Ray Douglas Bradbury (1920-2012) byl nejen geniálním stylistou a tvůrcem Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita, nýbrž i dost pilným scenáristou. Bývá v té souvislosti připomínána Bílá velryba, kterou režíroval John Huston s Orsonem Wellesem a Gregory Peckem; o dekádu později (1967) však Mistr rozpracoval i filmový příběh, který nazval The Halloween Tree.
Snímek sice nakonec byl natočen až šestadvacet let nato (1993), ale už roku 1972 přišla na trh jeho knižní verze a vloni o Vánocích (a dík redaktoru Ondřeji Müllerovi a nakladatelství Plus) doputovala pod Jarmily Emmerové titulem Strom duchů také do našich knihkupectví.
Je to knížka pro mládež, ale který fanoušek Raye Bradburyho by si ji nekoupil (anebo hned nezamluvil ve veřejné knihovně).
Filmový původ textu je, pravda, očividný, ale vadí to snad nějak výrazně? Neřekl bych.
Očividné ovšem zůstává taktéž to, že jde o film animovaný, a tedy dílko, kde se před našimi vnitřními i vnějšími zraky smí odehrát takřka cokoli. A připomíná to vlastně hry. Snové, či dokonce počítačové. V takovém případě by je ovšem autor vizionářsky tvořil už se značným, značným předstihem (před technologickým vývojem).
Čas ani prostor tu neznamenají pro děti pražádnou nerozlousknutelnou překážku, když pátrají po kamarádovi – po skvělém klukovi jménem Joe Pipkin - a procestují v honbě za ním celý svět a čas. Anebo notné díly toho:
Prastarý Egypt, prehistorii ve chvíli, kdy je objeven oheň, druidský kraj a dobu upalování často nevinných žen, kterou ovšem jako by Bradbury viděl spíš inkvizičníma očima.
A taky chlapci navštíví (ještě budovaný) Chrám Matky Boží v Paříži, vylíčený ovšem dozajista zčásti podle toho, jak si jej autor pamatoval z němého filmového hororu s Lonem Chaneym, kam ho jeho skvělá matka vzala skoro ještě jako batole.
Možná z toho měl mírný šok, ale současně se mu to nepochybně zamlouvalo. Tenkrát.
Dnes je ale dnes a otázka zní: Povede se osmici hrdinů plus děsivému „smrťákovi“ (z tajuplného domu) zachránit stále a stále víc unikajícího Joe Pipkina? – A podaří se jim vytrhnout jej Smrti?- A jestliže ano, kterým z mystických rituálů?
Ty zde totiž fungují - a vše dobře dopadne. Než se tak stane, navštívíme ale ještě mexickou slavnost mrtvých a zvlášť tyto kapitoly působí, jako by se původně jednalo o regulérní povídku pro dospělé, ba text až etnologicky realistický. Bradbury ostatně knihu na straně jedna věnoval MADAME MAN´HA GARREAU-DOMBASLE, již prý „potkal“ už ve čtyřicátých letech na „jednom mexickém hřbitově“ na ostrově Janitzio v jezeře Patzcuaro.
Když psal Strom duchů, přimísil tam i mnoho ingrediencí, které ho fascinovaly už a právě od dětství, a nejde jen o literární odkazy (i když se vedle motivů z Huga dotkneme i Dickensovy Vánoční koledy). Ale hlavně nás může až zarazit autorova horečná fascinace lebkami (a to i těmi jedlými) a v podstatě vesele smířený vhled do magických oslav za Dne mrtvých. Jídlo – a mrtvoly. Pohřeb – a úsměvná hostina. To jsou ovšem aspekty pro mnohé z nás scifoidní.
Je to ale věcí té které kultury a toho kterého přístupu ke smrti. Tak či tak, dítě, které jej čte, nechá Bradbury v podstatě zapomenout na skutečnou podstatu některých trýzní světa a... Kdeže, stroze realistický příběh Strom duchů není. A proč by jím také byl, vlastně? „Realitu tak jako tak a den co den vnímáme,“ ospravedlnil by jeho magickou fantazii Oscar Wilde.
Naštěstí kniha netrpí didaktičností, i když se jí to velice snadno mohlo stát (je to možná na hraně), a není ani moralitou. Byť se sentimentální moralitě podezřelé blíží. To vyprávění ale prvořadě charakterizuje cosi jiného. Svoboda.
Strom duchů / Ray Bradbury / přeložili Jarmila Emmerová a Jiří Josek (verše) / Ilustrovala Markéta Hlinovská / Nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media, 2015
Výpisky z knihy...
„To vše má svůj smysl. Před čtyřmi tisíci let, před sto lety, letos, tady nebo jinde, všude jsou ty oslavy stejné...“ „Slavnost Samhainu –„ „Den zesnulých –„ „Všech svatých, Dušiček.“ „Den mrtvých.“ „El Día de los Muertos.“ „All Hallows.“ „Halloween.“
---
„A takhle se přišlo na Den duchů, na Halloween?“
„Začalo to dlouhým přemítáním za noci, kluci. A vždycky byl středem těch úvah oheň. Slunce. Slunce, které zhasíná na chladné obloze navždy. Jak to muselo tehdejšího člověka děsit! To byla Velká smrt. Kdyby slunce zašlo navždy, co pak.“
Proto se uprostřed podzimu, kdy všechno odumíralo, lidoopové pohnuli ve spánku a vzpomínali na své mrtvé z minulého roku. Duchové jim vstoupili do mysli. Duchové – což jsou přece vzpomínky, jenže to lidooopové nevěděli.
Pozdě v noci vzpomínky pod jejich víčky volaly, mávaly, tančily, a lidoopové se vzbudili, přihodili na oheň pár větví, roztřásli se a dali do pláče. Dokázali zahnat vlky, ale ty vzpomínky, duchy, ne.
A tak se schoulili, modlili se, aby přišlo jaro, pozorovali oheň a děkovali neviditelným bohům za úrodu ovoce a ořechů. To byl Den duchů, Halloween, i s koledou! Před milionem let, na podzim v jeskyni, s duchy v mysli a se sluncem, které se ztratilo.“
Kostroun zmlkl.
