Je zajimavé, jak v určitý čas začne spolu rezonovat právě čtená kniha a dění kolem vás. V mém případě to byla kniha Pierra Boulleho Planeta opic a politické šílenství, které den za dnem zaznamenávám z medií, z projevů politiků, válečných štváčů. Z prostředí kde slovo mír, dohoda, spolupráce jsou jako sprostá slova.
Pierre Boulle (20.2. 1912 – 30.1. 1994) napsal tuto knihu v roce 1963. A dnes patří k těm nejlepším dílům žánru sci-fi.
Bystrým čtenářům samozřejmě neunikne vedle dobrodružné zápletky jsou zde na mnoha místech inspirující kritické přesahy, týkající se vývoje a směřování lidské civilizace. Při četbě vás možná napadne k čemu je dobré chtít schopnější civilizaci, pokud se distancujeme od zásadního problému člověka: harmonie mezi duchovním a materiálním světem. A do této harmonie patří i naše morální vyspělost, schopnost tolerance, úcta k člověku. A mohli bychom pokračovat dál.
Mimochodem autor napsal i světoznámý román Most přes řeku Kwai, která byla zfilmována a stala se filmovou legendou.
Pierre Boulle | Planeta opic
Pár ukázek:
Pro většinu opic je člověk prostě člověk a nic víc. Rozdíl mezi dvěma jedinci je jim naprosto lhostejný.
Rozumní lidé? Lidé nadaní moudrostí? Lidé mající ducha...? Ne, to není možné, to vypravěč přehnal.
Dr. Zaius:
„Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím.“
Člověk je Král všech Lží. To je základní premisa vznešeného mrzoutství a také základ každého empirického poznání. "Jak to víš, jak to víš!" Jak to vím? "Ale jak jste, pane, uhodl, že se uprchlíci vydali tímto směrem, a ne oním, kam nás navedl ten Člověk?", zeptal se mladý gorilí policista staršího a zkušenějšího. "To je snadné", odvětil velitel, "Člověk vždycky lže."Když mluvila o lidech, věděl jsem, že má na mysli zvířata, která jsou nadána jistou schopností napodobovat, která mají některé analogie v anatomii, ale psychicky jsou ve stadiu embrya a naprosto nemyslící bytosti.
„To jsou masožrouti,“ řekla opovržlivě. „Kdysi tady vládli a moc jim zachutnala. Rádi organizují a řídí. Milují lov a život na vysoké noze. Nejchudší se najímají na těžké práce. Učí se spoustě věcí z knih. Dostávají řády. Někteří jsou považováni za věhlasné odborníky v úzce specializovaných oborech, které vyžadují paměť. Ostatek...“
Mávla opovržlivě rukou.
„Je pravděpodobné, že člověk se svýma dvěma rukama, s krátkými a nešikovnými prsty byl v nevýhodě od svého zrození,“ řekla Zira, „že je neschopen vyvíjet se a pokračovat v chápání světa. Já jsem toho názoru, že jedním z nejdůležitějších faktorů opičího duchovního vývoje je to, že máme čtyři ruce. Pomohlo nám to nejdřív k tomu, že jsme mohly lézt po stromech, a tak pochopit trojrozměrnost prostoru, zatímco člověk, vinou svého špatného tělesného uzpůsobení, zůstal přikován k zemi, a tak jeho myšlení nepřekročilo chápání roviny.“Žádný rozumný tvor, kterého by někdo zavedl do tohoto cirkusu, by se nemohl domnívat nic jiného, než že je svědkem řádění bláznů nebo vzteklých zvířat. Všichni si tady byli podobni, žádná inteligence nesvítila v jejich pohledech. Nemohl jsem jednoho od druhého rozeznat. Všichni byli stejně oblečeni a všichni měli stejnou masku bláznovství.
Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova?
Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeh podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Vzhledem k tomu, že jsem dokázal pravdivost své teze pro nejvyšší činnost ducha, mohl jsem ji snadno rozšířit i na ostatní činnost. Náš průmysl jsem nepotřeboval ani moc analyzovat. Bylo mi hned jasné, že zde není potřeba žádného rozumového impulsu, aby trval v čase. V podstatě jde o to, že k udržení jeho činnosti stačí neměnné pohyby, které mohou opice bez námahy konat; na vyšších místech jsou pak kádry, jejichž úloha spočívá v tom, že sestavují určitá hlášení a že říkají určitá slova za daných okolností. To všechno je jen otázka podmíněných reflexů. Na ještě vyšších administrativních místech se mi opičení zdá ještě snadnější. Gorilám tedy stačí pouze napodobovat některé postoje a pronášet věty, založené na stejném modelu, aby udržely náš systém při životě.
Kornelius (při pohledu z kopce na noční světla velkoměsta): "Jako hvězdy na nebi. Není to krásné?"
Zira: "Ano ... odsud."
Bývala jsem drezérkou. Předváděla jsem číslo s dvanácti orangutany, nádherná zvířata. Dnes jsem spolu s dalšími artisty cirkusu v jejich kleci já. Musím po pravdě říct, že opice s námi zacházejí dobře a že nám dávají dost jíst. Slámu v kleci mění, když je špinavá. Nejsou zlé. Jenom napravují hlavu těm, kdo neprokazují dost dobré vůle a odmítají dělat to, co si opice předsevzaly, že nás naučí. Já se bez diskusí podvoluji. Chodím po čtyřech, dělám kotrmelce. Jsou ke mně velmi milé. Nejsem nešťastná. O nic se už nestarám, za nic neodpovídám. Většina z nás se přizpůsobila.
