Právě vyšla třetí část kompletu krátkých próz Herberta George Wellse (1866-1946) Dědicové budoucnosti. Tato série začala v letech 2018 a 2019 tituly Vynálezci zázraků a Strůjci nových časů. Dnes už tři knihy obsahují 84 povídek, přičemž v první a třetí jich je po třiatřiceti.
Čekáte opravdu jen science fiction?
V podobné představě žil dlouho i slavný Wellsův následovník Arthur Charles Clarke (1917-2008), který píše v jednom svém eseji (česky roku 2002 v knize Směr času v překladu Josefa Hořejšího):
„Zalistoval jsem znova ve Wellsových povídkách. Překvapilo mě, jak málo jich spadá do oboru vědecké fantastiky nebo fantastiky vůbec. Přestože jsem si byl vždycky vědom skutečnosti, že jenom zlomek z jeho zhruba sta knih bylo SF, zapomněl jsem, že to platilo i o jeho povídkách. Deprimující množství jsou hříčky a komedie z edwardovské doby (Janino odvržení), poněkud těžkopádné pokusy o humor (Můj první aeroplán), skoroatografie (Uklouznutí pod mikroskopem) anebo čiré sadismy (Kužel). Nepochybně jsem předpojatý, ale mezi těmito povídkami září skvosty jako Hvězda, Křišťálové vejce, Květ podivné orchideje a především Údolí slepců jako diamanty mezi bižuterií.“
Rovněž ve třetí knize kompletu některé Wellsovy texty vynikají a vedle - výše zmíněné - Země slepců jsou to Dveře ve zdi, především, tahle magická i alegorická povídka, vedoucí nás hrdinovým životem, abychom sami jeho osud interpretovali.
Opakující se halucinace na rozličných místech Londýna? Jiné vyjádření účinku narkotik? Anebo pravé fantastično? Tak či onak, efekt této slavné povídky je totální. Něco takového člověk hned tak nenapíše. Ale to platí také v případě - rozsáhlejší - Země slepců, která vychází z představy o civilizaci neužívající zrak. Je proti nám - zdánlivě – znevýhodněna, či ne? Ale ano, patrně by ji kruté lidstvo zničilo, kdyby se přes její - jihoamerické - údolí přelilo, v povídce ovšem přijde zvenku jen sám jedinec a brzy pochopíme, nakolik bude outsiderem on. Když se v údolí ještě zamiluje…
Z věrohodnosti téhle už klasické Wellsovy vize mrazí dodnes a zarazila mě už kdysi, je to půl století, kdy jsem ji poprvé četl ve sbírce Povídky s X.
Pro tu ji tenkrát překrásně přeložil Vladimír Svoboda; tak jako Vládu mravenců, další trefu do černého, jejíž poslední věta zní drtivě (i tato povídka se náhodou odehrává v Jižní Americe): Odhaduji, že k objevení Evropy by mravenci mohli dospět asi tak v letech 1950 až 1960.
Dědicové budoucnosti sice jsou dnes překladateli Vladimíru Svobodovi (1927-2022) úvodem přátelsky věnováni, ale je bohužel mrtev a jinak texty převedl do jazyka českého právě autor onoho věnování Zdeněk Beran.
Na brutální válečné povídce Obrněné stroje zaujme nikoli jen to, že předpověděla (tehdy šokující) tanky první světové války, ale především to, nakolik jsou líčené boje pandánem k Válce světů. Němci sice nejsou Marťany, ale mají-li obrněnce…
Příběh Chlupatci, který je víc populární statí než prózou, líčí - teoreticky možné - setkávání se našich prapředků s neandrtálci.
Oproti tomu Soudný den, který nás táhne na opačný konec času, je spíš humoreska. Kdesi se o ní, jak si dobře vzpomínám, zmiňuje už Jaroslav Hašek, ale omylem ji považoval za román. Jde jen o pár stránek, které katolík nevrle odmrští a jež končí větou:
„A teď,“ pravil Hospodin, když nás vysypal z rukávu na planetu, na které nám určil žít (na oběžnici kolem zeleného Siria), „teď, když už mne i sebe chápete o něco lépe…, zkuste to ještě jednou.“
Herbert Wells inspiroval zástupy následovníků, což neskončilo, i existuje taky jedna vysoce působivá dětská kniha z roku 1958 a jmenuje se Tomova půlnoční zahrada.
