Karla Krause (1874-1936) obdivoval Karel Čapek i F.X. Šalda pro jeho mimořádně obsáhlé a úvahově pestré dílo obsahující především aforismy, eseje, které jsou dodnes populární. Napsal také literární kritiky, nesčetné polemiky, dopisy, satiry, glosy, epigramy, básně, prohlášení etc. Většinu svých prací uvedl ve svém časopise Die Fackel neboli Pochodeň.
V něm se objevovaly názory různých autorů, jako například: Wedekind, Trakl, Werfel, Oskar Kokoschka, Else Lasker-Schüler, Oskar Wilde, Adolf Loos, Altenberg, Peter Altenberg, Richard Dehmel, Egon Friedell, Strindberg etc. Od roku 1899, kdy časopis založil, vydal celkem 922 čísel. Celý obsah časopisu začal psát od roku 1911 úplně sám.
Rakouský spisovatel, žurnalista a dramatik Karl Kraus se narodil v Jičíně v roce 1874, ale celý život prožil v Rakousku.
Během nedokončeného studia práv a filozofie váhal mezi herectvím a spisovatelstvím, u kterého naštěstí zůstal. Díky svému osobitému a přemýšlivému způsobu myšlení se dokázal dívat kolem sebe s otevřenou a nebojácnou myslí. Celý svůj život poukazoval na korupci všeho druhu, na prolhanost v politice i v umění. Brojil proti pokrytectví v morálce a zásadně odmítal povrchnost a frázovitost nejen v žurnalistice. Není divu, že měl celou řadu oponentů, kteří ho napadali až ze zuřivou nenávistí. Možná i proto, že po celý svůj život nevstoupil do žádné politické strany ani jiného pochybného uskupení.
Kraus byl zarputilý obránce čistoty jazyka a v jeho úpadku viděl příznak úpadku celé civilizace.
Sám považoval Rakousko za pokusnou stanici zániku světa. nebylo ani divu, vzhledem k tomu, jakou hysterií procházela nejen německá společnost mezi dvěma světovými válkami a před nástupem nacismu. Sám píše: „Jednotlivec nemůže zanikající době pomoci, může jí jenom ukázat, jak zaniká.“ Jak příznačné i pro dnešní dobu.
Mnoho děl, včetně svých, dokázal jedinečným způsobem propagovat na veřejnosti.
V tomto směru o něm Šalda napsal: „Vášnivý milovník cudného jazyka, nic nezalhávajícího líčidlem odvozené papírové fráze, jazyka proudného a neustydlého v hotovém klišé je Kraus, pokračovatel v tradici schopenhauerovské a nietzschovské, vzteklý bořitel lepenkových hradů a zámků.“
Apokalyptická groteska na pomezí tragédie a operety o pěti aktech, prologu a epilogu Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dnové lidstva), je jeho největší dílo.
Vznikalo v letech 1915–1919, jako reakce na první světovou válku. V textu se mísí vážné scény s výstupy vyloženě absurdními, Například pruští vojáci v zákopu během bombardování řeší, jakou píseň si nechají zahrát. Přitom se nejedná o beletrii v klasickém slova smyslu, ale velmi často jde o autentické dobové výroky a citáty z denního tisku.
Hra se hraje dodnes.
Další rozsáhlé dílo, Die dritte Walpurgisnacht (Třetí Valpuržina noc), vzniká v roce 1933, kdy si Kraus začal plně uvědomovat zrůdnost nástupu nové totality / nacismu.
Dílo obsahuje nikdy nekjončící témata společenského násilí, podobně jako pasáž z Goethova Fausta, kterou se Kraus nechal inspirovat. O tři roky Kraus umírá na srdční embolii, ale vzhledem k nacistické atmosféře, panující ve většině Evropy, mohlo dílo vyjít až po válce (1952).
Většina jeho esejů a apokryfů vycházela v jeho časopise Pochodeň. Namátkou Die demolierte Literatur, 1897, Eine Krone für Zion, 1898, Sittlichkeit und Kriminalität, 1908, Weltgericht, 1919, Nachts, 1919, Untergang der Welt durch schwarze Magie, 1929, Literatur und Lüge, 1929, které rozhodně i dnes stojí za přečtení, nejen pro svou obdivuhodnou aktuálnost.
