Kniha Roberta Musila (6.11.1880 – 15.4.1942) Muž bez vlastností, má strhující románové vlastnosti: názornost byť v nesmyslových reflexích, radostnost až k tančící rozpustilosti, zevrubný humor, který se sotva na jednom, dvou místech sníží k lehké humoričnosti, a především bohatství a vtip srovnání a obrazů, jaké nemají v německé literatuře sobě podobných přinejmenším od Gottfrieda Kellera.
V roce 1921 začal pracovat na románu Der Mann ohne Eigenschaften (Muž bez vlastností), jehož první dva díly vyšly v roce 1930.
Román Muž bez vlastností přinesl svému autorovi po vydání jen přiměřenou slávu, což Musil chápal jako nedocenění a nepochopení svého díla. Závistivě pohlížel na své úspěšnější kolegy Thomase Manna a Hermanna Brocha, přestože se snažili uchránit jej a jeho rodinu od nejhlubší bídy a podporovali ho v další tvorbě.
Musilův román má sice určité rysy klasického „vývojového“ a „ideového“ románu, ale rozhodně se nedá do této kategorie, v moderní evropské literatuře velmi rozšířené, zařadit.
Je vybudován na zcela odlišných principech. V ohnisku autorovy pozornosti stojí hloubková analýza psychologie románových postav, jejich úvah, řešení vzájemných vztahů…
Román je souborem často ostře navzájem oddělených sekvencí jednotlivých kapitol (připomínajících filmovou techniku), které jsou sice uvozovány vysvětlujícími záhlavími, ale tato záhlaví někdy spíš matou a zavádějí, než aby vysvětlovala(možná, že je tím autor místy záměrně ironizuje)
Kniha je v podstatě vnitřním monologem Ulricha, který klade otázky sám sobě a snaží se na ně odpovědět.
Takových míst je v románu celá řada; tam, kde se pak dvě či více osob sejde společně, rozvinou se mezi nimi reflexivní dialogy, v podstatě stejného rázu, jako jsou vnitřní monology jednotlivců. Tyto postavy však nejsou „hlásné trouby idejí“, jako je tomu ve špatných ideologických románech. Způsobem myšlení a uvažování postav jsou ideje ztělesňovány, vyvolávány k reálnému bytí. Projevuje se v nich moderní atomizace, odcizení, myšlenková standardizace, ztráta individuálního profilu soudobého člověka. Tento člověk, zejména ve městech, není k ničemu a k nikomu pevně vázán, „dělá jen to, co se děje“.
Patrně kdyby rakousko-uherská monarchie netrpěla touto vnitřní chorobou, národnostní boje či sociální antagonismy samy o sobě by ji nikdy nerozvrátily. Možná, že ani prohraná evropská válka by k tomu nestačila. Proto se nad „rakouským románem“ vznáší sice fluidum trpké melancholie, ale současně jsou jeho díla ostrou satirou na skomírající byrokratickou mašinerii, kterou s bezohledným humorem „člověka z ulice“ zesměšňoval Jaroslav Hašek.
(Světová literatura 1910−1945)
Robert Musil byl rakouský romanopisec, dramatik a esejista. Jeho monumentální nedokončený román Der Mann ohne Eigenschaften (Muž bez vlastností) je pro svou intelektuální hloubku a vysokou literární úroveň řazen na roveň dílu Marcela Prousta či Jamese Joyce
Ukázky:
A tak už tehdy, když se Ulrich stal matematikem, byli lidé, kteří předpovídali zhroucení evropské kultury, protože v člověku už nepřebývá ani víra, ani láska, ani prostota, ani dobrota a je příznačné, že všichni lidé byli v mládí a ve škole špatnými matematiky. To jim později dokazovalo, že matematika, matka exaktních přírodních věd, babička techniky, je také arcimatkou toho ducha, z něhož nakonec vzešly otravné plyny a bojové letouny.
V nevědomosti o těchto nebezpečích žili vlastně jen sami matematici a jejich žáci, přírodozpytci, kteří z toho všeho cítili ve své duši asi tolik jako závodní cyklisté, kteří šlapou pilně do pedálů a z celého světa vnímají pouze zadní kolo spíš lidsky než vědecky. Viděl, že ve všech otázkách, v nichž se pokládá za kompetentní, myslí jinak než obyčejní lidé. Kdybychom místo vědeckých názorů dosadili světový názor, místo hypotézy pokus a místo pravdy čin, neexistovalo by ani jedno životní dílo vynikajícícho přírodovědce nebo matematika, které by co do odvahy a revoluční síly daleko nepředčilo největší činy dějin.