Napsala ji Ann Philippa Pearceová (1920-2006) a její příběh pozoruhodně a zvláštně pracuje se sny, s časem a dimenzemi. Vůbec nemám pochyby, že taky tento román vznikl pod vlivem některých Wellsových vizí, a to nejen Dveří ve zdi, ale i překvapivé a dosti smutné povídečky Překrásný oblek.
Philippa Pearce a Tomova půlnoční zahrada. Mistrovské dílo dětské literatury
Úvodem další „short story“ Perla lásky H. G. Wells nadhazuje, že sám neumí rozsoudit, zda jde o půvabnou bajku či „nejukrutnější příběh všech dob“. Osobně se přikláním k druhé možnosti, i když současně nemohu než konstatovat, že mám sarkofágy a veškeré podobně přehnané uctívání mrtvých taky za nesmysl. Málokterý příběh (ať již původně perský či ryze Wellsův) disponuje natolik drtivými posledními slovy.
Pozoruhodný je však bezesporu je i ryze horolezecká eskapáda z Alp a povídka Záhada v čísle 7 se zabývá vražedným efektem blesku.
Náš zakrslý soused je banalita, ale klidně mohla inspirovat známou holmesovku Šplhající muž. Zde se dočteme jen o několika hrůznostech.
V povídce Jak se z Gabriela stal Thompson tvrdí H. G. Wells, že v každém z manželství jeden z partnerů nakonec řekne jednu z těchto tří vět.
1. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale půjde to.
2. Takhle jsem si to nepředstavoval, ale musíme se s tím poprat.
3. Takhle… - a nedá se to vydržet!
„Permutací formulek je devět a tvoří úplnou škálu manželského života.“ Děj následujícího příběhu, pravda, nevyzrazujme.
Je známo, že Wells napsal dokonce román o příchodu pravého anděla na tento svět (Podivuhodná návštěva), nicméně o čertově návštěvě vyprodukoval spíše jen pokus o humoristickou črtu (Čertovi divocí osli).
Na hodně podobném principu stojí také jeho - pro změnu spíše hororová - hříčka Vyslyšená modlitba: co by se také mohlo semlít, kdyby jednomu arcibiskupovi jednou pán Bůh opravdu odpověděl.
Další parafrází na příběh o ďáblech vstupujících do malířových obrazů je Umělec tělem a duší.
Spíš ze světa Jeroma Klapky Jeroma či P. G. Wodehouse přichází Dokonalý gentleman na bicyklu s předvídatelnou pointou - a Waydův elixír jest textem, jenž klidně mohl Svěráka a Smoljaka inspirovat, když psali film Jáchyme, hoď ho do stroje. Jak si vzpomenete, i tady vyjde ve finále najevo, že pan Koudelka vítězil v životě díky kondiciogramům, které byly vlastně vypracovávány pro někoho jiného. Inu: princip placeba.
Povídka-hříčka Zneuznaný umělec je pohříchu „jen“ kuchařská - a Dunneovou knihou Experiment s časem se inspiroval příběh, kde dochází přímo v poštovní schránce k záměně dvou výtisků novin z 10. 11. 1931 a z 10. 11. 1971.
A přímo čapkovsky vyznívá poučení z Troubení k poslednímu soudu, jehož finále ocituji:
„Když je něco sdostatek výjimečného a velkolepého, nikdo si toho ani nevšimne. Lidé si půjdou po svých, ať si třeba jeden vstane z mrtvých a ohlásí jim příchod království nebeského. Ať se jim zjeví samo království a celá jeho sláva, až je to oslní. Oni se nezmění. Dál se budou věnovat svému, právě tak jako se králíci v kotcích budou starat jen o své krmení, byť by na sto kroků od nich pálila celá dělostřelecká baterie. Protože králíci jsou prostě králíci, ti se jen živí a rozmnožují, a lidé jsou jen lidé a mají své návyky, mravy a předsudky. Co je stvořilo, je bude soudit, co je zahubí, k tomu sice občas stočí zraky, podobně jako když králíci zabloudí pohledem k otřásajícím se dělům, ale jinak se nenechají vyrušit ani od salátu, ani od svých samiček.“
Tyto Wellsovy povídky původně vyšly časopisecky mezi lety 1887-1937.
Dědicové budoucnosti. Sebrané povídky H. G. Wellse, svazek III. Překlad Zdeněk Beran a Vladimír Svoboda. Vydalo nakladatelství LEVYN. 2023. 384 stran.
