Kdo by neznal známou pověst o Bludném Holanďanovi, kterou asi poprvé sepsal Frederick Marryat roku 1839 v knize The Phantom Ship. Literárně se pověst objevuje i v díle Heinricha Heineho Paměti pana Schnabelewopského. Pokud by ale někdo zkoumal odkud Heine čerpal předlohu pro své dílo, pak by zjistil, že tímto mýtem se překrývá hned několik příběhů.
V 17.století žil v Holandsku kapitán, který se jmenoval Barent Fokke a o kterém se traduje, že byl velmi ošklivý, sprostý, ale jako námořník byl obzvláště schopný v oblasti navigace, znalosti proudů a využívání větru, neboť například z Amsterdamu do Batávie byl schopný urazit svou lodí za výrazně kratší dobu než jeho součastníci. Tradovalo se proto, že má uzavřenou smlouvu s ďáblem. A není divu, že mnoho lidí tomu uvěřilo, když se z jedné plavby už nikdy nevrátil.
Další kapitán se jmenoval van der Dekkem. Ten byl prý posedlý touhou obeplout mys Dobré naděje navzdory všem nepříznivým větrům, které v té oblasti od pradávna vanou. Podepsal proto i úmluvu s ďáblem, aby mu pomohl na plavbě kolem Afriky.
Jiný kapitán, který byl považován za Bludného Holanďana prý vyplul na moře o Velkém pátku, což v té době bylo pro námořníky naprosto nemyslitelné.
O dalším se traduje, že musel plout po moři, protože ho v žádném přístavu nechtěli přijmout pro nemoc beri-beri, která vypukla na palubě jeho lodi.
No a když to dáte všechno dohromady, opepříte to nezbytným příběhem lásky a zklamání, pak rázem dostanete romantický příběh kapitána, kterého od věčného bloudění po moři může zachránit jen láska věrné ženy.
Na příběh o Bludném Holanďanovi můžeme ještě navázat historkou o Ahasverovi.
Tento švec, který odmítnul v Jeruzalémě pomoc Kristovi na jeho cestě na Golgotu, byl postižen kletbou a musel stále bloudit světem aniž by někdy zemřel.
Ahasver. Vyčerpávající přehled o mýtu Věčného Žida
A teď se podívejme co má společného s Bludným Holanďanem Richard Wagner.
Někdy na počátku čtyřicátých let 19. století četl Wagner knihu Heinricha Heineho Paměti pana Schnabelewopského (1831). Tato novela je o úplně něčem jiném než o létajícím Holanďanovi - tak bychom totiž měli překládat romantickou operu Der Fliegende Holländer - ale v její sedmé kapitole je pomyslná divadelní hra, kdy se s touto legendou souvisí.
A tady je prvopočátek legendy o Bludném Holanďanovi na kterém je tak trochu postaven příběh opery. Wagner totiž nezhudebňuje žádnou výše jmenovanou legendu, ale jen do své opery zasouvá některé prvky z těchto pověstí. Například v Sentině baladě ve druhém dějství, prohlašuje norská dívka v extatickém rozpoložení, že ona sama je odhodlána věčně prokletého muže zachránit. Wagner tak zhudebňuje úplně nový romantický příběh ve kterém vše, co působilo zpočátku nepravděpodobně a vymyšleně, se v závěru díla splní.
Světová premiéra Bludného Holanďana se konala 2. ledna 1843 v Královském saském dvorním divadle v Drážďanech, dirigoval sám skladatel. Sentu ztvárnila slavná primadona Wilhelmine Schröder-Devrient. První uvedení v Praze se uskutečnilo ve Stavovském divadle v roce 1856 pod Škroupovou taktovkou. Není bez zajímavosti, že v Bayreuthu, Wagnerově operní svatyni, bylo toto dílo uvedeno až v roce 1901. Tehdy Sentu zpívala Ema Destinová a dirigoval Felix Mottl.
V českém jazyce mohli diváci dílo poprvé slyšet v roce 1902 v pražském Národním divadle v překladu Václava Judy Novotného, za dirigentský pult vystoupil Karel Kovařovic.
