Vesmírné vizionářské objevy Gulivera alias Jonathana Swifta

swift jonathan portrait old
Znáte-li Gullivera a Gulliverovy cesty (1726), pak znáte jeho odvážná zjištění o vesmíru. Tradují se už z generace na generaci, ale přesto kvality knihy zůstávají jinde, protože Swiftova (1667-1745) tvrzení nejsou k žalu všech záhadologů nikterak vizionářská, ale rozhodně zajímavá.


"Zemi nakonec spolkne její vlastní slunce," tvrdí se třeba v knize Gulliverovy cesty. Pak se prý slunce vyčerpá a vyhasne. Na to aspoň přišli hvězdáři z létajícího ostrova Laputa vyzbrojení daleko lepšími dalekohledy, než jakými disponovali Swiftovi současníci, a právě dík těm dalekohledům znali ti hvězdáři minimálně třikrát víc sluncí, než Swiftovi současníci, a takřka sto komet (a znali i časy jejich oběhů).

gulliverovy_cesty_first-edition
Čím román fascinoval čtenáře nejvíc?

Byla to informace Swifta o ještě neobjevených měsících Marsu. Stalo se tak v třetím díle, kde objevili dvojici menších hvězd neboli satelitů obíhajících kolem Marsu, z nichž vnitřní je vzdálen od středu hlavní oběžnice právě tři její průměry a vnější pět. První se otočí za deset, druhý za jednadvacet a půl hodiny, takže čtverce doby jejich oběhu jsou téměř v témž poměru jako trojmocniny jejich vzdálenosti od středu Marsu, dočítáme se a pravda, Phobos a Deimos objevil až Asaph Hall (1877), nicméně, už roku 1610 je předpověděl Kepler, jehož dílo Swift znal.

K jejich spatření došlo až roku 1877 a dodávám, že Swift nás ústy laputských hvězdářů bohorovně informoval o tom, že jsou právě dva. Ano, to sedí, expert si ale (bohužel) počet bohapustě odvodil z toho, že Země má v řadě oběžnic jako v pořadí třetí planeta měsíc jeden a Jupiter... nu, ten měl podle Swiftových současníků měsíce čtyři. A zbývá tedy jednoduché doplnění řady, ale bohužel i zcela zcestné. Později byly totiž samozřejmě objevovány i další "Jupíkovy" satelity a hypotéza ztratila smysl.

A zrovna tak není pravda, že by autor Gullivera nějak "trefil" vlastnosti dotyčných oběžnic.
První je podle knihy tři průměry planety daleko (20 360 km), v reálu ale Phobos putuje jen 9 380 km nad povrchem Marsu, a druhá z oběžnic prý byla, tedy podle spisovatele a jeho Lapuťanů, 33 934 km daleko (=pět průměrů), ale ve skutečnosti Deimos sviští jen 23 460 km nad povrchem Marsu.