoucnosti ak přijetí „toho všeho, tady a teď“. Vystudoval astrofyziku na Cambridgeské univerzitě. Po období deprese a fyzické nemoci se pustil do intenzivního duchovního hledání, které skončilo zjištěním, že život sám je to, co vždy hledal.

Jeffovo učení je jednoduché. Pomáhá lidem objevit, kým skutečně jsou, mimo všechny myšlenky a soudy o sobě samých, dokonce i uprostřed stresu a boje moderního života a intimních vztahů.

Více: www.lifewithoutacentre.com

„Duchovní probuzení není zvláštní pocit, stav nebo zkušenost.
Není to cíl nebo cíl, někam, kam v budoucnu dosáhnout.
Jak se nám Buddha snažil říci (ačkoli málokdo ho skutečně poslouchal), není to nadlidský úspěch nebo dosažení.
Abyste to našli, nemusíte cestovat do Indie.
Není to zvláštní stav dokonalosti vyhrazený pro šťastlivce nebo pár privilegovaných.
Není to exkluzivní klub.
Není to mimotělní zážitek a nezahrnuje život v jeskyni, vypnutí všech svých krásných smyslů, odpoutání se od reality tohoto moderního světa.
Nemůže vám to předat ozdobný vousatý (nebo nevousatý) guru, ani to nemůže být odebráno nebo ztraceno.
Nemusíte se stát někým učedníkem nebo následovníkem, ani rozdávat veškerý svůj majetek. Nemusíte se připojit ke kultu.
Nemusíte nikoho následovat.

Je to spíše neustálá a prastará výzva – v každém okamžiku vašeho života – důvěřovat a přijímat se přesně takoví, jací jste, ve vší své nádherné nedokonalosti.
Jde o to být plně přítomný a bdělý ke každému vzácnému okamžiku, vyjít z velkolepého filmu o minulosti a budoucnosti a ukázat se na celý život s vědomím, že i vaše pocity nepřijetí jsou zde akceptovány.
Jde o radikální otevření se tomuto mimořádnému daru existence, obejmutí bolesti i radosti z ní, blaženosti i smutku, extáze a přemožení, jistoty i pochybností.
Vědět, že nikdy nejste odděleni od Celku, nikdy zlomeni, nikdy skutečně ztraceni."


BRÁNA NEVĚDĚNÍ

Když spočineme v Nevím,
vytvoří se v závoji iluzí naší mysli skulinka,
a může námi prostoupit celý Vesmír.

Nevědění není nevědomost.
Nevědění není hloupost.
Je to zvědavost. Je to úžas.
Je to stav, ve kterém se oddělené “Já” uvolní
v přítomnosti Velkého Soucitu.

Když Nevíme, může námi prostoupit unavené slunce,
explodující do červené a oranžové;
žlutý měsíc a bilion vzdálených hvězd,
tak vzdálených a přitom tak blízkých,
tak daleko a přitom Tady.

Vědění nás k tomu nemůže dovést.
“Já” to nedovede pochopit.
Tou bránou je NeVědění.

