Thomas C. Foster je nadšený pedagog a popularizátor literatury, příležitostně filmů. Jeho přednášek na Michiganské univerzitě se neúčastním. Ale rozeznávám tato vystoupení a švy těchto vystoupení (možná až moc) uvnitř jeho knih:
Jak číst romány jako profesor,
Jak číst literaturu jako profesor (tady pozor, ty dva tituly bývají zaměňovány)
Jak číst film.
Tři právě zmíněné konglomeráty lekcí do češtiny poměrně koordinovaně přeložili Petra Jelínková, Marek Sečkař a Lucie Chlumská a mají v jimi a redakcí formované podobě jeden tisíc sto dvacet stran rozčleněných do 69 kapitol; těch kapitol však vlastně je víc, jelikož Foster pílí k cíli s odbočkami a přidal různé „přílohy“, předmluvy, úvody, závěry, „seznamy četby“ a „citovaných děl“, ba Mezihry.
Zatímco u některých literárních badatelů může vzbudit četba těchto jeho příruček lehké pohrdání, pro české děti by představovaly balzám, a to ne na vlasy; to by je ovšem nejprve někdo jako Václav Klaus mladší musel prosadit do hodin českého jazyka.
Vím, nemá se v odhadech střílet naslepo, ale je dobře možné, že by Fosterova trojčlenná knihovnička uměla dostatečně úspěšně nahradit sekvence o zahraniční literatuře v tuzemských učebnicích pro gymnázia. Sám sobě ale musím na druhé straně oponovat: profesor se totiž omezil na dost úzký výběr spisovatelů. V Americe to asi stačí a on se jenom na nich „vyblbne“, ale jistě zná i další autory. Tomu věřím, ale přednášky navzdory tomu působí, jako by tomu podobně nebylo. Méně však bývá, uznejme, často více.
Thomas Foster vystudoval angličtinu a učí jak klasickou, tak moderní beletrii; k tomu drama, poezii, stylistiku a dokonce tvůrčí psaní; ne, nepopřu, že mu snad i trochu závidím pozici, invenci, elán, produktivitu a snad i manželku Brendu (které svou třetí knihu připsal).
„Styl hraní, který se ve třicátých letech typicky uplatňoval v hororech, by dnešní divák zhodnotil jako pitvoření, a co dnes na plátně považujeme za snesitelné násilí, by bylo ještě před padesáti lety nemyslitelné.“
Thomas Foster
Jeho starší a dá se říci, že průlomová publikace Jak číst romány jako profesor prvně vyšla právě před deseti lety (česky 2014) a její pokračování (jednající o literatuře obecně) před pěti lety, česky roku 2016. Nato se prof. Foster kdesi v Michiganu zamyslil a usoudil, že jako autor bestselleru deníku New York Times bezpochyby dokáže dát na zakázku nakladatele do kopy i Cinefilova průvodce po světě pohyblivých obrázků, jak zní podtitul poněkud už méně přínosné knihy Reading the Silver Screen (New York 2016, česky 2017), česky Jak číst film.
Znal jsem natolik dobře filmového znalce Borise Jachnina, že snad mohu prohlásit, že by posledně zmíněnou „investigativní“ příručku odhodil po chvíli listování nasupeně do kouta pracovny v Českých Budějovicích, načež by si nalil whisky. Se sodou.
Mohu se ale samo sebou mýlit a ostatně mně samotnému se Jak číst film líbí; i vč. sekvencí Svébytný jazyk (ta je úvodní), Vidět znamená věřit, Kamera přemýšlí za nás, Mlčeti zlato, Mezi temnotou a světlem, Obraz nadevše, Blízko a daleko, Umění bez barvy, Co se děje na plátně, než se pohodlně usadíte, „Kdo je tady hrdina? A jaký je jeho příběh?“, „Kolik hlav? A kde jsou?“, „Naprosto typické“, Naslouchejte hudbě, Obrazně řečeno či Buďte jako kultovní režiséři.
Další z kapitol Do stejného filmu dvakrát nevstoupíš je ležérním, avšak poutavým vyprávěním o malých briliantech alias brilantních inovacích nezapomenutelných filmů Aféra Thomase Crowna, Opravdová kuráž a Křídla, kteréžto klasické dílo němé éry z roku 1927 inspirovalo moderní Cruisův a Scottův Top Gun.
Styl Fosterovy knihy bohužel místy působí tak, jako by autor dodatečně přepsal a vylepšil spontánně pronesené přednášky určené nepříliš znalé mládeži.
