Octavio Paz (1914–1998), mexický básník a esejista, řekl: „Spoutanému člověku stačí zavřít oči, a již má dost síly, aby zbořil svět.“ Dodávám ve volné obměně: stačilo by, aby bílé oko filmového plátna obráželo světlo, které je mu vlastní, a bude moci vyhodit vesmír do povětří. Ale prozatím můžeme klidně spát, jelikož filmové světlo je pečlivě odměřováno a je spoutáno.
Ani jeden z tradičních druhů umění neprojevuje tak velkou disproporci mezi svými možnostmi a výsledky.
Kinematografie působí na diváka bezprostředně tím, že mu předkládá konkrétní bytosti a věci, izoluje jej tichem a tmou od toho, co lze nazvat jeho „psychický habitus“, a proto jej může přivést do vytržení mnohem lépe než kterýkoliv jiný lidský projev. Ale také nejlépe ze všech jej může ohlupovat. A jak se zdá, většina současné filmové produkce si neklade jiné poslání: filmová plátna vystavují na odiv mravní i myšlenkovou prázdnotu, do níž kinematografie zabředává, omezujíc se vlastně jen na kopírování literatury nebo divadla, s tím jediným rozdílem, že nemá tak bohaté prostředky k vyjadřování psychologie; opakuje až do omrzení tytéž příběhy, které nudily již v 19. století a které se dosud udržují v současných románech.
Nejhorší ze všech úzkostí je žít a nepoznávat sami sebe, nevědět, kdo jsme.
Člověk musí začít ztrácet paměť, i kdyby jen po troškách, aby si uvědomil, že je v ní celý náš život. Život bez paměti by nebyl životem, podobně jako inteligence bez možnosti se vyjádřit by nebyla inteligencí. Naše paměť je naše soudržnost, náš rozum, naše činnost i náš cit. Bez ní nejsme nic.
Luis Buñuel
Každý průměrně vzdělaný jedinec by pohrdavě odhodil knihu, která by vyprávěla totéž, co vyprávějí nejvýznamnější filmy. Přitom tentýž jedinec klidně přijímá i ty nejotřelejší šablony, jakmile se pohodlně usadí v tmavém sále kina, jsa omámen světlem a pohybem, jež na něho působí až hypnoticky, jsa uchvácen přitažlivostí lidských tváří a rychlou změnou prostředí.
V důsledku tohoto hypnotického útlumu ztrácí filmový divák značné procento rozumových schopností.
Chci uvést konkrétní příklad filmu Detektivní příběh. Námětová výstavba je dokonalá, režisér výborný, herci výjimeční, realizace geniální atd. Ale veškeré nadání, veškerá dovednost, veškerá složitá práce, která je předpokladem výroby filmu, stojí ve službách hloupé historky s pozoruhodně nízkou mravní úrovní. Připomíná mi to nezvyklý stroj z Opusu II. (viz.video), ohromný přístroj zhotovený z té nejlepší oceli, složený z tisíce koleček, trubek, rukojetí, ciferníků, s přesností chronometru – a přitom to všechno slouží jen k lepení poštovních známek.
Často se mě někdo ptá, co se stalo se surrealismem. Nevím dost dobře, co mám odpovědět. Říkám někdy, že surrealismus zvítězil v tom vnějším a propadl v tom podstatném. André Breton, Éluard, Aragon patří mezi nejlepší francouzské spisovatele 20. století a jsou na čestném místě ve všech knihovnách. Max Ernst, Magritte, Dalí patří mezi nejdražší a nejuznávanější malíře a jsou na čestném místě ve všech muzeích. Umělecký a kulturní úspěch, to byly přesně věci, které pro většinu z nás neměly nejmenší váhu. Surrealistické hnutí se málo staralo o to, aby vstoupilo vítězně do historie literatury a malířství. Především si přálo, a bylo to přání naléhavé, ale neuskutečnitelné, přetvořit svět a změnit život. V tomto podstatném bodě ukazuje letmý pohled kolem nás jasně na náš nezdar.
Luis Buñuel
Filmům zpravidla schází tajemství, tato nezbytná složka každého uměleckého díla.
Scenáristé, režiséři i producenti dbají velmi pečlivě na to, aby neporušili náš klid, a proto okno filmového plátna, které vede do osvobozujícího světa poezie, nechávají zavřené. Raději nás nutí zamýšlet se nad náměty, jež by mohly tvořit pokračování našeho všedního života, opakují tisíckrát tutéž zápletku, nebo nám dávají zapomenout na těžké hodiny každodenní práce. A toto všechno samozřejmě s požehnáním navyklé morálky, vládní i mezinárodní cenzury – s naprosto dobrým vkusem a s kořením bílého humoru i s jinými prozaickými imperativy reality.
