Annu Houskovou bohužel osobně neznám. Ale to nevadí. Četl jsem její knihu. Možná teď čekáte, že ji strhám. I za celý tento web. Čtěte, předem se neprozrazuje, jak se muž zachová!
Nuže, hned úvodem knihy Nekonečný Borges naznačí její autorka, že bude dílo Jorge Luise Borgese (1899-1986) zkoumat „dvojím důrazem“.
Ten první se týká jeho „argentinského kontextu“, neboť JLB se vracíval k archetypům a reáliím rodné země a reflektoval národní tradice. Dolaďoval současně s trochu vlastní fantazie mýty předměstí Buenos Aires i zcela pravdivé mýty o svébytnosti tamní kultury, která tím doložila univerzální rozměr a stávala se prostorem variování pradávných příběhů lidstva...
Ale toť jen prvé z dvou těžišť - a tím druhým je sám žánr borgesovského eseje. A Anna Housková záměrně pomíjí častokrát už analyzované Borgesovy povídky. Radši se odvážně svléká a vstupuje do jezer jeho překvapivě rozsáhlé esejistiky. Jedním z důvodů tu ovšem asi bylo i to, že právě na esejistiku došlo v česky zveřejněných Borgesových spisech (2009-2013). A toto vydání v Argu bylo samo sebou záslužné, ve své komplexnosti však bezpochyby vynucené majiteli zahraničních práv.
Borgesovská mánie
Anna Housková však nezůstala jen u esejistiky jako takové. Pátrá i po esejistickém principu v ostatních žánrech klasikova díla. A jak přitom víme, J. L. Borges se stal nejkomentovanějším spisovatelem španělského jazyka 20. století; a jak poznamenal (Annou Houskovou citovaný) filosof Fernando Savater, vznikly o něm tisíce prací, „jako by šlo o Shakespeara nebo Cervantese, ale už necelých dvacet let po jejich smrti“. Vyvolal fakticky mánii.
To ještě nemusí signalizovat skutečný význam kohokoli, ale v jeho případě možná ano. Sice bývá, pravda, i upozorňováno na jistou jeho „okrajovost“, ale... Co to vlastně znamená být okrajovým? To slovo se, nemýlím-li se, používá dosti volně; a pokud vyslovil něco podobného v té souvislosti Truman Capote (a to vyslovil), patrně se mýlil. Borgesovo dílo v jeho komplexnosti asi ani neznal.
Ale tušíme, že vymykající se Argentinec četl „až příliš“, takže dospěl až k závěru, že vše podstatné je napsáno. Co pak dál? Nezbývají jen poznámky pod čarou?
Borges – naštěstí - vytvořil právě ty „poznámky“, ale lépe řečeno transponoval je v nečekaných i vysoce funkčních literárních formách. Co víc, byl zdatným komparatistou (jak si Anna Housková rovněž všímá) a „jeho sečtělost a schopnost nacházet stejné motivy a stejná schémata v nejrůznějších dílech různých epoch jednoduše nemá obdoby“.
Don Quijote
Čím víc ovšem ve světě roste a bobtná počet borgesovských studií, tím méně disciplinovaně na sebe odkazují. A tím spíš jejich autoři vbodávají hroty kružítka do Borgesových děl. Snad je to dobře. Jen v Čechách autorka připomíná Michala Ajvaze (Sny gramatik a záře písmen, 2003) a Václava Cílka (Borgesův svět, 2007), ale v mezičase tu vyvstal i Císařem a Koťátkem editovaný sborník příspěvků ze symposia Text a dílo: případ Menard (2004), zkoumající filosofický a estetický rozměr první Borgesovy fantaskní povídky Autor Quijota Pierre Menard. I pozorná Housková tu knihu reflektuje, a to v desáté kapitole Tvář Dona Quijota.
Je známo, že Jorge Borges ve španělské literatuře postrádal imaginaci, nicméně je známo i to, že svou mnohoznačností jej uhranul právě ústřední Cervantesův opus. A přece ho uměl ironicky „setřít“, když zkritizoval styl velkého svého předchůdce. A když zjistil nečekané. Španělský literát nenapsal v Donu Quijotovi snad větu, která by se nedala opravit. A ledabylostí se tak podobá Dostojevskému. Oba měli „hrozný sloh“ a zvláště Cervantes „stylistou“ věru nebyl. Vadí-li to?
Stěží. A ač autor Quijota „nestylizuje“, nebo právě proto, že to nedělá, výsledek žije, uhrane, funguje. Působí. A mocně. Záhada?
Spíš rovnou zázrak.
