Sbírka tří delších novel a povídky Stephena Kinga je výtečně napsaná a zvlášť Dobré manželství je mistrovský kousek. Věrohodně předvádí, nakolik se manželé i po řadě desetiletí mohou neznat. A to skutečně platí.
„Podle mě je nemožné někoho dokonale znát, i když toho člověka milujeme nejvíc na světě,“ nechá se poté slyšet autor sám v doslovu (str. 322) a mimo jiné vzhlédne k „velkému naturalistickému spisovateli“ Franku Norrisovi (1870-1902), jenž „vždycky patřil k jeho literárním idolům“ a jehož následující slova si král hrůzy pamatuje už půl století:
„Nikdy nepodlézám. Nikdy nesmekám před Módou a nenastavuji klobouk pro pár drobných, Panebože. Říkám čtenářům pravdu.“
A King? S idealisty v nesprávném prostoru se věru nepárá.
„Pro spisovatele, kteří vědomě lžou; pro ty, kteří skutečné chování lidí nahradí něčím neuvěřitelným, tak pro ty mám jedině pohrdání,“ píše a právem míní, že je špatné psaní víc než mizerná větná skladba a chybné pozorování. „Špatné psaní obvykle pramení ze zarytého odmítání vyprávět příběhy o tom, co lidé skutečně dělají – například čelit faktu, že i vrazi někdy pomůžou staré dámě přes ulici.“
V Dobrém manželství se inspiroval reálnou causou desetinásobného úchylného vraha Dennise Redera a dodá:
„Paula Rederová byla za tu zrůdu provdaná třicet čtyři roky a spousta lidí z Wichity, kde lovil oběti, odmítla uvěřit, že by s ním mohla žít a netušit, co je zač. Já tomu věřil.“
Výsledným příběhem poté King předvádí úsloví „ďábel je v detailu“ v praxi, ale text není jen dokladem značné inteligence, kterou nepochybně musí obdobný vrah disponovat. Je i jinou mapou a spatříme na ní úplně zřetelně, že to, čemu v ústavech říkají šílenství (anebo konkrétněji posedlost), se často vyskytuje až ďábelsky blízko možnosti tzv. nadpřirozeného vysvětlení.
Což je pravdou, pokud jsem nicméně povídku pochopil správně, takovouto pointu nabízí jen zdánlivě.
S druhou - obdobně pozoruhodnou - novelou knihy Velký řidič sdružuje Dobré manželství názor, že jsou v žití situace, na které policie ani zákon jednoduše nestačí, takže je regulérní uchopit spravedlnost takříkajíc do vlastních rukou.
Snad je to tak. Ale na druhé straně nám Kingův příběh poctivě předvede i právě ony ošidnosti, na které při podobném postupu narazíme. Velký řidič každopádně obsahuje hned několik překvapujících zvratů a je obdivuhodné, co všechno autor umí vytěžit z tématu, jež by se v rukou méně kvalitního umělce změnilo v balast. Nu, a když se zde (brutálně znásilněná) hrdinka v duchu srovná s fiktivní ženou, kterou kdysi představovala ve filmu Jodie Fosterová (anebo když hrdinka vzpomíná na snímky Poslední dům nalevo a ty ze série Přání smrti s Charlesem Bronsonem), ještě to neznamená, že tu nejsou ony takřka pro Kinga archetypální příběhy X-krát překonány a umocněny.
Stejně jako Dobré manželství má navíc i Velký řidič do jisté míry detektivní strukturu, ale podobají se sobě navzájem taky závěry těch příběhů, když jsou svorně „nabalené“ kol katarzních dialogů vedených pokaždé s nějakou další klíčovou postavou. V prvním případě je to policista ve výslužbě, který se nikdy nevzdával, a ve druhém případě jde o potenciální klíčovou svědkyni, která může hrdince zavařit, ale disponuje fatální zkušeností z dětství, takže...
Zkrátka a dobře, King byl už dobrý mockrát, ale i tak bych se odvážíl říct, že ne tak často je AŽ NATOLIK dobrý jako tady, a kupř. i prostá metafora s tisíci zrcadly v sobě a „světem“ za nimi, která opakovaně vstupuje do Dobrého manžela, má daleko k pouze popkulturnímu psaní.
Oba výše zmíněné majstrštyky jsou v knize proloženy kratší parafrází na klasickou americkou povídku Ďábel a Daniel Webster, nicméně i tady je slovo parafráze degradující a Prodlužování času lze číst jak co další z příběhů o smlouvě s ďáblem, tak jako přesný pohled na realitu nás obklopující, ve které vždy někoho deptá smůla.
Úvod knihy obstarala podle mého nejslabší próza knihy nazvaná 1922.
Ale mohu se mýlit a je to rozhodně zvláštní příběh a jistě přitažlivý nikoli jen pro nekrofily. Ta studna... Brr! „Inspirovala to dokumentární kniha Wisconsinská cesta smrti (1973), kterou napsal Michael Lesy,“ přiznává Stephen King. „Zapůsobilo na mě, jak je tamější venkov odtržený od okolí, a tvrdost a strádání vepsané do tváří mnoha portrétovaných. Chtěl jsem ten pocit dostat i do své povídky.“
Stephen King: Černočerná tma. Přeložila Linda Bartošková. Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA s. r. o. Praha 2011. 328 stran. ISBN 978-80-7306-484-6