Jonathan Swift nenáviděl Iry a špínu a k smrti miloval Stellu

swift jonathan portrait old
Jonathan Swift se narodil v irském Dublinu, ale jako syn Angličanů, a Irsko považoval po celý život za "hroznou zemi, kde nelze najít štěstí".
Proslul upovídaností a… Citujme Ioana Jamese:

Dokázal s naléhavou zdvořilostí dominovat jakékoli debatě. Neoblomně věřil, že na něj nikdo nemá a nemůže jej vyvést z rovnováhy ani ranit, a říkalo se, že nikdo nebyl vřelejší v přátelství. Jeho kamarádi však si museli zvyknout, že je jaksi bude chtít udělat svou součástí... A býval i svárlivý... a jeho prudké reakce přerůstaly do výbuchů hněvu...

Mládí a studium
Swiftův otec byl právník a v Dublinu spravoval Královské hostince, jenže sedm či osm měsíců před narozením synka náhle zemřel. Swift měl také starší sestru Joanu, nicméně maminka od sebe sourozence odtrhla a Jonathan se ocitl u strýčka Godwina. Právě díky tomuto strýci mohl ovšem pak Swift v patnácti přejít z internátní latinské školy v Kilkenny na dublinskou Trinity College.

Nedá se rozhodně říci, že by lidi přitahoval. Swift je spíš anektoval.
Ioan James
Když se na světě objeví opravdický génius, spolehlivě se to pozná podle toho znamení, že se všichni ťulpasové proti němu spiknou…
Jonathan Swift

Celoživotní mecenáš Sir William Temple
Strýc zemřel roku 1688 - a Swift se vrátil za matkou do anglického Leicesteru. Mecenášem se mu stal Sir William Temple (1628-1699), jinak diplomat na odpočinku, zahrádkář a taky literát. Z nebe ovšem nespadl, kdepak, a pohádky se neděly ani tenmkrát. Templeův tatínek John totiž býval právě kamarád zesnulého strýce a Templeova žena Dorothy navíc sestřenicí Swiftovy matky!
Na baronetově venkovském sídle Moor Park u Londýna (hrabství Surrey) spatřil Swift i další klíčovou bytost svého života a poprvé se to stalo už v jejích šesti anebo sedmi letech. Ta žena se jmenovala se Esther Johansonová, ale on jí říkal Stello.
Temple Swifta zaměstnal jako písaře za dvacet liber ročně plus stravu a byt, kromě toho však mu třeba zprostředkoval i setkání s králem. Moor Park každopádně představoval zabezpečení, z kterého si Jonathan Swift odskočil jen dvakrát, a to pokaždé do Irska.

Poprvé to bylo roku 1691 - a jen rok nato získal na Oxfordské univerzitě titul magistra, ale ve studiích pokračoval a roku 1694 byl v Irsku vysvěcen a co anglikánský pastor obdržel faru v Kilrootu u Belfastu. Strávil na ní rok a půl, za což bral důchod sto padesáti liber, a právě tehdy byl snad i zamilován do sestry svého přítele ze studií Jane Waringové (které říkal Varina), ale vrátil se opět k mecenáši a jako jeho tajemník mu zůstal věrný až do smrti, i když souběžně nepolevil ve studování.

Věčný student Swift

Deset hodin denně četl a učil se, ale pravidelně po dvou hodinách studium přerušoval, píše James, aby vyběhl na nedaleký kopec. Tu půlmíli udělal za šest minut a tělocvik se mu vůbec stával životní posedlostí. Bez své procházky neexistuji, říkával, ale rád i plaval a do pozdního věku jezdil na koni.
V časech u Templea, když Stella teprve dospívala, napsal mecenášovu satirickou obhajobu Bitva knih (1704), která byla ovšem vydána anonymně. Pavouk tu symbolizuje autory vylučující vše originální jen ze sebe, včela pak autory sající nektar a plodící med.

Titul další Swiftovy satiry Příběh o kádi (byla psána hlavně v letech 1696-1697 a opět anonymně vydána roku 1704, i když se šířila už předtím) vychází z tehdejšího námořního zvyku odlákat pozornost velryb od lodi (Swiftovi ta loď symbolizovala Anglii) shozením sudu přes palubu. Swift ke své vlastní škodě zkritizoval na třech bratrech nejen katolíky a protestanty (Petr - a Jack), ale i anglikánskou církev (Martin), i když, pravda, tu nejméně.