Borges jako esejista
V čase vydání první Borgesovy povídkové sbírky Zahrada, kde se cestičky rozdvojují (1941) mu bylo dvaačtyřicet. Jako spisovatel sice dávno nezačínal, ale slávu nepoznal. Bez úspěchu měl vydáno šest knihy esejů Pátrání (1925), Rozměr mé naděje (1926), Řeč Argentinců (1928), Evaristo Carriego (1930), Diskuse (1932) a Dějiny věčnosti (1936) a posledně zmíněnou publikaci jistě nelze označit za špatnou, ale roku 1936 si ji koupilo jen 37 lidí.
Dva roky předtím se její autor zřejmě zcela vážně plánoval zastřelit. Ale četba i tvorba jej zachránily.
Filosofie ani ne. A v kapitole Literární půvab filosofie Housková zkoumá právě Borgesovu nevíru v to, že on sám „myslí filosoficky“. Ať to bylo jakkoli, třeba jeho známá láska ke Stevensonovi dosvědčuje dost. I to, v čem oproti filosofii a etice vidí význam literatury a estetiky. A vidí jej V OBRAZECH. Ty žijí pronikavěji než POJMY a... A dobrá kniha představuje věčně proměnlivou řeku dialogu s vnímateli. Dialogu čtenářů s autorem. A ne že by Borges filosofy obcházel po špičkách, ale... Ale ano! Objevil obchodní trik, kterým jejich ideje tavil v literaturu, ba v mýty.
Báje a mýty
Sporností Borgesova postoje k mytickým utopiím se pak schopná Anna Housková obírá v krátké kapitole Utopie unaveného muže. Nato akcentuje tvrzení Beatriz Sarlové (1994), že není argentinštějšího spisovatele, než Borges, což doloží vlastní studií Argentinský mýtus. A Borges? Skutečně to byl spisovatel a nikoli „jen“ knihovník a dokazují to i jeho až umanuté (a pro badatele nepohodlné) pokusy o vytvoření argentinského předměstského mýtu a odhalíme je snadno. Především pak uvnitř pozoruhodné knihy o příteli Borgesovy rodiny, básníkovi Evaristo Carriegovi (1883-1912). Ale není to jen tenhle jinak zapomenutý poeta, co stojí onomu svazku za zachycení. Je tu i - pro Borgese archetypální - charakter Carriegova okolí, a to včetně nápisů, hudebních tónů a tanga; a tedy toho tance, který bývá pro Jihoameričana důkazem statečnosti. Právě tangu věnoval Borges i dodatečnou kapitolu knihy (přidanou roku 1955) a ostatně již básnická jeho prvotina nese příznačně titul Vroucnost Buenos Aires (1923).
Aires bylo a je JEHO město a vrátil se do jeho ulic už roku 1921, po sedmi klíčových letech života v Evropě. Právě argentinské „vidění“ udělal pak variantou vidění obecného. S vědomím toho, že obecné víc než zdárně vegetuje v lokálních variantách. A ne, argentinskost jej nenudí, není mu lhostejná. Ačkoli si nenechá ujít příležitost a skrz argentinskost podtrhne archetyp. Dá se leda spekulovat, nakolik se něco obdobného dařilo i - dejme tomu - severoamerickému Bradburymu (v povídkách o Mexičanech a Irech), je to však pouze Borges, kdo se nakonec DOMA cítí na CELÉ Zemi; a aby jeho interpretka lépe pochopila přístup k poetice předměstí a mluvené řeči (zakleté v podloží Borgesových textů), srovná jeho dílo s pracemi Roberta Arlta (1900-1942) a dalších Jihoameričanů. V kapitole Borgesovi předchůdci se pak ovšem věnuje hlavně Waltu Whitmanovi, jehož životopisem byl Borges tak zklamán. O to víc ovšem dál ctil básníka v jeho verších; a jak stárl, také po Whitmanově vzoru vylepšoval střídmost svého stylu a hutnost svého jazyka.
A hle: hlas, intonace a mluvená řeč, ty jsou u Borgese od dětství podstatnější, než bychom kdy čekali u autora takzvaně knižního typu.
Kafka
Na hispanoamerické spisovatele rovněž působil Franz Kafka a Housková vedle sebe dá dvě jeho interpretace: čtení Borgesovo a čtení Martíneze Estrady. Jak zjistíme, první Kafku úplně nezbozštil a radši má například Danta. Ba G. B. Shawa. A kdy četl Kafku poprvé?
Bylo to ve Švýcarsku roku 1916, ale nezaujal jej. Přesto u pražského autora po letech objevil radu, která mu byla dobrá. Po otcově smrti Borges přecházel od psaní esejů k povídkám a podstatou Kafkova díla je dle jeho slov podřízenost, touha objevit vlastní místo v jakémkoli řádu a konečně snový děs z nekonečného odkládání a stejně nekonečných počtů překážek. Nekonečný Borges je přitom knihou, která na tomto místě vzpomene tzv. prvního Zénónova paradoxu.