V češtině vyšly výběry z jeho děl v překladu Aloyse Skoumala, Soudím živé i mrtvé, v překladu Münzera vyšlo jeho největší dílo Poslední dnové lidstva a Karlach přeložil Poslední chvíle lidstva v roce 2006.
Jeho aforismy a eseje byly namluveny v Českém rozhlase. Například pořady Chvála převrácené životosprávy, Rčení a protirčení či Karl Kraus soudí živé i mrtvé.
Ukázky z knihy Poslední dnové lidstva.
Každá epocha má takovou epidemii, jakou si zaslouží. Každé době její mor!
Jaképak pohrdání smrtí! Proč byste měli pohrdat něčím, co neznáte? Možná se pohrdá životem, když ho člověk nezná.
Zbabělá nenávist vůči životu, v míru ochotná páchat vraždy na zvířatech, sáhla po stroji, aby zmarnila veškerý růst. Hysterie pod ochranou techniky udolává přírodu.A to jste přehlédli, že když všechny lidi nasadíte do uniforem, budou si muset všichni neustále salutovat? A nepostřehli jste, že tento posuněk jednoho dne, zničehonic, bude už pouhým sáhnutím na čelo, vyjevujícím vzájemnou pochybnost o zdravém rozumu?
Člověk se nepodílí na jediném pokroku, aby se za něj nemstil. Lidé vzápětí použijí proti životu to, co by mu právě mělo být oporou. Ztěžují si jej právě tím, co by jim jej mělo usnadňovat.
Brblal: Většími kretény než naši státníci jsou přece –
Optimista: – státníci našich nepřátel?
Brblal: Ne, jsme jen a jen my. Pokud jde o státníky nepřítele, nemohou být hloupější než ti naši, protože něco takového v přírodě neexistuje. Sparťané své
kretény odkládali na Táygetos, kdežto my je klademe do čela státu a do odpovědných diplomatických funkcí.Optimista: Když vás člověk slyší mluvit, chtělo by se mu ovšem věřit, že ten obecně očekávaný duševní vzmach opravdu vůbec nenastal.
Brblal: Skoro tomu věřím také. A především v říších tohoto špatně narozeného světa průměru. My totiž s biblí v ruce provozovali vraždění a se slabikářem v ruce loupežení.Touha zjistit přesně, jakou dobu potřebuje strom v lese, aby se přeměnil na noviny, podnítila jednoho majitele papírny v Harzu k zajímavému experimentu. V sedm hodin třicet pět minut dal v lese sousedícím s továrnou porazit tři stromy, u nich dal oloupat kůru a poté dopravit do celulózky. Přeměna tří kmenů na tekutou dřevěnou hmotu proběhla tak rychle, že už v devět třicet odjížděla z továrny první role tiskárenského papíru. Tu roli dopravil automobil neprodleně do tiskárny jednoho deníku vzdálené čtyři kilometry a už v jedenáct hodin se noviny prodávaly na ulici. Tudíž trvalo pouze tři hodiny a dvacet pět minut, než se čtenáři dozvídali nejnovější zprávy na materiálu pocházejícím ze stromů, na jejichž větvích ptáci ještě zrána pěli své písně.
Reality, které nevidíte, jsou mé vize a tam, kde se pro vás nic nezměnilo, vyplňuje se to, co jsem prorokoval.Proč se mi nedostalo takové tělesné síly, abych jednou ranou sekery sťal hřích této planety? Proč můj vzpurný hlahol není silnější než plechové povely, které mají moc nad dušemi celé zeměkoule? Uchovávám dokumenty pro dobu, která je už nebude chápat anebo bude žít dnešku tak vzdálena, až bude tvrdit, že jsem je padělal. Ale ne, taková doba nenadejde, aby toto říkala. Protože ta doba nebude.
Já jsem napsal tragédii, jejímž zanikajícím hrdinou je lidstvo, jehož tragický konflikt co konflikt světa s přírodou končí smrtí. Ach, protože toto drama nemá jiného hrdinu než lidstvo, nemá ani posluchače!