Otevřete se Měsíci.“


CESTA POKORY
Cesta probuzení není cesta pro slabé povahy.
Učí nás pokoře. Ó ano! Srazí nás na kolena. Mnohokrát.
To, co jsme si o sobě mysleli, že víme, se chvílemi rozpustí do nicoty.
Naše nejzářivější vhledy, úžasné znalosti, naše životní práce, to vše se může rozpadnout v prach.
Někdy bez varování.
Bude od nás vyžadováno, abychom začali znovu, a znovu, a znovu.
A zase znovu.
(Zmínil jsem už, že to není cesta pro slabé povahy?)
Ó ano! Samozřejmě, že se také dotkneme blaženosti a radosti z bytí!
Budou dny, kdy se budeme smát tomu, jak jsou věci prosté.
Ale také se od nás bude chtít, abychom čelili svým nejhlubším strachům, podívali se do tváře temnotě a tmě, kterou v sobě máme. Abychom se vydali na místa, kde žijí naše nemilované části.
Zavede nás to do krajiny zármutku, o kterém jsme ani neměli tušení. Vypláčeme miliony slz za opuštěné, osamělé děti - v sobě i ve světě.
Budeme zuřit a spílat nebesům, svým rodičům, všem učitelům, za to, že nemám nedali to, co jsme potřebovali. Lžím, kterými jsme byli krmeni. Všem, kteří tam pro nás nebyli, když jsme je nejvíc potřebovali.
Budou dny, kdy se budeme třást strachy.
Budou dny, kdy se půda pod našima nohama otevře, polkne nás a zase vyplivne.
Budou chvíle, kdy si pomyslíme, že jsme dosáhli cíle této cesty,
a vzápětí sami sebe objevíme opět na začátku.
Někdy budeme mít sto chutí to celé vzdát.
Někdy budeme mít pocit, že jsme za celou dobu nijak nepokročili.
Někdy možná budeme proklínat den, kdy jsme se na tuto cestu vůbec vydali.
A přesto - celou tu dobu - se hojíme, uzdravujeme.
Ano. Uzdravujeme.
Rozpouštíme, rozvazujeme miliony karmických let. Rozpouštíme podmiňování strachem. Setkáváme se s ryzostí života.
Navracíme se k přírodě, k Zahradě, k divočině, ve které jsme byli počati.
Není to vždy jednoduché. A není to vždy klidné.
Není to vždy ta spiritualita, kterou jsme čekali.
Není to vždy láska a světlo a radost a pozitivita a čisté, ničím nerušené Vědomí.
(To jsou jen sny vystrašených dětí.)
Ne. Toto je skutečné probouzení. Jdeme cestou skutečného života. Jsme unavení z nesmyslů a falešných příslibů.
Skrze pláč, vášeň i smích směřujeme k celistvosti.
Všechny naše staré sny se zhroutily. Ale ne my samotní.
Stále s námi mohou být hlasy strachu, hanby nebo pochybností, ale my už jsme větší než oni.
Stále mohou být dny, kdy si připadáme velmi malí, ale také jsou dny, kdy cítíme, že udržíme celý Vesmír ve svých dlaních.
Museli jsme se téměř zbláznit, abychom se mohli stát doopravdy normální. Museli jsme prasknout, abychom se stali celistvými. Vyměnili jsme starou potřebu jistoty za život plný dobrodružství, a stará smutná dogmata za vzrušující nevědění.
Teď už dokážeme nacházet jistotu v nejtemnějších zákoutích, krásu na nejopuštěnějších místech, a lásku tam, kde jsme si mysleli, že je zakázáno milovat.
Příteli, život Tě nikdy neopustí, neboť Ty jsi život, a i tehdy, když padneš na zem, jsi podporován neviditelnými silami.
No a co. No a co! Tak občas spadneš. Potlučeš se přitom. Chvíli se možná stydíš. Vynaříkáš ze sebe staré sny. No a co! Vykřičíš ze sebe očekávání a pak pohledíš do tváře realitě a zjistíš, že nikdy, NIKDY není tak zlá, jak ses bál.
Znovu se zvedneš, oprášíš se, vrátíš se na cestu a kráčíš dál.
Popravdě - nikdy jsi tuto cestu neopustil.
Protože cesta nikdy neopustila… tebe.
Protože cesta se objevuje přímo pod tvými chodidly, v každém TEĎ, s každým krokem, ať už ho uděláš a nebo ne. Je v radosti z tvé jedinečné pouti, oslavuje tě takového, jakým jsi právě dnes, klaní se všem tvým pádům i vítězstvím.
Tak začni znovu, příteli.
Začni znovu.
A jdi dál.“


POHLÉDNOUT ŽIVOTU DO TVÁŘE
V jednu chvíli, když přestaneme běhat za svými běžnými rozptýleními a závislostmi; zážitky a substancemi, které nám zlepšují náladu; a za lidmi, kteří dovedou přehlušit naše vlastní tělesné pocity; zjistíme, kolik je v našem nitru zatracené úzkosti. Zjistíme, že jsme celý život utíkali před úzkostí. Jenže nic z toho, co jsme udělali, nás jí nezbavilo.

Co teď?
Zdá se, že tato úzkost je nedílnou součástí existence. Nevychází z ničeho, co jsme zažili v minulosti. Znepokojivé otázky bublající těsně pod povrchem, otázky, které by mohly probouzet nechtěné pocity.
Kdy zemřu? (A já vím, že jednoho dne zemřu.)
Když zemřou mí nejdražší? (A já vím, že jednoho dne, možná že brzy, zemřou.)
Onemocním? Onemocní moji blízcí? Přijdu o práci? O peníze? Stane se něco, co nebudu moct ovlivnit? Stane se to někdy záhy? Jak se mohu chránit před tím, co nemohu předvídat ani ovlivnit? Jak můžu vědět, co nelze vědět?

Příteli, je toho tolik, co je mimo naši kontrolu. Někdy jsme tak maličcí, tak zranitelní, jako dítě toužící po hlubokém ujištění, že všechno bude v pořádku.
V průběhu věků nám duchovní učitelé připomínali, jak hluboká pravda spočívá v poznání, že nad životem nemáme žádnou kontrolu. Život je příliš ohromný na to, aby jej mohla lidská mysl pochopit, natož ovládat. Můžeme zdánlivě ovládat to, co můžeme zdánlivě ovládat; ale zbytek je v rukou Boha, Vesmíru nebo jakkoliv chcete nazývat Nepojmenovatelné.
Zůstaňme na okamžik s touto existenční úzkostí. Nechme ji prosáknout svou zvídavou pozorností. Dýchejme do středu této úzkosti jako čerstvě narozené dítě (protože právě tak dítě dýchá). Naslouchejme jí. Jděme se s ní projít. Pečujme dnes o ni. Nezkoušejme ji utišit nebo od ní utéct, tím jen získá víc moci.
Pomalu a jemně se nořme do vlastní bezmocnosti jako do teplé koupele po celodenní pouti.
Do menší či větší míry může být vše mimo kontrolu, ale dobrá zpráva je:
Naše bezmoc může být branou k hlubšímu odevzdání.
Ve středu naší úzkosti můžeme nalézt větší pokoj a sílu, odvahu pohlédnout životu do tváře a jít dál - třesoucí se, ale nebojácní.“