Jaký byl mladý Swift?

Na lidi prý působil jako magnet - a obzvlášť na ženy. Většině "seděl" určitý jeho despotismus a slečně Esther Vanhomrighové (říkal jí Vanesso) napsal okolo roku 1712 báseň Cadenus a Vanessa. První jméno je přesmyčkou slova decanus, děkan, a tímto děkanem se Swift právě tou dobou stal. Dle Vanessina přání však byly verše uveřejněny až roku 1726, a tedy tři roky po její smrti...

Kdo byla Vanessa a jiné ženy?
Vanessa byla relativně vzdělanou a nepochybně ctižádostivou dcerou bohatého dublinského kupce a purkmistra holandského původu. Seznámila se se Swiftem asi cíleně v Londýně, a to v domě své ovdovělé matky, po jejíž smrti se spolu se sestrou odstěhovaly ze zřetelných důvodů do Celbridge u Dublinu, tedy i těsné Swiftovy blízkosti.
Jestli to Vanesse stálo za námahu? To je otázka. Swift totiž její lásku odmítal a zůstali možná jen přáteli. Vadilo mu prý, že Vanessu neumí dotlačit k intenzivnější četbě, a skutečnou jeho životní láskou zůstala mladší Esther alias Stella. Hvězdička (1681-1728).

Jakého byla Stella původu přitom zůstává hádankou, ale to nechám na konec. Templeova sestra, lady Martha Giffardová však každopádně svého času zaměstnávala hospodyni Bridget Johnsonovou, se kterou byli přítelkyně, a její bratr udělal této hospodyni diskrétně dcerušku "Hetty", která se stala Swiftovi už ve chvíli příjezdu do Moor Parku (bylo mu jedenadvacet) dominantní bytostí života.
Zde ovšem vezměme na vědomí i hmotný aspekt záležitosti. Sir Temple byl totiž skutečně gentleman každým coulem a taky poctivec, takže právě Stellinu matku nadosmrti zabezpečil a ona mohla Moor Park klidně opustit a usadit se (a právě se Stellou) v nedalekém Farnhamu.

O vztahu Templeovy poslední vůle a Jonathana Swifta.
Nu, jmenoval ho správcem své literární pozůstalosti a Jonathan skutečně poctivě vydal mecenášovy vícesvazkové Paměti, i když je také pravda, lady Giffardová měla jakési výhrady. Dotyčná práce Swifta ovšem nezabezpečila, a tak se půl roku po mecenášově smrti musel stát domácím kaplanem Berkeleyho - v Dublinu. Odjel do města se Stellou, kterou jako garde doprovázela starší společnice Rebeka Dingleyová, a Stella se již od Swifta do smrti neodloučila, i když vždycky bydleli zvlášť...

A on? V roce mecenášovy smrti si sepsal předsevzetí pro stáří, která prý vycházejí právě z pozorování nebohého Sira Templea. Úvodní předsevzetí zní: Nevezmu si mladou ženu, a mezi dalšími čteme o nevnucování se mladým a dětem či vyhýbání se něze k dětem.
A dále Swift touží: Neopakovat se a radit jen po požádání. Nepříliš mluvit a vůbec ne o sobě. Nepochlubím se ani svou bývalou krásou, ani silou, ani přízní dam, nenechám se zmást lichotkami a nebudu si namlouvat, že mě ve stáří může milovat mladá žena. A pozoruhodný výčet pak končí těmito slovy: Nebudu spoléhat, že si všechna tato Pravidla ve stáří přečtu, obávám se, že na ně už neuvidím.

