Hodina Býka a Ivan Jefremov. Nadčasový scifi román o staré a nové lidské civilizaci

Hodina Býka. Scifi román Ivana Jefremova


Mimořádná kniha Ivana Jefremova (22.4. 1907 - 5.10. 1972) Hodina býka je o tom, jak nelze žít. Kniha patří k tomu nejlepšímu ve světové scifi.

Jakákoli romance o budoucnosti je nevyhnutelně podmíněna. Je směšné věřit, že lidé budou mluvit a jednat přesně tak, jak je napsáno v knize. Stejně tak nemá cenu polemizovat, který rys budoucího života autor „vylíčil správně“ a který ne – o zvycích a vkusu nenarozeného dítěte se nehádáme. Nicméně skutečný, a nikoli falešný román o budoucnosti, navzdory vší své konvenčnosti, není nečinnou hrou mysli. Dějiny totiž nejsou chaosem náhod, ale procesem řízeným vnitřními zákony, a proto je možné do velké míry předvídat jeho výsledky.

Lidstvo již prošlo vývojovým stádiem znázorněným v předcházející knize Jefremova „Mlhovině Andromedy“. Metoda okamžitého překonání vesmíru byla zvládnuta, pro civilizace galaxií nastala Éra spojených rukou.
Mlhovina v Andromedě. Ukázka z scifi románu Ivana Jefremova

Ukáže se však, že na vzdálené galaktické planetě je další lidstvo.
Jde o potomky těch, kteří se nesmířili s příchodem nové éry na Zemi a před mnoha staletími uprchli ze své domoviny. Byli považováni za mrtvé, ale jak se ukázalo, vytvořili vlastní civilizaci, která z nějakého důvodu odmítla nabídku připojit se k bratrstvu Velkého prstenu.

Na tuto planetu pojmenovanou Tormance je vyslána výprava pozemšťanů, aby zjistila osud odštěpené větve lidstva.

Planeta Země je mocná, bohatá, krásná. A jak to vypadá na planetě Tormance, jehož civilizace je stejně stará jako Země?

Ukazuje se ale, že vývoj na Tormance se ubíral jinou cestou. Po mnoho staletí existuje systém státního kapitalismu nebo mravenčího pseudosocialismu, systém oligarchické tyranie, sebeizolace a regrese.
Planetu řídí pět lidí, dále jsou tam lidé žijící krátce a lidé žijící déle. Krátce žijící jsou v 35 letech všichni zničeni. Déle žijící je využívají jako otroky.
Naši astronauti se naivně snaží změnit jejich život. Kdo ale myslíte, že nejvíc protestuje proti změnám?
Právě tito otroci, kteří jsou v 35 zabiti.
Vnutili jim to, vnutili jim to skrze matrici.
Nepřípomíná vám to něco?
I dnes mnozí takový šťastný život prožívají a dobrovolně umírají.
Takový systém se nazývá FAŠISMUS, od slova „fascio“, když otroci ochraňují a brání ty, kteří je utlačují.

My, současníci 21.století, víme, že neexistuje a nemůže být jedna – jediná osudově nevyhnutelná cesta rozvoje civilizace.
Pokud by tomu tak bylo, pokud by byla cesta předem určena, pak by nemělo smysl bojovat za sociální, ekonomické, duchovní osvobození – proč se snažit, když stejně bude to, co je předurčeno?
Zvířata plavou poslepu s proudem.
Evoluce má také směr. Existuje biologický zákon, podle kterého se v průběhu evoluce v její progresivní větvi zvyšuje složitost organismů, vyvíjí se mozek, což nakonec vede ke vzniku inteligence.

V jednom ze svých posledních děl I. A. Jefremov (a je to nejen vynikající spisovatel sci-fi, ale také významný paleontolog) brilantně analyzoval důvody tohoto trendu biologické evoluce.
V přírodě není ani zlo, ani dobro, ale je zde hra sil, která pohání vývoj a nutí život, aby se vyvíjel tímto způsobem a ne jinak. Proto jsme svědci bezohledných selekcí, smrtí a likvidací miliard jedinců, nesčetnými zkouškami, nespočetými chybami a vzácnými úspěchy.
A každá chyba je utrpením a smrtí živé bytosti. A není žádná volba.

POUZE MYSL MŮŽE PROLOMIT KRUH PEKELNÉ HRY NÁHODY A UKONČIT UTRPENÍ.
JINÝMI SLOVY MŮŽE ČLOVĚK VYKROČIT Z „ŘÍŠE NUTNOSTI“ DO „ŘÍŠE SVOBODY“.

Historie planety Tormance ukazuje, jak obtížný je tento krok, jak moc je potřeba tento proces zvládnout a nebýt jeho obětí. Tento krok nemá obdoby, protože rozhoduje o všem.
Buď prosperovat pro šťastné lidstvo, okamžitě zahynout nebo stále trpět v kruhu utrpení.

Lidé na planetě Tormance se trápí.
Výstup z pekla je nemožný bez vysokého rozvoje vědomí a vládnoucí třída se nevyhnutelně snaží jej snížit, protože jen pomocí nevědomosti, krutosti, hlouposti si může udržet svou moc založenou na útlaku člověka člověkem.
Potlačením jedince, otupením vědomí ale tormanská oligarchie brání kreativitě, omezuje vědu, zoceluje duše a tím oslabuje racionální princip, tlačí lidstvo do pekla, činí z něj slepou hračku přírodních a společenských sil. Tak začíná dlouhá a bolestivá agónie.
Tormansané vyčerpávají přírodní zdroje planety a mysl lidí je již tak omezená a depresivní, že lidé nemají čas zvládnout nové zdroje surovin a energie. Postupně přichází kolaps.

