Spisovatel a básník Fran Směja (1904 – 1986) je známý ze Suchých Lazcí na opavsku. Psal také ve slezském nářeč, což byly a jsou dialekty polštiny, češtiny a němčiny na historickém území Slezska tj. ve Středním a Horním Poodří. Slezskopolská nářečí se do dnes používají na Horním Slezsku (okolí Opolí, Katovic, Ratiboře) a Těšínsku.
Jeho dílo, více prozaické, nežli básnické, je spjato úzce s Opavskem.
Nadšenou oslavu Hrabyně zveřejnil spisovně ve sbírkách "Zpěv léta"(1932) a "Na rozloučenou" (1935). Po příkladu A. C. Norova Bürkentálu napsal román "Kalný proud" rovněž o Hrabyni (1936). Vesnickým prostředím se zabývají i další jeho romány "Potřísněná tvář"(1939), "Napsáno v horách - román z Beskyd"(1942), "Úhor"(1958). Válečnou problematiku řešil v románech "Jidáši"(1946) a "Obličejem ke zdi"(1971).
Fran Směja byl zakladatelem nakladatelství Iskra v Hrabyni, předseda Sdružení umělců slezských v Opavě, ředitel Krajského osvětového střediska v Hradci n. Mor., místopředseda pobočky Svazu čsl. spisovatelů v Ostravě, redaktor časopisu Jiskra, vedoucí odbory kultury KNV v Ostravě, učitel.
Více: http://www.suchelazce.cz/clanky/fran-smeja
Ukázky z díla:
SLEZSKÁ ŘEČ - Fran Směja
Tvrdá je slezská řeč,
kaj teho třeba.
Ináč je měkučká,
jak střídka chleba.
Posledňa z posledních,
je podněs zvaná,
že byla chudobná,
k sudům též hnaná.
Kdo ju chce zesměšniť,
robí tak smělo,
kemu by slezsků reč
brániť sa chtělo ?Něraz ju drobný lid
i plakať viděl,
a kdo sa pánem stal,
i mluviť sa styděl tak,
jako ho matička učili volať,
k Slezsku sa něhlásil,
leda o koláč.
Ale to něvadí, i bez nich byla, řeč,
kěrá v našich chalupkách žila,
nikdy sa něvzdala,
něpadla v boju
slezská řeč - děvuška v národním kroju!
Kdo chce chovať v place kury.
Kdo chce chovať v place kury,
nesmí nechať v ploťe ďury,
bo potom kura šeda,
misto doma u šušeda...50 roků (Pro hlubočský hasičský sbor napsal Fran Směja.)
Prapory vlají a lesy kol šumí,
dědina ožila - jásot a zpěv ...
Zvuk srdcí zvroucnělých neztlumí
ni zloba, ni lidský hněv.Cosi nás sbližuje, dech země zpívá,
do duší vlévá se vzpomínek jas.
Všechny jsou světlé a každá je tklivá ...
V náručí nese je čas.Padesát roků se rozprostře tiše,
do dálek upíráš zjasněný zrak.
Vidíš jak ořou na slezské líše
a jak z ní vyrůstá krvavý mák.Prvý se zardí a za ním hned druhý,
nežli se naděješ, rudý je lán.
Ej, dobré byly ty staré, slezské pluhy,
statečný byl i jejich pán.Bůh ví, že hasičské sbory to byly ...
Druhý co vzrosti byl náš!
Padesát roků již žije a sílí ...
Však ty jej, synku, dobře znáš.Vše co dnes dobrého, láskou co dýše,
jeho je dílo a jeho je znak.
Padesát roků již žije v té pýše
v hlubočských polích - rudý mák.Padesát roku - ech - útržek časů,
zlomí se stovka a druhá i víc ...
My už zde nebudem li nových klasů -
bude je vážit mladistvá líc.Ale nechť stejně a po všechna léta
hrdostí zrak plane jako nám dnes!
Sbor náš nechť žije a láskou vykvétá.
pod jeho praporem krása a ples.zdroj: Slezský věstník hasičský: orgán Zemské hasičské jednoty slezské, Ročník 1934. V Opavě 20. července. Číslo 14. www.svkos.cz
SLEZSKÉ VERŠE - Fran Směja
V jedné farnosti pravidelně kostelník upíjí v sakristii mešní víno. Farář dostane jednak podezření, jednak (jak už to v mnohých farnostech bývá) anonymní udání od věrných duší. A tak se jednoho dne schová v sakristii za obraz Ježíše a čeká, co se bude dít.
Cvakne klika a už je tu kostelník. Otevře skříňku, vytáhne láhev, pohledem se ujistí, že je v sakristii sám a otočí se k obrazu Panny Marie."Panno Maria, že si můžu dát alespoň trošku? Jestli ne, tak to řekni." Jelikož obraz nic neříká, kostelník již pozvedá toužebně láhev - když tu se za jeho zády ozve: "Nech to víno na pokoji!"
Kostelník se otočí k obrazu Ježíše a odsekne: "Tebe jsem se, Ježíši, na nic neptal!"Opravdu se stalo:
V pohraničí měl jeden farář na starost sedm farností. Když jel v neděli dopoledne ze čtvrté mše svaté, zastavila ho policie a po kontrole dokladů mu dali ještě dýchnou do balónku, který po chvíli trochu zezelenal.
"To víte," hájí se farář, "součástí mé práce, za kterou jsem placen státem, je sloužit mši svatou, při které musím pít víno."
Policisté uznali, že je to pravda a kněze nechali pokračovat v cestě s odůvodněním, že vlastně pije v rámci plnění pracovních povinností, a vícekrát jej nezastavovali.Mojžíš sestupuje s hory se zákoníkem v ruce. Shromáždí svůj lid a praví: "Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou. Ta dobrá - z dvaačtyřiceti zákonů jsem to usmlouval na deset. Ta špatná - Nesesmilníš tam zůstalo!"
V malém přímořském městečku je páter v kostele již unaven ze zpovídání, když má neustále poslouchat, jak se mu lidé svěřují se svými nevěrami. A tak na jednou vyhlásil: Kdo se mi chce svěřit s tím, že byl svému manželovi nebo manželce nevěrný, stačí, když mi řekne, že spadl do zálivu.
Tato konvence se ujala a páter měl ulehčenu práci. Čas plynul a starý páter zemřel. Na jeho místo nastoupil nový.
Po několika dnech navštíví nový páter policejní stanici. "Měli byste něco udělat s bezpečností u zálivu. Neustále tam padají lidé", říká policistovi. Ten se pobaveně usměje a doporučí páterovi, aby zašel za policejním ředitelem.
Policejnímu řediteli páterova nevědomost také přijde k smíchu a pošle jej za starostou.