Prohry a výhry ctižádostivého Swifta
Přišel rok 1701. Anglie vstoupila - po boku Nizozemí a Rakouska - do nové války s Francií, tentokrát o španělské dědictví, a válka se měla táhnout až do roku 1714. A Swift? Ten získal farnost v Laracoru u Dublinu a dvě tzv. obročí na irském venkově. A ještě vlastně jedno u katedrály Svatého Patrika v Dublinu. Ze všeho mu šly peníze (alias důchod dvou set liber šterlinků ročně), a tak byl zabezpečen a mohl se věnovat i dlouhým návštěvám Anglie.
Toužil však taky stát se biskupem a pečlivě proto zaznamenával úmrtí církevních hodnostářů, po kterých se uprazdňovaly stolce. Usiloval o místo ve Waterfordu, ale šance si zmařil letákem a baladami proti lordu admirality Nottinghamovi (1647-1730), který autora dokonce napadl ve sněmovně lordů (1714).
Swifta však potkaly i další neúspěchy: v letech 1707-1709 u krále marně vymáhal prominutí církevních poplatků pro Iry.
Zato roku 1709 poskytl Swift úspěšně i jeden z podnětů k založení listu Tatler (Richardem Steelem) a v září 1710 pak převlékl politický kabát a stal se londýnským poradcem ministrů Oxforda a Bolingbroka. Půl roku taky úplně sám vedl list The Examiner, a právě toho slavného září začal s dopisy Stelle.

stella_by_jervasDopisy Esther alias Stelle je fascinující kronika doby a spalujícího vztahu
kněze a mladé dívky
Každý tento dopis Swift slovo od slova opsal do svého zápisníku, a tak vznikla každodenní a z dnešního pohledu fascinující kronika doby.
Každé Swiftovo psaníčko mapuje tak deset - čtrnáct dní, autor v nich často teskní po Dublinu a s dojetím projevuje přátelství mladší z obou adresátek.
Někdy se naoko durdí, někdy je dopis určen současně i starší Rebece. Zvláštní je, že se tyto dopisy jen hemží zkratkami srozumitelnými pouze Swiftovi a Stelle - a nepodařilo se je dosud úplně rozluštit.

Pro styky se Stellou si Swift vymyslel i celý zvláštní jazyk,
pro který zvolil přídomek malý, a kromě osobních rozhovorů a dopisů tuto řeč nikdy nepoužíval. Pro Esther "Stellu" Johnsonovou v ní nicméně vynašel i přezdívku Poppet (Brouček či Cvrček) a přejmenován je taky on sám: jeho příjmení je přeloženo do italštiny na Presto (Rychlý). Přitom je ovšem realitou, že Presto říkala Swiftovi už vévodkyně ze Shrewsbury, a že se toto slovo v původní verzi vůbec nevyskytuje! Až když totiž Deník pro Stellu připravoval po letech k vydání Swiftův synovec Deane, tak právě slovem Presto kdo ví proč nahradil veškeré mazlivé zkratky strýcova jména, které v dopisech našel!
Otevřenou otázkou dále zůstává, jestli se Swift a Stella vzali. Zdá se, že ne, ale možná je pravdou opak. Ze sňatku je podezírala hlavně druhá (a žárlící) Esther (zvaná Vanessa) Vanhomrighová, jíž Jonathan dobrácky přezdíval profesor Hartusil.

A mimochodem, jak vyplývá z dochovaných dopisů, ve vztahu s ní tu ještě sehrála roli Vanessina mladší sestra, která ale po čase zemřela...
Mluví-li žena o sebevraždě, obvykle to nemyslí vážně. Vanessa o sebevraždě píše v jednom z posledních dopisů a po posledním svém setkání se Swiftem (1723) si postěžovala na "slova, která zabíjejí" a "strašlivý pohled, po kterém oněměla". 2. června pak zemřela a jen den poté se Swift koňmo vydal na čtyřměsíční, pětisetmílovou cestu opuštěným irským venkovem. Ani to mu asi nepomohlo a kdo ví, zda to mohl být jeho platonismum v lásce, co se stalo původcem této i další tragédie. Stelliny. Reverendu Tisdallovi (kterého Stella odmítla) totiž Swift už roku 1704 napsal v dopise zvláštní větu, že se považuje za jediného z lidí, podle něhož "čas nestírá z panen lesk".