Ještě se nenarodil člověk, který by byl mohl říci svým přívržencům: Kraďte, vražděte, smilněte – naše učení je tak silné, že hnojůvku vašich hříchů promění v zpěněný jas horských bystřin; ale ve vědě se vždycky za několik let stává, že něco, co až doposud platilo za chybu, zvrátí náhle všechny dosavadní názory, nebo že se skromná přehlížená myšlenka stane vládkyní nové myšlenkové říše, a takové události už nejsou pouhými převraty, nýbrž vedou jako nebeský žebřík stále výš a výš. Ve vědě je všechno tak silné a bezstarostné a nádherné jako v pohádce. A Ulrich měl pocit, že to lidé jenom nevědí; nemají tušení, jak se už dovede myslet; kdyby bylo možné naučit je nově myslet, také by jinak žili.
xxx
Dříve byl člověk osobností s lepším svědomím než dnes. Lidé se podobali stéblům v obilí; Bůh, krupobití, požáry, mor a války jimi pravděpodobně zmítali prudčeji než v přítomné době, ale vcelku, jako městy, jako kraji, jako polem, a kolik osobního pohybu zbylo kromě toho na jednotlivé stéblo, bylo možno zodpovídat a bylo to jasně ohraničené.
Dnes naopak odpovědnost nemá své těžiště v člověku, nýbrž ve věcných souvislostech.
Což nikdo nepostřehl, že se prožitky staly nezávislými na člověku? Uchýlily se na divadlo; do knih, do zpráv výzkumných ústavů a vědeckých expedicí, do názorových a náboženských společností, které pěstují určité druhy prožívání na úkor jiných jako v sociálním experimentálním pokusu, a pokud prožitky nejsou právě v práci, visí prostě ve vzduchu; kdo dnes ještě může říci, že jeho hněv je skutečně jeho hněv, když mu do toho mluví tolik lidí a rozumějí tomu lépe než on? Vznikl svět vlastností bez muže, svět prožitků bez toho, kdo je prožívá, a vypadá to bezmála tak, jako by v ideálním případě člověk už soukromě neměl nic prožít a jako by se laskavá tíže osobní odpovědnosti měla rozložit do soustavy formulí možných významů.
Rozklad antropocentrického chování, jež tak dlouhou dobu pokládalo člověka za střed vesmíru, ale nyní je už několik století na ústupu, dospěl pravděpodobně k samotnému já; neboť víra, že na prožívání je nejdůležitější to, že je prožíváme, a na konání to, že je konáme, začíná se většině lidí jevit jako naivita. Jsou ovšem ještě lidé, kteří žijí docela osobně; říkají „Byli jsme včera u toho a toho“ nebo „Děláme dnes to a to“, a těší se z toho, aniž je třeba, aby to mělo ještě jinak nějaký obsah nebo význam. Milují všecko, čeho se dotknou svými prsty, a jsou tak dočista soukromou osobou, jak jenom je možno; svět se stává soukromým světem, jakmile s nimi přijde do styku, a září jako duha. Možná že jsou velmi šťastni; ale tento druh lidí připadá ostatním obvykle už absurdní, ačkoli ještě nikterak není jisté, proč. – A Ulrich si vzhledem k této pochybnosti musel náhle s úsměvem přiznat, že je při tom všem přece jen charakter, i když žádný nemá.
xxx
„Představitelé ducha nebyli spokojeni… Jejich myšlenky nenacházely nikdy klidu, protože se upínaly k oné nevysvětlitelné složce věcí, jež věčně těká, aniž se kdy dokáže zařadit do řádu. A tak dospěli nakonec k přesvědčení, že epocha, v níž žijí, je vydána napospas intelektuální neplodnosti a může být zachráněna jen událostí nebo člověkem zcela výjimečným. Tehdy se zrodila mezi těmi, jimž říkáme ‚intelektuálové‘, záliba ve slovu ‚vykoupení‘. Dospěli k přesvědčení, že se život zastaví, jestli se neobjeví brzy mesiáš. Byl to od případu k případu mesiáš lékařství, který měl ‚zachránit‘ Aeskulapovo umění před laboratorním bádáním, při němž lidé trpí a umírají, aniž se jim dostane péče. Nebo mesiáš poezie, který by byl schopen napsat drama, jež by přilákalo milióny lidí do divadel a bylo přitom dokonale původní ve své duchovní vznešenosti. Kromě tohoto přesvědčení, že není lidská činnost, jež by mohla být zachráněna bez zákroku zvláštního mesiáše, existoval ještě samozřejmě banální a naprosto syrový sen o mesiáši v hrubém slova smyslu, který spasí všechno.“