Velmi silná a pravdivá fikce.
Lidské bytosti, protože jsou inteligentní, mají dva způsoby vývoje.
První je neustálý rozvoj duchovních schopností, intelektu, sebevědomí, sebekázně, který uvolňuje titánskou energii myšlení pro vědomou reorganizaci života.
Existuje však i druhý způsob – zachování rozvoje. Nevyžaduje rozvoj duchovních a intelektuálních sil, pouze předpokládá jejich nevyvinutost, a tím snadněji do ní sklouznete.

Právě mezi těmito dvěma póly vzniká akční proud v románu Hodina býka.
Na jedné straně lidé vysoce rozvinuté a uvědomělé společnosti Země,
na straně druhé nerozvíjející se a zacyklená civilizace planety Tormance.

Pro spisovatele je poměrně snadné vykreslit společnost tormansovského typu, protože analogií je v našem životě a historii víc než dost.
Jak ale popsat strukturu budoucnosti, lidi budoucnosti tak, aby nebyli jen „modrými stíny“?

Úkol neuvěřitelně složitý, ale Jefremov se nebál obtíží. Lidé nové budoucnosti jsou pro něj jiní než dnešní lidé, ale nejsou jen tupým schématem.

Ivan Jefremov je dodnes jeden z nejlepších scifi autorů. Jeho tři velmi uznávané knihy:
O tom, jak nelze žít je Hodina býka.
O tom, jak je třeba žít v budoucnu, je román Mlhovina v Andromedě.
O tom, jaká je obecně historie lidstva, je román Athéňanka Tháis.

Jefremov / Hodina býka / vydal Torden >>


Výpisky z knihy:

Co je nejrychlejší ve světě? Odpověď je jednoduchá: Myšlenka!


Očištění noosféry od lži, sadismu, maniakálně-zlostných myšlenek si vyžádalo ohromné ​​úsilí lidstva Země



Štěstí sestává z: komfortního, spokojeného a svobodného života na jedné straně az přísné sebedisciplíny, věčné nespokojenosti, touhy zkrášlit život, rozšířit poznatky, posunout hranice světa...


"Neplaš se, Kimi," přerušil mladíka učitel, "děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly' závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu."


Rozmanité strachy, pronikající takovou společnost, jsou analogické pověrčivým strachem, vznikajícím v izolovaných pozůstatcích archaických kultur, které strach před bohy nutil zabezpečovat se složitými rituálními obřady namísto uvědomělé odpovědnosti za své skutky.
"Ale vždyť to je dav!", řekla Eviza.
„Ovšem, dav. Potlačení individuálnosti ponižuje lidi na lidské stádo, jak tomu bylo v Temných časech na Zemi, kdy křesťanská církev fantasticky vyplnila roli Satana, roztrpčila a udělala vrahy mnoha lidí… Bohužel, hlavní náboženská kniha technicky nejvyspělejší a nejsilnější. naplněná zlem, zradou, kmenovým nepřátelstvím a nekonečným vražděním..."


Hovořil o tom, že teprve objev spirálové podoby vesmíru pomohl lidem rozřešit problém mezihvězdných letů na nekonečné vzdálenosti. O bipolárním uspořádání světa věděli matematikové už v epoše Rozděleného Světa, ale fyzikové té doby zkomplikovali celou věc naivními představami o antihmotě.
"Jen si to představte!" zvolal Kimi. "Oni se domnívali, že změna povrchového náboje částice převrátí normální hmotu našeho světa v antihmotu a že při jejich vzájemném střetnutí musí nutně dojít k dokonalé anihilaci! Dívali se na čerň nočního nebe, a nedovedli ji vysvětlit, nedovedli ani pochopit, že skutečný antisvět je právě tady vedle, černý, neproniknutelný, nezachytitelný přístroji zaměřenými na jevy našeho jasného světa..."
"Neplaš se, Kimi," přerušil mladíka učitel, "děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky.
Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly' závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu."


"Vidím, že jsem s vámi zbytečně ztrácela čas," řekla Rodis nevybíravě, "když jste ještě nepochopil, že budoucnost může patřit všem, nebo nikomu."


Ale filmové rekonstrukce z pozdní doby Rozděleného Světa si kladly za úkol ukázat, že veškeré lidské úsilí o vytvoření krásy, zavedení pořádku na Zemi, touhy po mírové práci a poznání přírody byly naprosto zbytečné a končily jen utrpením a ničením.


Pokud nás příroda drží v bezvýchodnosti inferna, ve stejnou dobu pozdvihuje se z něho evolucí, jde satanskou cestou nelítostné krutosti. A když vyzýváme k návratu do přírody, ke všem jejím skvělým návnadám krásy a lživé svobody zapomínáme, že pod každým, uslyšíte, pod každým kvítkem se ukrývá had. Budeme-li věrni těmto starým představám, staneme se služebníky Satana. Ale pokud se uchýlíme k druhému extrému zapomínáme, že člověk je částí přírody.
Potřebuje ji mít ve svém okolí a nenarušovat svou přírodní strukturu, jinak ztratí vše, a stane se bezejmenným mechanismem, vhodným pro libovolnou satanskou činnost. K jistině lze přejít po ostří nože mezi dvěma bludnými cestami...


Po dlouhém ekonomickém boji města definitivně postoupila své místo soustavě hvězdicových a spirálových osad, mezi nimiž byla roztroušena informační a výzkumná střediska, muzea i domy umění. Všechno dohromady tvořilo harmonickou síť, rozloženou v mírných subtropických zónách, které jsou k obývání nejvhodnější.