Něco na tom ale opravdu může být. Jak se až dodnes můžeme dočíst, setkávali se totiž Stella a Swift vždycky výhradně v přítomnosti třetí osoby. Podle legendy se ovšem roku 1716 tak či tak opravdu vzali, a to v zahradě rezidence v Clogheru, kde je oddal její majitel St. George Ash (1648-1718), jinak už Swiftův profesor z Trinity...

Jako kniha se deník vynořil až po Swiftově smrti pod názvem Deník pro Stellu (1766-1768, kompletně až 1948) a poslední, tj. pětašedesáté psaníčko je z června 1713, kdy se autor kariérně vyhoupl vůbec nejvýš a stal se děkanem katedrály Sv. Patrika v Dublinu.

Děkanem katedrály Sv. Patrika v Dublinu ano, ale proč ne biskupem?
Konečně se jím stal! Na biskupa se však církvi nezdál asi dost oddaný a úslužný. Roku 1714 navíc skončil Oxford v žaláři v Toweru a Bolingbrok ve francouzském exilu. Trůnu se ujímá král Jiří, bývalý to hannoverský kurfiřt a vnuk zimního krále Fridricha Falckého, a bude panovat až do roku 1727. Swift zpodobil Jiřího v císaři Liliputu a jeho přívětivou ženu Karolínu (1683-1737), která mu slibovala, ale nedala vyznamenání, co královnu obrů. Ano, obrů dvanáctkrát větších než Gulliver...

Záhadný podivín Swift
Swift je jistě záhadný člověk, ale některé jeho vlastnosti zřejmě lze popsat s jistotou. Tak kupř. se zřejmě výrazně hrozil trusu, obzvlášť lidského, a špíny, přičemž to ale byl divně ambivalentní vztah. Byl znám úzkostnou osobní hygienou, ale buď masochisticky anebo rád se k tomu tématu vrátil po šedesátce, když napsal i výrazně skatologické verše, které vykazující až morbidní, nicméně opravdu charakteristický zájem o špínu a oplzlosti.
Paradox? Možná. A když to srovnáme s Deníkem pro Stellu, pak určitě, a štěstím i neštěstím Swiftovým bylo, že až příliš zřetelně vnímal špatné stránky lidí.

Po Stellině smrti vydal Jonathan Swift další kontroverzní text. Skromný návrh, jak předejít tomu, aby se děti chudých lidí staly břemenem pro své rodiče nebo pro zem, a jak je udělat užitečnými pro veřejnost (1729). Boháčům tu navrhl přemnožené děti jíst.

Podivná nemoc Swiftova, tradované šílenství?
Swift měl kupodivu dost špatnou paměť(!), která ho celý život trápila a která se ve stáří ještě zhoršila. Snad nejpodstatnějším jeho handicapem se ovšem stal Ménierův syndrom. Projevil se už ve Swiftově mládí, ale teprve před smrtí počal drtit (tímtéž syndromem u nás trpěl spisovatel Edvard Valenta).
Nemoc vede k záchvatům závrati a ke zvracení a nabývá moci věkem. Končívá hluchotou. Dnes jsou následky syndromu už tišitelné a tytéž prášky se berou proti mořské nemoci, v osmnáctém století však neexistovaly a Swiftovi je tedy nikdo nemohl předepsat. Geniální spisovatel tak nakonec úplně ztratil schopnost rozumět, ba vyjadřovat se, a poslední tři roky života vydával jen občasná zvolání. Jinak mlčel, ne ovšem dobrovolně, jak se opět traduje.

Pochován na věčné časy vedle své Stelly

Dá se tedy říci, že ho komise označila za nesvéprávného právem? Snad, bláznem v pravém slova smyslu, jak se také traduje, se však rozhodně nikdy nestal.
Zemřel ve svém děkanství 19. října 1745 a jeho kosti odpočívají u této katedrály hned vedle Stelliných.