To se možná i stalo a netvrdím, že nejde o legitimní a do jisté míry působivou metodu. Ostatně esej nepředstavuje o mnoho víc než „přemýšlení nahlas“. Jenže Foster často objevuje Ameriky a dumá nad samozřejmostmi. Jedna z únosnějších kapitol, jež vyprodukoval, se jmenuje Z románu do filmu, ale přestože ji nazývám únosnou, připomíná až nebezpečně zmatek. Je dokonce ohledně tématu až kouzelně bezradná. Jen s tíží Toma Fostera omluví, že je téma nedobře uchopitelné. A nesnadno uchopitelné taky zůstane, vážení přátelé bílého plátna. Ne každý film totiž je adaptací, toť pravdou; ale TAKŘKA každý ano, přičemž se dokonce i tzv. původní scénáře skoro vždy podobají nějaké starší knize, byť obvykle zapomenuté.
V Praze a naší kotlině není kromě předešlého bez zajímavosti ani to, že Fosterovým inspirátorem a spoludebatérem o filmu se stal jistý Fred Svoboda a že původní rukopis ve Spojených státech redigovala (schopná spisovatelka) Iva Pochodová, která dokonce je původkyní VIZE knihy, dle které je vysvětlování rámováno příběhem partnerského páru mladých diváků, z nichž on si říká Dave a ona Lexi. Dave zprvu bere kinematografii jen jako zábavu, zatímco žena filmy rozebírá a hledá a hledá. Co? Patrně umění.
I Foster je jistě skvělý umělec-učitel, ale tato jeho kniha mi místy připadá spíchnutá věru vřelou jehlou. Baví a čte se málem sama, nicméně přístup je prostě ryze „školní“ a snad začíná až přehnaně od píky.
Je možná „americký“ a určitě trochu lehkovážný. Před závěrečným seznamem asi sto deseti filmů, které autor doporučuje, je dokonce upřímně přiznáno, že si při psaní na některé ani nevzpomněl a na spousty dalších sice prý ano, ale přesto chybí. Tenhle odbytý finální výčet navíc obsahuje v podstatě jen anglosaskou produkci a u adaptací ne vždy specifikuje, o kterou se jedná (a viz Daleko od hlučícího davu,Velký Gatsby či snímek Ona, který není podle stejnojmenného Haggardova románu).
Upíra Nosferatu pedagog z Michiganu asi omylem nepovažuje za adaptaci Draculy (str. 354) a jistě, radí navzájem srovnávat filmové adaptace nejslavnějšího Fitzgeraldova románu, ale bohorovně ignoruje hned tři, a to z let 2000, 1949 a 1926.
Žertuje při té příležitosti diskutabilně o Laddově adaptaci z roku 1949 a píše: „Stejně ji nikdo neviděl.“ Myslí totiž zrovna pouze na své studentky a o verzích let 1926 a 2000 se jednoduše nikdy nedoslechl. A pokračuje ve výkladech, aniž mu vadí, že do značné míry uráží potenci potenciálního osmdesátiletého čtenáře, který někdy v červnu roku 1949 s obrovskou chutí odbočil s přítelkyní z dlážděného chodníku do malého biografu na dnes už zapomenutý Laddův snímek.
Profesor Foster doporučuje různé adaptace Gatsbyho zhlédnout ještě před četbou románu. Je to jeho právem, avšak zrovna v tomhle případě mi to nepřijde jako nejlepší nápad, ba naopak, spíš jako nápad sporný.
Zato souhlasím s Fosterovým názorem, že máme přebírat odpovědnost za své filmové zážitky a rovněž jsem za jedno s tím, že analyzováním rozhodně nevraždíme potěšení, které nám poskytuje literární nebo filmové dílo. A s tím, že patrně nikdo neodhalí víc rozkoše z četby než vzdělaní profesoři literatury (str. 17).
V neposlední řadě jsem pak s Fosterem za jedno i v postřehu, podle kterého ani jeden ze scénářů posledních dvou adaptací (1974, 2013) Velkého Gatsby nevystihl – a sám jsem stejný román zkusil interpretovat ještě před zhlédnutím filmů. Svůj odvážný náčrt děje Fitzgeraldovy prózy považuji za poměrně trefný, i když jsem úplně vynechal figuru vyděrače Meyera Wolsfheima, ale chápu, že s pojetím mohu narazit. Hle:
Nejlepší Fitzgeraldův román (napsaný roku 1924 na Riviéře a vydaný roku 1925, přičemž je to vlastně novela, ne-li jen roztáhnutá povídka) se odehrává roku 1922. Jeho hlasem je jistý Nick a pojetí vypravěče bylo ovlivněno Conradem a Jamesem. Mimochodem řečeno, spisovatel Truman Capote kdysi udělal Nicka teploušem (ve svém Hollywodem neakceptovaném scénáři); a Nick má sestřenici Daisy, vdanou za milionáře Toma.
Pátým rokem je do Daisy zamilován bohatý Gatsby. Ten se dle všeho vypracoval a vysoukal do výšin bohatců od píky jen proto, aby Daisy imponoval.
