"Čím je pro mne poezie? Způsobem myšlení, myšlení hlavou i srdcem. Hledáním společného jazyka. Trvalou vzpourou proti všemu, co život mrzačí a ničí. A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě a skrze sebe světu." To jsou slova jednoho ze současných nejznámějších autorů literatury pro dospělé i pro děti, básníka i prozaika Jiřího Žáčka.
ROZHOVOR:
Pane Žáčku, jste jedním z mála spisovatelů z povolání v dnešní době. Živí Vás skutečně jenom literatura? Jaké je to živobytí v dnešní době, kdy hlavním společenským měřítkem úspěchu v životě jsou ještě zřetelněji než dříve peníze, ne tak duševní bohatství nebo dokonce charakter?
Byl jsem na volné noze patnáct let a měl jsem štěstí, živil mě každoročně vydávaný slabikář, knížky pro děti i pro dospělé, a také spolupráce s televizí a divadly. Loni v lednu jsem skončil s rakovinou v nemocnici a po operaci a dvouměsíční radioterapii jsem se stal invalidním důchodcem. Ale český důchod je tak žebrácký, že stačí sotva na zaplacení činže a všech složenek, takže vlastně pokračuji v existenci na volné noze. A protože jsem už kapánek unavený všeobecným žvaněním, plkáním, blábolením, čím dál víc závidím malířům, sochařům a muzikantům, kteří se obejdou beze slov.
Můžete čtenářům přiblížit názorně, jak vzniká literatura? Jak vypadá cesta od nápadu na papír? Stává se Vám, že nápady na čas vyschnou? Zvenčí to vypadá, že jste závislý na přízni osudu, zda budete mít co psát a uživíte se, nebo nikoliv. Jestliže je tomu skutečně tak, jak se s tím vyrovnáváte?
Ani věda nemá ponětí, co se odehrává v lidské mysli. Díkybohu! Spisovatel potřebuje mít dostatek nápadů, ale možná ještě víc pevnou vůli, aby se donutil z těch nápadů něco udělat. Jak
říkají kolegové prozaici, nejdůležitějším orgánem spisovatele je zadek, protože román, ale i povídka se musí vysedět. U básniček je to jinak, ty se dají skládat i za chůze, jak to kdysi dělával Karel Toman a možná i další básníci. Ale všechno se mění, dnes už spisovatel nepotřebuje ani vymýšlet náměty. Mnoho nakladatelů dnes najímá autory k napsání knížek na módní témata, ale zpravidla se jeden vydavatel opičí po druhém a druhý po třetím, a tak se často objeví deset dvacet titulů o tomtéž. Ještě horší než tato kampaňovitost je boom sekundárního televizního čtiva, jako jsou knižní verze TV seriálů a show, banálních a plytkých, až srdce bolí. To už je fatální triumf blábolu nad literaturou. Na milost beru jen knižní přepisy některých večerníčků.
Co Vás přivedlo k tvorbě pro děti?
Dcera Markéta a po ní také syn Jakub. Nebyl jsem ideální otec, a tak jsem se sám před sebou chtěl vykoupit aspoň básničkami a pohádkami. Ale fandím všem dětem, a tak bych k psaní pro děti nejspíš dospěl i jako bezdětný.
V jednom rozhovoru uvádíte, že děti jsou rozumnější než dospělí. Podle toho až vzdělání a výchova z nich udělá tvory s deformacemi v myšlení a chování. Dá se říci, že v dětech se projevuje nějaká věčná schopnost regenerace člověka, možnost začít znovu od začátku a lépe?
Ano, v poslední větě jste užila výstižné formulace. Ale lidé jsou různí a mnozí se vymykají normě a paušálním soudům, někteří dozrávají jako víno a z jiných stejné zkušenosti udělají shnilotinu. A tak z roztomilého, všemi zbožňovaného děťátka může vyrůst odporný křivák, stejně jako se z protivného, sobeckého a prolhaného spratka může nakonec stát ohromný chlap nebo báječná žena.
Vaše poezie pro děti bývá literárními historiky zařazována do proudu takzvané nezvalovsko-halasovské linie, inspirované zejména poezií Lewise Carrola. Jaký vztah máte Vy osobně k těmto významným osobnostem?