Na co však hyne můj tragický hrdina? Byl řád světa silnější než jeho osobnost?
Ne, to řád přírody byl silnější než řád světa. Mého hrdinu drtí lež: nereálná snaha, s níž se pokoušel starý obsah svého lidství osvědčit ve starých životních formách. Být handlířem i hrdinou, muset být tím druhým, aby mohl dál být i tím prvním. Hyne na stav, který na něj působil jako opojení i jako nátlak zároveň.
Existují viníci?
Ne, jinak by existovali mstitelé, jinak by se byl hrdina lidstvo bránil prokletí být čeledínem svých prostředků a mučedníkem svého nezbytí. A pokud se prostředky života živí jeho účelem, pak si takový život žádá zabývat se prostředky smrti, aby se trávili jedem ještě i ti, kdo přežívají. Kdyby existovali viníci, lidstvo by se bylo bránilo nátlaku, aby bylo hrdinou k takovému účelu! Jednotlivcům, kteří to rozkázali, byla by odpověděla jednota. Jenže oni nejsou tyrani. Jejich duch je zhněten z ducha davu. My všichni jsme jednotliví. My máme každý svůj bol a nikdo druhý se o něj nepopálí. A také my se nepopálíme o kontrast, jaký den co den vyjevuje naše oběť vůči zisku toho druhého, vůči krutému zisku toho druhého. Tyrani ucouvli před hrůzou. My bychom si však byli své tyrany nahradili vždy znovu přímo ze sebe. Nás všechny totiž žene vykotlané slovo, ovšem ne slovo vládcovo, nýbrž slovo stroje. Ne jeho hrozivost, jeho existence ochromuje rozhodování.
Hlas shůryHodláme zbavit vaši planetu plevele,
ať už se tam jediná fronta nemele
ani žádní drzí pozemští červi,
co si dovolují ztékat sféry
a kamkoliv jen se kdy obrátili,
hned obraz stvoření hrubě zhanobili,
týrali zvířata, lidi zotročili,
důstojnost trestali, ostudu však ctili,
špatné krmili, dobré však na jatka hnali,
vlastní ctí pak hluboce pohrdali,
měli se za schránu pozemských statků,
řeč halili do jazykových zvratků,
i duši, smysly, mysl, význam slov
a zásvětí dokořán pro blýskavý kov,
smrt, ďábla, Boha, jakož i umění,
celý svět zapřáhli do služeb kupčení,
účel života prostředkům podřídili,
vlastním tělem své zboží zaštítili,
otroci toho, co pro sebe za nutné mají,
ti, kteří svým bytím své bytí popírají,
i sebe za různé produkty prodávali
a s dalšími se o suroviny prali,
své kšefty se záští nikdy neskončili,
oči si jedem mamonu oslepili,
v té své bezbožné, zaslepené nicotnosti
rouhání věčnému světlu nemají dosti
a v záři paprsků slunce, jakož i hvězd
zmarňují v bitkách veškerou svou čest,
jednotni v zločinech, na všech polednících
důmysl mají jen k vraždám, ničemníci,
a ve shodě od východu k západu
šíří jen zášť a mstivou náladu,
modlí se, aby se při mordování smáli
a jen krví, ne hanbou se červenali,
Bohu se rouhají a své přirozenosti,
soucitu s živými jsou zcela prosti,
dovolávají se sousedovy nouze
a nad jeho neštěstím pochechtávají se dlouze,
aby se ohřáli, uhlí řeřavé
usadili sousedu na hlavě,
a toto vylepšení hned zdaňují
a máslo na vlastní hlavě zdražují,
vydírají a plení, lžou, jak když tiskne,
kapsáři pilní, co pilně melou pyskem;
štátskriplové, kam pohlédneš, samé vítězné nuly,
ti, co obrazivost o všechno odrali,
mocní z milosti stroje, k němuž se modlí,
zpupní a také nekonečně podlí,
o sobě přesvědčení nevolníci,
otroci, jež kdekterý výdobytek uchvátí,
elektricky ozáření barbaři.
