Kniha je prvním Kunderovým (1.4. 1929 – 11.7. 2023) románem psaným v cizině (1978), za které mu bylo odebráno Československé státní občanství. Příběhy v knize jsou Kunderovým obrazem fungování obecných společenských mechanismů a jejich dopadů na konkrétní lidské osudy. Jsou o směšnosti i vážnosti zároveň a při čtení si často uvědomujeme, že smích může být také projevem absurdity našeho chování.
Forma románu je výjimečná nejen na svou dobu.
Nejde totiž o klasické vystavění románu, jak je čtenář zvyklý, ale každá ze sedmi kapitol má jiné hrdiny i příběh, v naprosté většině na sebe ani nenavazují, ale tématicky je všechno mistrovsky, kunderovsky propojeno. Sám autor píše:
„Celá tato kniha je románem ve formě variací. Jednotlivé části následují po sobě jako jednotlivé části cesty, která vede dovnitř jednoho tématu, dovnitř jedné myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se přede mnou ztrácí v nedohlednu.“
Román není složitě komponovaný a je laděný tak, jak jsme na jeho styl zvyklí.
Navíc je "Kunderův jazyk je jazyk intelektu, respektující přísné normy spisovného jazyka," píše Květoslav Chvatík v knize Svět románů Milana Kundery a pokračuje: "Neznám však druhého romanopisce, který by byl tak přímo posedlý odpovědností za přesnost každého slova, za odstranění nežádoucích konotací i za rytmus, intonaci a tempo vět. Kunderův styl může být stěží definován lépe než jako fanatismus přesnosti.“
Poprvé byl román vydán ve francouzském překladu v roce 1979 (Le Livre du rire et de l'oubli).
V češtině ho vydalo poprvé exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1981. V Česku poprvé vydává Atlantis v roce 2017, jako poslední Kunderovou knihu přeloženou do českého jazyka. Oproti vydání z roku 1981 je v ní relativně dost úprav od samotného autora.
Výpisky:
Je rok 1971 a Mirek říká: Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění.
Chce takto ospravedlnit to, co jeho přátelé nazývají neopatrností: vede si pečlivě své deníky, uschovává korespondenci, dělá zápisy ze všech schůzek, na nichž probírají situaci a uvažují, co dělat dál. Vysvětluje jim: Ničím se neproviňují proti ústavě. Skrývat se a mít pocit viny, to by byl začátek porážky.Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny.”
Zavraždění Allienda přikrylo rychle památku na ruskou invazi do Čech, krvavý masakr v Bangladéši dal zapomenout na Allienda, válka na Sinajské poušti přehlušila pláč Bangladéše, masakr v Kambodži dal zapomenout na Sinaj a tak dál a tak dál a tak dál až do úplného zapomnění všech na vše.
V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.„Máš pravdu,“ řekla Michaela a podívala se šťastně na Gabrielu. Obě dívky se dívaly sobě do očí a pak jim pýchou zacukalo v koutku rtů a nakonec vydaly z úst krátký přetrhávaný zvuk ve vyšší hlasové poloze. A pak ještě jeden takový zvuk a ještě další takový zvuk. Nucený smích. Směšný smích. Smích tak směšný, že se mu musily smát. Pak přišel skutečný smích, plný smích a unášel je k nesmírnému odpoutání. Smích vybuchující, opakovaný, rozhoupaný, odpoutaný, výbuchy smíchu nádherné, pyšné, bláznivé… Smály se svému smíchu až do nekonečna svého smíchu… Ó smích! Smích rozkoše, rozkoš smíchu…
Jenomže jsou opravdu tanky důležitější než hrušky? Tak jak čas míjel, Karel si uvědomoval, že odpověď na tuto otázku není tak samozřejmá, jak se mu vždycky zdálo, a začal tajně sympatizovat s maminčinou perspektivou, v níž vpředu je veliká hruška a kdesi daleko za ní je tank, malinký jako slunéčko sedmitečné, které má každou chvíli vzlétnout a zmizet z obzoru. Ach ano, vždyť maminka má vlastně pravdu: tank je smrtelný a hruška je věčná.