Filmová podstata někdy vytryskne docela netušeně z nenáročného filmu, frašky nebo limonády.
Man Ray (1890–1976, americký malíř, fotograf) řekl něco velmi důležitého: „I ty nejhorší filmy, které jsem kdy viděl a na kterých jsem hluboce usínal, obsahují vždy pět skvělých minut, a ty nejlepší filmy, nejvíc vychvalované, mají stěží pět minut, které stojí za to.“ To znamená, že v každém filmu, ať již je dobrý nebo špatný, svádí poezie mimo režisérův záměr a proti jeho záměru boj, aby se dostala na povrch a mohla se projevit.
Pokud jde například o Picassa, mohu říci jenom, že se mi nelíbí Guernica. Nic mi na ní nevyhovuje, ani mnohomluvná faktura díla, ani politizace malby za každou cenu. Sdílím tuto averzi s Albertim3 a s José Bergamínem4, přišel jsem na to nedávno. Rádi bychom všichni tři šli vyhodit Guernicu do povětří, ale jsme příliš staří, abychom kladli bomby.
Luis Buñuel / Paříž 1925-29
Kinematografie je skvělá a nebezpečná zbraň, jestliže je v rukou svobodného ducha.
Je to nejlepší nástroj pro vyjádření světa snů, emocí, instinktu. Tvůrčí mechanismus filmových obrazů má svým chodem ze všech druhů lidského projevu nejblíž k myšlenkové činnosti za spánku. Film připomíná bezděčné napodobení snu. Jacques B. Brunius (1906-1967), francouzský herec, režisér a spisovatel) poznamenal, že noc, která se poznenáhlu zmocňuje kina, je tatáž jako když zavřeme oči. Pak začíná na plátně a v člověku noční pouť do nevědomí; pomocí prolínání se obrazy objevují a mizí jako ve snu; čas a prostor nabývají pružnosti, po libosti se smršťují a rozpínají; časový sled a relativní hodnoty trvání již neodpovídají skutečnosti; okruh akce se může uzavřít za několik minut nebo za několik století; pohyby se zpomalují.
Jak se zdá, kinematografie byla vynalezena proto, aby vyjadřovala život podvědomí, jehož kořeny pronikají tak hluboko do poezie, a přitom se filmu téměř nikdy k tomuto účelu nevyužívá.
Projev Luise Buñuela na univerzitě v Mexiko City v roce 1953
Kniha Do posledního dechu
Režisérovy svérázné vzpomínky zapsané jeho proslulým scenáristou a dramatikem Jeanem-Claudem Carriérem. První cenzurované vydání 1987, druhé vydání necenzurované 2004.
Kompletní filmografie: ČSFD
Na univerzitě v Madridu mi v zásadě nic neskrývali z mistrovských děl světové literatury, od Camõese18 k Dantovi a od Homéra k Cervantesovi. Jak jsem tedy mohl nevědět nic o existenci této mimořádné knihy (Sto dvacet dní Sodomy – pozn. Mis.), která zkoumá společnost ze všech hledisek, mistrovsky, systematicky, a předkládá kultuře čistý stůl? Byl to pro mne závažný otřes. Univerzita mi lhala. Ostatní „mistrovská díla“ se mi v tom okamžiku zdála být bez hodnoty a bez významu. Pokusil jsem se přečíst si znovu Božskou komedii. Připadala mi jako nejméně poetická kniha na světě, ještě méně poetická než bible.
Říkal jsem si: měli mi dát k přečtení Sada před vším ostatním! Kolik zbytečné četby!
K smrti nenávidím Steinbecka.
Steinbeck by neznamenal nic nebýt amerických kanónů. A do stejného pytle hážu Dos Passose19 a Hemingwaye. Kdyby se narodili v Paraguayi nebo v Turecku, kdo by je četl? Moc země rozhoduje o velikosti spisovatelů.
Mám hrůzu z davu. Davem nazývám každou sešlost více než šesti osob. Pokud jde o obrovská shromáždění lidí – vzpomínám si na slavnou fotografii od Weegeeho20, která ukazuje pláž na Coney Island v neděli – jsou pro mne opravdovou záhadou, která ve mně budí děs.
Luis Buñuel