Oproti Kafkovi nechyběla ovšem Borgesovi schopnost úžasu a zabrán nebyl tolik do sebe. Ani neměl „do sebe zabrané“ básníky (typu Lorcy) rád. Byl, pravda, zabrán do literatury. A o té Kafkově napsal: „Můžete jej číst a zapomenout jeho okolnosti, což se, pokud vím, stává u velmi málo spisovatelů.“
Židovství
Slovo Žid se v Kafkově díle, aspoň jak je vstřebal Borges, neobjevuje – a ať je to pravda nebo ne, se sociologem Thorsteinem Veblenem náš Argentinec věří, že víceméně pomyslná nadřazenost židovského národa není tomu národu nijak vrozená, nýbrž plyne z tendence každého Žida nebýt slepě oddán kultuře, v níž se pohybuje. A právě ta schopnost umožňuje židovskému národu vnášet do té které kultury vždy něco nového.
Anna Housková se zaměřila rovněž na Borgesovy texty o argentinském antisemitismu, jehož růst byl deklarován už pogromem roku 1919, a v letech třicátých byla pak židovská imigrace brzděna. Asi 40 tisíc „nových“ Židů let 1933-45 se stalo v rámci dějin Argentiny extrémně nízkým číslem, a co je ještě horší, po válce sem přicházejí fašisté. Z nějakých šesti set tisíc imigrantů let 1945-49 bylo židovských tisíc pět set. - Už roku 1934 ovšem to byl Borges, kdo vystoupil s gestem Já, Žid, i když to mělo i osobní příčinu. Byl totiž právě nařčen, že svůj židovský původ tají, a tak poloironicky horoval, že ne.
Nacismus
Nacismus není snadné definovat, ale podle Borgese si „jen hraje“ na energické a imponující barbarství, které mnohé uhrane, zatímco v reálu destruuje. Identity, vše. A navíc lže. V tom ohledu nezajímavá není Borgesova povídka Tajný zázrak (1943) o pražském spisovateli z Celetné, v níž se jistý Jaromír Hladík probudí ze sna o partii šachu, již po staletí hrají znepřátelené rody. Procitá přímo za vstupu armády Třetí říše do Prahy, je udán pro židovský původ a čeká na vlastní popravu, když mu je dopřán roční odklad. Proč?
Aby dopsal knihu. Jak Borges pochopil, lidé se bojí svobody – a bývají u vytržení, dá-li jim někdo zdání řádu a bezpečí, přičemž máme tři stupně „bezpečného“ domova, anebo tedy podle argentinského snílka: 1. Rodinný. 2. Buenos Aires. 3. Literární.
Význam štěstí a potřeba přátelství
Argument pro případné přerušení studia metafyziky byl u Borgese zarážející a tentokrát nekafkovský. Studium opakovaně nerozklížilo nic víc a nic méně, než obyčejné štěstí. Jako extrémně vnímavý čtenář Borges disponoval pro podobné štěstí čidly, a ač nakonec neobjevil příliš ze štěstí vzniklých knih, za jednu z nich označuje Huckleberryho Finna. Racionální formu štěstí vnímá pak i v Zarahustrovi.
Z osobněji pojaté kapitoly o přátelích zvíme něco také o Borgesově specifickém přístupu ke zkoušení studentů. A navzdory autorčině až nadšenému pokusu o výčet dotyčných literátových přátel si nakonec stejně pomyslíme: Byl samotář. Především vnímal pomíjivost. A je to tak. A věřil, že si na onen svět bereme hlavně potěšení vyvolané... i jen pouhým pozorováním štěstí a přátelství.
V eseji Malé žánry Anna Housková ne poprvé připomíná také spolužáka Borgesova otce Macedonia Fernándeze, a tedy dalšího autora, jehož Borges obdivoval. Fernández byl jeho vzor a jeden román pregnantně sestavil jen z 20 krátkých kapitol obklopených 57 předmluvami a dedikacemi. Podobně tomu Borgese vždy zajímaly biografické poznámky, recenze, doušky, věty pod čarou, dedikace, doslovy a předmluvy. Pokud je skutečně vše podstatné napsáno, říkal, A TO JE, jakýkoli literární text je MARGINÁLNÍ a každá poznámka na okraj naopak LITERÁRNÍ. Pojem „definitivního“ textu dle Borgese přísluší pak spíš náboženství, nebo „únavě“.
