Všechno, co jste nechtěli vědět o Allenových povídkách, se teď dovíte. Dokonce i to, jak se jeden z nejslavnějších komiků všech dob proslavil a jak jednoduchá je jeho technika psaní. Ve svých povídkách na sebe Woody Allen prásknul skoro vše. Mimochodem 1.12. 2015 má Woody Allen 80 let.
“Profesor Leon Specimen předpokládá ve vesmíru existenci civilizace, která je pokročilejší než naše přibližně o čtvrt hodiny.”
W. Allen: Hrozba létajících talířů“V Novém světě vznikne místo jménem Kalifornie a člověk jménem Woody Allen se proslaví.” (Nepotřebuje vysvětlení.)
W. Allen: Zamyšlení nad parapsychickými jevy
Kdy a jak psal Woody Allen povídky.
Povídky psal Allen v letech 1966-1980. Většina z nich vyšla v časopise The New Yorker, včetně té první, Korespondence Gossage-Vardebedian. Za mnohé vděčíme Allenově půlročnímu pobytu v Londýně v roce 1966 při natáčení filmu Kasino Royale, ve kterém si zahrál synovce Jamese Bonda. “Byl to naprosto slabomyslný podnik,” vzpomíná Woody Allen, který trávil čas psaním a u karet. Povídky ze sbírky Bez peří jsou z let 1972-1975, kdy Allen natočil filmy Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Spáč a Láska a smrt.
Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu.
To je názor Woodyho Allena, který zřejmě zachytil názor vědce Raye Kurzweila, že do roku 2030 se nanotechnologie malých robotů zdokonalí tak, že budeme schopni nahradit prakticky libovolnou část našeho těla, a to včetně všech životně důležitých orgánů. K jeho klasickým tématům jako je láska, vztah k umění, naboženství se tak přidává další, nesmrtelnost. Koneckonců tohoto tématu mistrně využil svým nezaměnitelným způsobem v komedii Sólokapr.
Oblíbení autoři Woodyho Allena.
Nejoblíbenějšími Allenovými humoristy jsou Robert Benchley a S. J. Perelman, jeden ze scénáristů bratrů Marxových. Od obou povídkářů převzal zálibu v mystifikaci i bizarních jménech postav a míst. Váží si také fejetonisty Arta Buchwalda a spisovatele Saula Bellowa. A lituje, že nenapsal žádný z velkých ruských románů (zato natočil velký ruský americký film Láska a smrt, příhody Borise Grušenka za napoleonských válek). Od filmu Vzpomínky na Hvězdný prach (1980) píše zatím Allen jen scénáře.
Světově proslulá technika psaní Woodyho Allena.
Nezbývá než zamyslet se nad tvůrčími postupy člověka, jehož prostou uměleckou ambicí je “ukout v kovárně své duše dosud nestvořené svědomí lidského rodu. A pak zjistit, jestli by se dalo vyrábět z plastiku a ve velkém.”
Jaká je Allenova technika psaní a myšlenkové roviny, ze kterých vychází?
Eric Lax, solidní autor dvou Allenových životopisů, tvrdí, že Allen se pohybuje především v rovině horizontální. Píše většinou vleže na posteli. Na psaní používá tužku a blok barvy bílé nebo žluté. Allenovský badatel Stig Björkman v rozhovorech s mistrem zaznamenal, že své poznámky Allen přepisuje na německém stroji Olympia, který vlastní od šestnácti let. “Vypadá jako tank,” dodává obdivně jeho majitel.
Inspiraci hledá Woody Allen ve sprše, obvykle po dobu třiceti minut. Někdy předtím pojí anglický typ buchty (tzv. muffin). Poté se tvůrce, známý svou neochvějnou sebekázní, odebírá opět na postel. Právě touto metodou vysvětlují odborníci nenapodobitelnost Allenova humoru.
Všichni imitátoři zatím v Allenově tvůrčí poloze usnuli.
Upraveno z doslovu knihy Bez peří od Dany Hábové
Vyřídit si účty
Poslední, třetí soubor povídek populárního scenáristy, režiséra i herce završí vydání kompletního povídkového díla W. Allena v českém překladu. Tato kniha vyšla Allenovi jako první v roce 1971 a byla kompilací sedmnácti nejlepších povídek, které napsal od r. 1966 pro časopis The New Yorker. Kromě své milované ruské literatury četl Allen samozřejmě i literaturu americkou, z básníků má rád Whitmana, Frosta, Sandburga, Dickinsonovou, Cummingse a ze svých kolegů Arta Buchwalda a Saula Bellowa. Přesto Allen psal své povídky čistě pro zábavu – čím směšnější, tím lepší – absurdní humor oproštěný od jakékoli hlubší myšlenky. V tomto duchu vznikaly i jeho první filmy. Z r. 1971, kdy mu vyšla první kniha povídek, je např. film Banáni.
Vyřídit si účty (Getting Even) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová, Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2003
Vedlejší účinky
Nové vydání jedné z Allenových povídkových knih. Povídky v ní obsažené vznikaly v letech 1975 a 1980, než ho film zahltil natolik, že už mu na psaní nezbýval čas. Čestné místo mezi pracemi tohoto souboru patří takovým povídkám, jako je Postava Kugelmasse či sokratovská parodie Obrana Allenova.
Vedlejší účinky (Side Effects) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová, Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2003
Bez peří
Kniha povídek známého amerického scenáristy, režiséra a herce Woodyho Alena. V tomto souboru druhé vydání.
Bez peří (Without Fearhers)
Allen Woody /Překlad: Dana Hábová a Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2000
Čirá anarchie
Osmnáct nových povídek od nezaměnitelného newyorského autora, který už čtyřicet let baví diváckou (jako autor i jako herec v kině a v divadle) i čtenářskou veřejnost svým osobitým, inteligentním a absurdním humorem. Jeho podoba – nesmělý, nervózní a ukecaný intelektuál v brýlích – i způsob jeho uvažování vešly do dějin. Nová sbírka povídek tak naváže po pětadvacetileté odmlce na jeho čtenářsky úspěšné předchozí sbírky povídek.
Čirá anarchie (Mere Anarchy) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová / Vydalo Argo, 2007
Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě.
UKÁZKA Z KNIHY VEDLEJŠÍ PŘÍZNAKY
ŠÍLENCŮV PŘÍBĚH
Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím Central Parkem v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká "newyorský pouliční cvok", a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví.
Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side, projížděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších módních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, takže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Tiffany Schmeedererová, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz "tělo, které bys z postele nevyhodil". Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce.
Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že když na Olivě dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne že by Olivě doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze židovského folklóru jménem gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo. Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Tiffany Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.
UKÁZKA Z FILMU PAŘÍŽ O PŮLNOCI (2011)
UKÁZKA Z FILMU DO ŘÍMA S LÁSKOU (2012)
