Leckdo by možná čekal, že knihy Kinga budou zvolna ztrácet na kvalitě, jak stárne, ale to je omyl. Právě poslední jeho výtvory svědčí víc o opaku. A nejen, že si vypiloval um bravurního stylisty, ale nedocházejí mu ani brilantní náměty a nachází v sobě přitom talent k mírným přesahům.
Sice je pravda, že některé jeho nové práce lze chápat i co parafráze toho, co už napsal, nicméně jde o parafráze na vyšší úrovni. A dobrým příkladem nového takého vzepětí, přehodnocení a přepracování je i román Revival, novodobá varianta Frankensteina, která nebude zapomenuta.
Revival. Nový Frankestein Stephena Kinga. Co je za záclonou nebe, které slibuje papež
Někteří z nás mohou snad být spisovatelovým tempem zahlceni, takže jim právě Revival proklouzne skrz prsty. Jednou to ovšem bude podstatný román 21. století a těžko už dnes vytěsnit z mozku jeho vizi. Ne že by ovšem momentálně poslední Revival nezastiňovaly i další Mistrovy majstrštyky.
Tak třeba Pan Mercedes.
Ten bezpochyby není jen projevem nějaké jeho tutlané agresivity, nýbrž brilantní variací na díla Thomase Harrise, jakými je Černá neděle či Mlčení jehňátek. King se ostatně svého času nechal slyšet, že právě pan Harris své romány sice vydává s přílišnými odstupy, ale vyjdou-li, těžko s nimi soupeřit.
Podobně, pravda, adoroval Iru Levina. Ale zatímco Levin byl nesporný génius, na něhož ani „Král“ nemá, Thomas Harris byl Stephenem Kingem už v některých směrech překonán.
Také román Právo nálezce je nový a opět úplně jiný Kingův počin. O čem?
O stínu vrženém velkými americkými spisovateli typu Rotha či Salingera, stínu, jenž nemizí ani po jejich smrti. Ale klasiky, i když je uznává, King nezneužívá a nedělá přímo postavami (Salingera dokonce snad ani nezmiňuje). Téma zápisníků kdesi „v šuplíku“ či zakopaném kufru mu ale bezpochyby sedí. A tvrdí, že ty sešitky (s nikdy nevydanými romány) by mohly generovat zlo ještě po letech.
Jedná se však i o paralelu mezi mladíky dvou různých období, a zatímco první z nich fatálně sjíždí po šikmé ploše na cestu zla, ba šílenství, ten druhý byl stvořen, aby ničitele zničil.
Další z mnoha a mnoha nových Kingových próz Lunapark je zase jiná.
Tady jde o takřka bradburyovskou detektivku a rokem 1973 nás v ní provází jedenadvacetiletý panic, co zrovna dostal košem. Příběh je korunován a nenápadně i prodchnut doteky duchařiny a vlastně jde o typickou ukázku prózy, již by průměrný autor změnil v banalitu. King ale ne. Jemu se do bahnisek černé laguny nepropadá vůbec nic. Obchází většinu klišé a horko těžko dokážu uvěřit, co všechno tu uměl z námětu vykřesat.
Gradující příběh se odvíjí od chlapcova prvního a tedy nejbolestnějšího milostného zklamání a je epizodou jednoho roku jeho života, na který „odbočil“ z vysoké školy mezi „světské“ – i s veškerou jejich pouťařskou hantýrkou. Tato kniha jistě je i moralitou, ale hlavně o tom, že projevíme-li občas dobrotu, můžeme být (kdož ví) dotyčným námi utěšeným... v pravý čas varováni nebo i zachráněni. A to i po jeho smrti.
Kapitolou „pro sebe“ přitom je Kingův filmový, spektakulární styl a jeho barvitá tendence patrná obzvlášť v posledních třetinách knih.
Hollywoodští scénáristé s nimi už věru nemívají přesmíru práce. Otázkou zůstává jen to:
a/ Nakolik je autorovi takový způsob završování próz vlastní a nakolik ne.
b / Nakolik se jedná o komerční kalkul a vědomou hru.
V Lunaparku totiž rozhodně platí, obávám se, spíš to b). A třeba scénu na ruském kole v závěru je opravdu záhodno brát jako úlitbu budoucímu spektáklu made in Hollywood, na který dozajista dojde. - A kritici?
Mohli by psát - a snad i psali -, že právě tady se Mistr samoúčelně zpronevěřuje realismu. Ale co! Ať si to píší. Na poetické věrohodnosti mu to stejně neubere. Ani tentokrát.