Aniž to Anna Housková zdůrazňuje, Nekonečný Borges je první českou ucelenou monografií o tomto autorovi, přičemž autorka netají, že 13 kapitol vznikalo porůznu během dvou desetiletí. Složeny jako kostky se objevují spolu poprvé, navzájem se nově dotýkají a doplňují a všechny vyšly z přepracovaných článků už zveřejněných česky či španělsky.
Nepřebývá dokonce ani závěrečná Příloha „Literární osud“, úprava to rozhlasového pořadu Schůzky s literaturou: Borges, který stanice Vltava odvysílala 22. srpna 1999, tedy před dvaceti lety.
Vášeň, imaginace a osudové životní momenty
A sám J. L. Borges? Byl zvláštní případ. Od šesti let se počítalo s tím, že bude spisovatel, a když mu bylo třicet, nebylo pochyb, že víc čte, než žije. I zážitky čtenářů lze však nejspíš pokládat za regulérní, jak by souhlasili mnozí včetně H. P. Lovecrafta, a dá se patrně obhájit hypotéza, podle níž nejsou podřadnější. Tak či tak se Borges stal tvůrcem vzešlým spíš z knižní inspirace, byť to v jeho případě život netlumí. Nevěřil, že je literatura hra slov, ale naopak viděl, nakolik zásadní je v dobrých knihách vášeň. A měl na mysli „vášeň myšlení“, ale jistě nejen tu. Také on sám nakonec vášně skrz jazyk předával - a někdy navzdory jazyku. Ať v knihovnách skutečných či těch uvnitř hlav se vyznal, a tak nás přímo jímá hrůza, čteme-li o jeho přesvědčení, že se jakýkoli lidský osud skládá jenom z momentu, kdy se dotyčný o sobě dozví, kým jsme. Ještě štěstí, že tu lze s Borgesem polemizovat. S Annou Houskovou totiž vzpomeneme, že vždy psal povídky a nikdy román; ale právě pro potřeby povídky bývá vhodné kumulování celého života jen do chvíle, zatímco román je zde přece proto, abychom si připomněli, že je těch momentů v životě obvykle víc. Nebo snad ne? Jeden za druhým se kumulují a výsledek musí přinést prozření. A teprve výsledek. Ale tahle často chladná skutečnost už není Borgesovou doménou, je těžké odhalit, nakolik se mu ve skutečnosti protivila, a zdá se, že realismus byl pro tohoto Argentince jen falešnou epizodou v osudech té literatury, kterou chápal především jako fantazii.
Ukázka
Postava dona Quijota je postavou umocněnou na druhou: Cervantes vymyslel Alonsa Quijana, jenž snil o tom, že je donem Quijotem. Borgese zajímá hlavně onen zapomínaný hidalgo Alonso Quijano, velký čtenář a snílek. Věnuje mu například sonet Sen AlonsaQuijana. Význam básně podtrhl tím, že ji do svých sbírek zařadil dvakrát, do Zlata tygrů (1972) i do Hluboké růže (1975).
Dvojitý sen se může dále borgesovsky stupňovat a sám Cervantes je možná něčí představou a jen jednou z forem snu boha – jak zní pointa textu Everything and nothing (ve sbírce Tvůrce) věnovaného jinému autorovi, Shakespearovi. Umocňovat sen je totéž jako umocňovat četbu: románová postava Alonso Quijano čte rytířské romány, z jeho četby vzniká don Quijote, jenž se na počátku druhého dílu románu dovídá, že je čten; tedy čtenář čte, jak z četby vzniklá postava mluví o tom, jak ji čtou. Nejde tu jen o zdvojování postavy, nýbrž o závratnou multiplikaci textu. V druhém dílu románu se zrcadlí první díl, don Quijote nenapodobuje jen rytířské romány, ale i svou literární pověst, přičemž jeho hru z prvního dílu hrají ve druhém díle ostatní postavy, zatímco don Quijote naopak často vidí reálně. Právě pro zrcadlové zdvojování a multiplikování můžeme číst Cervantese jako Borgesova předchůdce...V eseji Částečná magie v Donu Quijotovi Borges uzavírá:
„Proč nás znepokojuje, že don Quijote je čtenářem Dona Quijota a Hamlet divákem Hamleta? Myslím, že jsem připadl na příčinu: taková převrácení naznačují, že mohou-li být smyšlené postavy čtenáři či diváky, pak my, jejich čtenáři či diváci, možná nejsme. Anebo ano, ale pouze v mysli.
Anna Housková: Nekonečný Borges. Recenzovaly Paulína Šišmišová a Dora Poláková. Jako 204. svazek edice Delfín vydala Triáda. Praha 2018