Prvním životopiscem se mu stal lord Orrery (1797-1762), společník Swiftových posledních let, a spisovatelovou nemocí se v odborné studii Uzavřená léta Swiftova života (1849) zabýval otec Oscara Wilda. Vzpomínka Na smrt paní Johnsonové rozepsaná hned večer po Stellině smrti vyšla česky pod názvem Jaká byla Stella a můžeme snad ocitovat aspoň část překladu Aloyse Skoumala:

Co vůbec víme o Stelle
Stella obyčejně žila u jedné rodiny na venkově, kde se důvěrně spřátelila s ženou pokročilejšího věku.
Byl jsem tehdy usazen v Irsku, což mě nemálo hnětlo. Když jsem se asi po roce odebral za svými známými do Anglie, zastihl jsem ji v stísněných poměrech, protože jí umřel někdo, na němž dost závisela. Její jmění nepřesahovalo tehdy patnáct set liber a v zemi, kde byla taková drahota, poskytovaly úroky z tohoto jmění osobě takového ducha jen skrovnou obživu. Uvážil jsem to a už pro své potěšení (měl jsem totiž v Irsku málo přátel a známých) přemluvil jsem ji i tu druhou ženu, která jí byla milou přítelkyní a společnicí, aby si převedly peníze do Irska. Jejich majetek záležel převážně v důchodu ze státních papírů. Peníze vynášely tehdy v Irsku deset procent, nehledíc ani k tomu, že se s nimi dalo spekulovat, a všechny životní potřeby byly o polovinu levnější. Zařídily se podle mé rady a zakrátko tam přijely... Bylo jí tehdy asi devatenáct a bydlely spolu až do dnešního dne, kdy nám ji odňala smrt...

A přece si nevzpomínám, že by byla někdy přede mnou chybně posoudila člověka, knihu nebo věc. Vyjadřovala se vždycky dobře bez nejmenších rozpaků a přitom šetrně. V každém jejím posunku, slovu i skutku byl půvab přesahující lidskou míru. U nikoho se tak šťastně nesesnoubila uhlazenost, nenucenost, přívětivost a upřímnost. Všichni, kdo ji znali, shodně se k ní chovali s vážností náležející mnohem vyššímu stavu, a přitom všem lidem bez rozdílu bylo v její přítomnosti dobře...

My všichni, které obšťastňovala svým přátelstvím, vždycky než jsme se při odpolední nebo večerní besedě rozešli, byli jsme zajedno v tom, že řekla z celé společnosti to nejlepší. Někteří z nás si její výroky neboli – jak říkají Francouzi – bonmoty zapsali, vynikala v nich až neuvěřitelně. Nikdy neřekla něco, čemu nebylo rozumět, a také nepronesla příkré slovo, leč tehdy, když bylo na místě slovo ještě příkřejší. Služebnictvo ji mělo rádo, ba přímo ji zbožňovalo. Občas se k němu chovala nenuceně, ale jinak měla vystupování tak ušlechtilé, že se ani v nejmenším neopovážili dopustit se nějaké neuctivosti. Kárala jen zřídka, zato přísně, a to na ně dlouho účinkovalo...
Jednou byl s ní na návštěvě prostořeký hejsek spolu s několika jinými ženami. Hned začal po svém způsobu žvatlat nějaké dvojsmyslné řeči. Ostatní ženy se pilně ovívaly vějířem, a jak už v takových případech bývá, všelijak jinak se snažily tvářit, jako by tomu nerozuměly nebo si toho nevšímaly. Ona se však zachovala jinak a snad za to zaslouží výtku. Řekla tomu člověku toto: "Pane, všechny tyto dámy i já chápeme, co myslíte, protože jsme se přes všechnu opatrnost už setkaly s mužskými jako vy, kterým chyběl mrav i jemnocit. Věřte mi, takové řeči nemají rády ani ctnostné, ani neřestné ženy. Teď od vás odejdu a povím na vás, jak jste se choval. A pokaždé, když půjdu na návštěvu, nejprve se u dveří zeptám, nejste-li v domě, abych se vám mohla vyhnout."
Je zbytečné cokoli dodávat, ale přece snad může být jedním klíčem i tato zajímavost.

I dál totiž existuje pozoruhodná možnost, která by ledacos vysvětlila. Podle té byl Templeovým levobočkem i sám Jonathan Swift a bájná hvězdička Stella byla tedy jeho vlastní mladší sestra!
Nu, a podle další a méně už senzační teorie byl Swift už synem Templeova otce Johna (1600-1677) a tudíž o čtyřicet let mladším bratrem vlastního mecenáše Sira Williama a Stelliným strýčkem.