Klasika, kterou naleznete v seznamu 100 nejdůležitějších knih 20. století deníku Le Monde. Kdo nečetl Raye Bradburyho (*22. 8. 1920 - †5. 6. 2012), jednoho z velikánů světové prózy, neví nic o scifi literatuře.
Marťanská kronika (1950), soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999 2053.
V knize se objevují příběhy o objevitelských výpravách na Mars, příběhy o osidlování Marsu – o budování lidské civilizace, o setkáních lidí s původními obyvateli Marsu, kteří si vybudovali v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. A nakonec jsou zde povídky, které se odehrávají poté, co na planetě Zemi vypukne válka, po níž pozemšťané přerušují kolonizaci Marsu.
„Zaprvé, nepíšu sci-fi. Napsal jsem pouze jednu sci-fi knihu a tou je 451 stupňů Fahrenheita, založená na realitě. Science fiction je zobrazení reálna. Fantasy je zobrazení neskutečného. Takže Marťanská kronika není science fiction, je to fantazie. To by se nemohlo stát, chápete? To je důvod, proč zde bude dlouhou dobu: je to řecký mýtus a mýty se drží.“
Ray Bradbury
Marťanská kronika je ale mnohem víc, než osidlování blízké planety. Je kronikou lidské povahy, lidské neschopnosti tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky. A přes všechna potupná negativa lidstva, které Bradbury exceletně a čtivě zasunul do svých povídek, zůstává ve čtenářích optimismus a víra v humanismus a inteligenci lidského pokolení.
Je to dílo navýsost vizionářské a potřebné v době dnešní i té, co bude bezprostředně následovat.
Jedna z nejkrásnějších básní naší doby nese titul Marťanská kronika. Její autor je asi třicetiletý Američan, křesťan na způsob Bernanosův, který se bojí civilizace robotů, člověk plný hněvu a slitování. Jmenuje se Ray Bradbury. Není to, jak se myslí ve Francii, autor science fiction, ale nábožný umělec. Používá témat nejmodernější imaginace, ale navrhuje-li cesty do budoucna a do prostoru, chce jen popisovat nitro člověka a jeho rostoucí neklid.
Jacques Bergier / Louis Pauwels // Jitro kouzelníků
Marťanská kronika /The Martian Chronicles/ Ray Bradbury | V české kotlině nesčetně krát vydána
Ukázky z knihy...
Nenechávejte mě v tomhle hrozném světě, musím se dostat pryč! Nenechávejte mě na Zemi!
Potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je. Jestli umění není nic víc než zmařené vypětí touhy, jestli náboženství není nic než sebeklam, jaký má život smysl? Až dosud nám na všechny tyhle otázky dávala odpověď víra. Ale ta se rozplynula s Darwinem a s Freudem. Byli jsme a pořád ještě jsme ztracení lidé...
Tak se dohodněme, že se nedohodneme," navrhl Marťan. Co na tom záleží, kdo je Minulost a kdo Budoucnost, jen když oba žijeme, vždyť co má být, to bude, zítra, nebo za deset tisíc let. Jakpak víte, že támhlety chrámy nejsou chrámy vaší vlastní civilizace za nějakou stovku staletí, zřícené a rozbité?Nenávidím se za to, že jsem tak rozvážný, když vlastně doopravdy nejsem přesvědčen, že jsem rozvážný, a ani nechci být rozvážný. Slídit tu kolem a spřádat plány s pocitem velikášství. Nenávidím se za to, že si namlouvám, že jednám správně, když si tím ve skutečnosti nejsem jist. Kdo vlastně jsme, když se to tak vezme? Většina? Je tohle odpověď, kterou hledám? Většina je vždycky posvátná, že? Vždycky, vždycky, ani na jediný malinký bezvýznamný momentíček se nikdy nemýlí, že? Ještě nikdy za celých těch deset miliónů let se nezmýlila? Co je tahle většina a kdo ji tvoří? A co si vlastně myslí a čím to, že jsou takoví, a změní se vůbec někdy, a jak se k čertu stalo to, že i mě pohltila tahle prohnilá většina? Necítím se ve své kůži. Je to klaustrofobie, strach z davů nebo zdravý rozum? Může mít jednotlivec pravdu, když proti němu se svou pravdou stojí celý svět?...
Co jsem mohl dělat? Hádat se s vámi? Stojím prostě sám proti celé té padoušské, chamtivé a utlačovatelské sebrance na Zemi. Není už dost na tom, že zničili jednu planetu, chtějí zničit další? Copak musejí zaneřádit i cizí chlév? Ti užvanění prosťáčkové. Když jsem se dostal sem, cítil jsem se osvobozen nejen od jejich takzvané kultury, cítil jsem se osvobozen i od jejich morálky a ode všech zvyklostí. Myslel jsem si, že jsem se vymanil z jejich způsobu myšlení. Že už nemusím udělat nic jiného, než vás všechny pobít a žít si po svém...
Zahrozil jim pěstmi a řekl jim, že chce ze Země pryč; každý, kdo má aspoň špetku rozumu, chce ze Země pryč. Na Zemi tak do dvou let vypukne obrovská atomová válka a jemu se tady nechce být, až to začne. On a tisíce takových, jako je on, by se sebrali – kdyby měli aspoň špetku rozumu – a letěli by na Mars. O co, že by to udělali! Mít z krku války, cenzuru, státní zřízení, odvody, státní kontrolu všeho možného, umění a vědy! Tu vaši Zem si můžete nechat!..,
Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorkských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času.Marťané odkryli tajemství života zvířat. Zvířata se života neptají na smysl. Zkrátka žijí. Pravý smysl jejich života je život; mají jej ráda a žít je těší.
Také na Marsu se lidé stali příliš lidmi a ne dost zvířaty. Jenže lidé na Marsu si uvědomili, že chtějí-li život zachovat, budou se napříště muset vzdát otázky: Proč žít? Život je sám sobě odpovědí. Život je neustálé plození dalšího života, a to nejlepšího, jaký je možný.Přestali se snažit všechno zničit a všechno pokořit. Smísili dohromady umění, vědu a náboženství, protože v základě není věda ničím jiným než zkoumáním zázraku, který nikdy nemůžeme vysvětlit, a umění je výkladem toho zázraku. Nikdy nedopustili, aby věda zmrzačila estetiku a krásno.
Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas? Po prachu, po hodinách a po lidech. A vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť. A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá? Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci - Tomás vystrčil z auta ruku do větru - dnes se dá Čas téměř nahmatat.