Nick se ubytuje takřka přesně mezi ním a Gatsbym. Gatsby Nicka žádá o zprostředkování schůzky s Daisy. Na schůzce se střetne s Daisiným manželem Tomem a autor (nebo snad Nick?) čtenáři NAPROSTO utají, co si PO SCHŮZCE manželé vzájemně sdělí. A jak se Daisy a její manžel Tom domluví.
V textu to není ani naznačeno. Pouze zjišťujeme, že Tom věru není svatý. Má například vdanou (a je otázka, zda stále ještě pohodlnou) milenku jménem Myrtle.
Ta se náhle počne otáčet tak, jako by bohatého Toma chtěla opustit, čemuž většina čtenářů románu uvěří. Tato bezpochyby silná ženská hrdinka zabije pak Myrtle Gatsbyovým autem a svolí, aby vinu vzal na sebe. Manželu Tomovi dovolí, aby na Gatsbyho poslal Myrtlina manžela, a ten Gatsbyho „odpráskne“ a je zatčen. Zřejmě rafinovaný páreček bohatých manželů (Daisy a Tom), kteří se s chudáky i bývalými chudáky jednoduše nemazlí a umějí vypořádat, mizí ze scény, a to aniž většinu nezkušených čtenářů napadne, že všechno naplánovali! Gatsby je pohřben jako osamělý vrah! A nezabila snad Daisy hned dvě mouchy jednou ranou? Já to vidím tak, že zabila. Odstranila jak nepohodlného ctitele, tak manželovu milenku, a s milenkou lhostejně zničila i jejího chudého manžela. „Takoví už jsou ti nahoře.“ A tak jednají, aby neztratili kredit, přičemž Daisy nejspíše od jistého momentu (každý čtenář musí sám hádat od jakého) jednala „v tandemu“ s manželem Tomem.
Thomas C. Foster: Jak číst film. Cinefilův průvodce po světě pohyblivých obrázků. Překlad Lucie Chlumská. Host. Brno 2017. 360 stran. ISBN 978-80-7577-183-4
Z knihy: Románová relativita
V jednu chvíli jsem pro tuto knihu začal psát dlouhé srovnání dvou filmů se stejným názvem: Velký Gatsby. Vlastně bylo tak dlouhé a tak zamotané, že už by se do knihy ani nehodilo, a přišlo mi nemožné ho zkrátit, tak jsem udělal to, co by na mém místě udělal každý rozumný člověk: zahodil jsem je. Ztroskotal jsem na tomto: ani film z roku 1974 s Robertem Redfordem a Miou Farrowovou, ani verze z roku 2013 s Leonardem DiCapriem a Carey Mulliganovou mě nepřesvědčily o tom, že Fitzgeraldův román je zfilmovatelný.
Souvisí to s ústřední rolí hlasu v románu a s neschopností vystihnout ho na plátně. Dokonce mi přišlo, že čím věrnější se film snaží být, tím je zjevnější, že to nejde. Ani tak není důvod, aby se o to filmaři nepokoušeli a my se nedívali na výsledek jejich úsilí. Tyto dva filmy (přiznávám bez mučení, že jsem neviděl verzi Alana Ladda z roku 1949, a nejsem si jistý, zda někdo jiný ano) mají své mouchy, ale také jsou v mnoha ohledech velmi inspirativní.
Jeden je majestátní a rozvážný, druhý frenetický a nabitý. Dokonce i hudba – dobový jazz versus hip hop – odráží tyto diametrálně odlišné přístupy. Nuže, tady je váš úkol. Nejprve se samozřejmě podívejte na oba filmy. Potom se řiďte následujícími pokyny podle toho, do jaké skupiny spadáte. Hádám, že naprostá většina z vás Fitzgeraldův román četla. Takže vy máte za úkol porovnat ty dvě filmové verze. V čem jsou si podobné? V čem se liší? Jak se liší Tom Buchanan v podání Bruce Derna od téže postavy v podání Joela Edgertona? A jak podstatný ten rozdíl je? A konečně, který podle vás funguje líp?
Pro ty, kteří původní román neznají, NEČTĚTE HO (zatím). Nejdřív si ty filmy porovnejte jako samostatná díla. Co se vám na nich líbí? Co vám vadí? A zamyslete se nad tím, jakým způsobem vyprávějí (nebo nevyprávějí) tentýž příběh. TEPRVE POTOM si román přečtěte a porovnejte jej s tím, co jste viděli.Nemáte rádi Fitzgeralda? Můžete zkusit totéž s románem Daleko od hlučícího davu a podívat se na snímek z roku 1967 s Julií Christieovou a Alanem Batesem a na verzi z roku 2015 s Carey Mulliganovou (už je tu kráska zas) a Matthiasem Schoenaertesem. Stejně tak vám poslouží jakákoli jiná dvojice filmů natočená podle stejného literárního díla, ale toto jsou samy o sobě velmi zajímavé filmy.