Nezval a Halas jsou géniové české poezie, na kterých jsem se, jako téměř všichni čeští básníci druhé poloviny 20. století, vyučil. Lewis Carrol předvedl profesorům klasického básnictví, jak psát poezii s fantazií a humorem, a je inspirativní dodnes. Bohužel mnoho básnických učedníků Carrola špatně pochopilo a zaplavilo svět lavinou hloupostí bez hlavy a paty v pošetilé víře, že nonsens je každý nesmysl, který je při zatmění mysli napadne. Totéž se děje v divadle, televizi a filmu: převládá pitvoření, pošklebování, parodie, takže divák je nakonec vděčný za klasickou tragédii, kterou tvůrci nezprznili hloupým originálničením.
V současné době jste jedním z mála kvalitních autorů poezie pro děti. Regály knihkupectví jsou dnes přeplněny kýčovitými knížkami se sladkými ilustracemi ve stylu Walta Disneyho. Zdatní veršotepci doplňují tyto obrázky básničkami bez smyslu a půvabu. Předpokládejme, že rodiče pod tlakem reklamy tyhle knihy nejen koupí dětem, ale také je před nimi vychvalují, čímž deformují jejich vkus. Za dob reálného socialismu byla kvalita literatury pro děti do značné míry garantována monopolním nakladatelstvím Albatros, což z tohoto hlediska byla výhoda. Spatřujete v současné absolutní volnosti tvorby knih pro děti nějaké výhody?
Když budeme chápat absolutní svobodu v kultuře jako zrušení veškerých kritérií, pak taková svoboda skoro určitě skončí vítězstvím nevkusu nad vkusem, hlouposti nad inteligencí, kšeftu
nad kulturou. Výrobcům kýče vyhovují zákazníci hloupí, nevzdělaní, snadno manipulovatelní. Což je naprostý opak toho, oč usiluje skutečné umění. Takže rodiče, kteří kupují dětem knižní nebo filmové kýče, by zasloužili nařezat rákoskou přes pozadí, neboť svým dětem evidentně škodí.
Je-li posláním spisovatele vyjádřit, jak jednou napsal Josef Škvorecký, onu "esenci condition-humaine", co je posláním literatury pro děti?
Ve světě, kde všichni děti vychovávají a terorizují všemožnými příkazy, je podle mne hlavním posláním dětské literatury hrát si s dětmi, inspirovat je, provokovat, ponoukat k přemýšlení, ale ne k tomu hokynářsky pragmatickému chytračení, jak koho ošulit a co kde trhnout. Mělo by to být přemýšlení hlavou i srdcem, kritické i spontánní, a měl by v něm být i humor a fantazie a radost, všechno to, čím děti mění svět k lepšímu. Děti uchovávají to lepší z nás, co jsme my velcí už zapomněli, ztratili nebo zradili. Proto my dospělí potřebujeme děti mnohem víc než ony nás.
Začali jsme Vaším zájmem o děti a jejich duševní svět. Obraťme teď pozornost na druhý konec života: Co si myslíte o stárnutí a stáří? Co říkáte názoru, že „mládí lže a stáří mívá pravdu“, čili že viditelná krása mladého člověka časem pomine a dá pak vystoupit nitru v jeho pravém, nefalšovanému stavu? Je pro Vás stáří „velká hodnota v životě lidském“, nebo se ho obáváte? Mnozí umělci až ve stáří vydali největší plody ducha (Neruda, Zeyer, Goethe, Shakespeare) – myslíte, že Vás také něco takového čeká?
Kdo tvrdí, že se těší na stáří, lže. Ale pokud člověku slouží mozek i tělo, je i šedesátka dobrý věk. Dva metry do výšky už neskočíte, ale dobrá knížka se dá napsat i v šedesáti. Už víte, co chcete a jak na to. Neztrácíte čas pošetilostmi mládí, ale třeba vám ten intelektuální výkon už nestojí za to. Anebo si svůj nejlepší opus necháte sami pro sebe, protože už nemáte potřebu dokazovat světu, jaký jste mistr. Ale takového zmoudření jsem zatím nedosáhl, ještě bych se rád čtenářům pochlubil knížkou básní, aforismů a třeba i prózou. Šedesátka je zkrátka dobrá, sedmdesátka bude horší. Po duelu s rakovinou se nebojím smrti, ale mám strach z tělesné a duševní bezmocnosti, z mnohaletého umírání lidské trosky, která je všem na obtíž, a přesto ji lékaři silou mocí udržují naživu. Člověk by měl mít právo na důstojný odchod ze života. Tohle všechno jsou ovšem předčasné úvahy, protože já bych se rád dožil osmdesátky – však moje bába to dotáhla až na 95!
Zdroj KROK - Knihovnická revue Olomouckého kraje. Vydává Vědecká knihovna v Olomouci. Ročník 3., číslo 3, s. 2.
(přetitěno se souhlasem redakce, kráceno)
