Jack London a inspirativní vandrácká cesta jednoho z nejoblíbenějších Američanů

Jack London

„Snad největším kouzlem vandráckého života je vzácný nedostatek jednotvárnosti," napsal Jack London (*12. 1. 1876 – †22. 11. 1916), spisovatel a dobrodruh, který zúročil své nevšední zážitky z cest Spojenými státy a Kanadou v letech 1892 až 1894 v autobiografickém románu Cesta. Čtivě a barvitě nás seznamuje se svým životním obdobím vagabunda, v americkém názvu „hobo“.  A i když se tato kniha představuje v jiném světle, než Londonovy dobrodružné příběhy, jednotvárností a nudou při jejím čtení trpět nebudete.:-) 

Někteří nezasvěcení tvrdí, že London se stal tulákem, aby mohl studovat sociologii.
Pravdou však je, že se stal vagabundem, protože kypěl životem a v žilách mu vřela krev, která mu nedopřávala pokoje. Sociologie přišla náhodně, tak jako se namočíte, když skočíte do vody.
Vydal se na Cestu, poněvadž nemohl jinak, neměl zkrátka na „lupen“ a nedovedl si představit, že by celý život „sjížděl jednu šichtu“. V 16ti letech se nechal zlákat kouzlem dálek. Stačilo k tomu jedno odpoledne strávené ve společnosti tuláků, které potkal v Sacramentu. Zážitky, které vyprávěli, překypovaly dobrodružstvím a tak ještě toho dne s nimi Jack odešel ke trati

Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, který má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darem představivosti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosi budoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně. Nic nového není pod sluncem, ba ani ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonec odhozen na smetiště. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny hodnoty. Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert. Z výšin svého tichého šílení hledí s jistotou boha na celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam. Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, jsou pouze jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkou náhod, nejinak než on sám. (Démon alkohol)

„Zvládnutí vlaku“ se London naučil od bandy „hobos“, kteří mladého Jacka naučili tuláckým dovednostem jako: žebrat, okrádat opilce, honit se s brzdaři nákladních vlaků, naskakovat a seskakovat z rozjetých rychlíků.
London sám předtím nikdy nežebral a bylo to pro něj tvrdé sousto, když na Cestě začínal. „Hobo“ nevlastní žádný majetek, nebo jen ten, co se mu vejde do kapes. Cestuje na lehko a žije ze dne na den. Z Londonova vyprávění získáváme dojem, že dle jeho popisu jsme schopni také takto cestovat a považovat to za zábavu. Nezáleží na tom, kolik let oplynulo od dob, kdy se London a ostatní „hobos“ přepravovali na vlacích.
Při čtení hustě popsaných řádků máte pocit, jakoby ta Cesta probíhala právě teď a tady. Děj vás pohltí natolik, až cítíte závan studeného vzduchu, který vám proudí kolem hlavy a otřepete se zimou, stejně jako London za mrazivého počasí. Nebylo to cestování nikterak přepychové a bezpečné, ale přesto nejrychlejší a nejdobrodružnější, jaké mohl „hobo“ v té době zažít. Nešlo jen o cestování a poznávání nových míst, London život trampa na čas přijal jako svůj životní styl, ve kterém si liboval.

Jen stěží mohl uvěřit, že kdy znal jiný život než život v divočině, a ještě těžší bylo pro něho smířit se se skutečností, že kdysi zmarnil a prolelkoval čas v bohémském vření městského života. Nyní, když byl sám a neměl s kým hovořit, mnoho přemýšlel, hluboce a prostě. Děsila ho marnost let strávených ve městě, laciná malichernost – jak se mu teď zdálo – školských, knižních filozofií... Nevěděli, co je to jídlo, spánek, zdraví. Nemohli nikdy poznat, co je sžíravý pocit opravdové chuti k jídlu, nádherná bolest z únavy, příval divoké, silné krve, jež při práci žhnula v celém těle jako víno. (Smoke Belew)

london 1905
Jack London, 1905

London zpestřuje své vyprávění o tím, koho zajímavého potkal, co zažil, co se mu nesmazatelně vrylo do paměti.
Jednoho odpoledne, při čekání na vlak do Baltimoru, se setkává se s americkými cikány, kteří bivakují na volném prostranství v obytných vozech. London se v mezičase stává pasivním pozorovatelem života a nepsaného zákona jejich komunity. Barvitě také zmiňuje svoji smůlu v Niagara Falls, kde byl zatčen a na třicet dní uvězněn za potulku. Stal se tak nechtěným svědkem hrůz vězeňského pekla, aby se již jednou pro vždy na míle vyhýbal policejním příslušníkům a nemusel si pobyt v cele zopakovat.
Ani tato zkušenost ho však nevedla k ukončení jeho trampského života. V den propuštění znovu naskakuje na vlak. Ke konci svého vyprávění se nezapomíná zmínit o krátké době, kterou strávil s dalšími tuláky v armádě generála Kellyho. Tvořili Kellyho dvoutisícový zadní voj cestující z Kalifornie přes celý Divoký západ ve vlacích. S Kellyho armádou dopluli po řece Mississippi až do Hanibalu, státu Missouri.

Konečně našel lék na svou nemoc. Zvedl knihu a četl tu strofu pomalu nahlas:
„Zproštěni vášně žití,
strachu a naděje,
vzdáváme bohu díky,
ať kdokoli to je,
za to, že vždycky čeká
věčná smrt na člověka,
a sebedelší řeka
do moře dospěje.“
Swinburne mu opatřil klíč. Život je chorý, anebo spíš se stal chorobným – něčím nesnesitelným. „...vždycky čeká věčná smrt na člověka...“ Ty verše v něm vzbudily hlubokou vděčnost. To byla jediná blahodárnost vesmíru. Když se život stane jen únavnou bolestí, čeká tu smrt, aby člověka ukonejšila k věčnému spánku. Na co ale čeká? Je načase, aby odešel.
Smrt nebolí. To život, strasti života.

Báseň Jacka Londona Swan song, Labutí píseň. (přeložil Jan Pilař)

cesta_london130.jpg
Cesta / Jack London

4. vydání, nakl. Tok, 1999, 1. české vydání Nakl. B. Procházka, 1922
Neuvěřitelná, biografická kniha nejpopulárnějšího amerického spisovatele
Velký dík patří překladatelce paní Olze Špilarové, která si dala obrovskou práci s překladem, ve snaze zachovat jazykovou polohu originálu.
Paní Špilarová čerpala z dobových materiálů, argotu a slangu 20. a 30. let, ze slangu současného, trampského i železničářského, podobu bychom také našli s brněnským hantecem. Její překlad Cesty dodává příběhu na autentičnosti. Sám London při jeho psaní využil autentické mluvy amerických tuláků.