Ani Gottwald, ani Clementis nevěděli, že po stejném schodišti, jímž vystoupili na historický balkón, chodil po osm let denně Franz Kafka, když v tom paláci bývalo za Rakouska-Uherska německé gymnázium. Nevěděli ani to, že v přízemí stejné budovy měl Herrmann Kafka, Franzův otec, svůj krám se štítem, na němž byla vedle jeho jména namalována kavka.
Každý muž má dva erotické životopisy. Obvykle se mluví jen o tom prvním: seznamu lásek a milostných setkání.
Možná že zajímavější je druhá biografie: průvod žen, které jsme chtěli a které nám unikly, trýznivá historie neuskutečněných možností.
Je ale ještě třetí, tajemná a zneklidňující kategorie žen. To jsou ty, s kterými jsme nemohli a neuměli nic mít. Líbily se nám, my jsme se líbili jim, ale zároveň jsme vzápětí pochopili, že je mít nemůžeme, protože se s nimi ocitáme na druhé straně hranice.Vypočítal jsem, že každou vteřinu jsou na světě pokřtěny dvě až tři nové vymyšlené postavy. Uvádí mne proto vždycky do rozpaků, když se mám zařadit do toho nedohledného zástupu Janů Křtitelů. Ale co mám dělat, nějak jim přece říkat musím. Aby bylo tentokrát zřejmo, že má hrdinka patří mně a nikomu jinému (lpím na ní víc než na komkoli jiném), dávám jí jméno, které žádná žena nikdy nenosila: Tamina. Představuju si, že je krásná, vysoká. Má asi třicet let a pochází z Prahy.
Intelektuál byla v tehdejší politické hantýrce nadávka. Označovala člověka, který nerozumí životu a je odtržen od lidu. Všichni komunisté, kteří byli toho času pověšeni jinými komunisty, byli obdařováni touto nadávkou. Oproti těm, co stáli pevně na zemi, vznášeli se prý ve vzduchu. Bylo proto svým způsobem spravedlivé, že jim byla země pod nohama z trestu definitivně odejmuta a oni zůstali viset kus nad ní.
Ale co tím Zdena myslila, když ho obvinila, že souloží jako intelektuál?Na počátku tedy smích patřil k ďáblovi. Má v sobě něco zlomyslného (věci se neočekávaně ukázaly jinými, než za co jsme je pokládali), ale je v něm taky určitá blahodárná úleva (věci nám připadají snazší, než se nám zdály, nechají nás žít svobodněji a přestávají nás skličovat svou přísnou strohostí).
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se nad vás nezlobíme Vraťte se, prosím vás zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.
V dobách, kdy dějiny chodily ještě pomalu, jejich nepočetné události byly snadno zapamatovatelné a tvořily obecně známé pozadí, před nímž se odehrávalo napínavé divadlo soukromých lidských dobrodružství. Dnes čas kráčí rychlým krokem. Historická událost, přes noc zapomenutá, září hned nazítří rosou novosti, takže není v povídkářově podání pozadím, nýbrž překvapujícím dobrodružstvím, které se odehrává na pozadí obecně známé banality lidského soukromí.
Anglicky lord říká své ženě po svatební noci: Lady, doufám, že jste otěhotněla. Nechtěl bych opakovat podruhé ty směšné pohyby.
Passer se usmál, ale neuhodil pěstí do stolu. Tato anekdota nebyla z rodu příběhů, které probouzely jeho nadšení.
A Jan pokračoval: „žádná světová revoluce. Prožíváme velkou historickou epochu, kdy se fyzická láska definitivně proměňuje ve směšná pohyby.Sklánějí se nad textem Ionescova Nosorožce a Michaela předčítá nahlas:
„Logik starému pánovi: Vezměte si list papíru a počítejte. Odejmeme dvě nožičky dvěma kočkám. Kolik nožek zůstane každé kočce?
Starý pán logikovi: Je více možných řešení. Jedna kočka může mít čtyři nožky, druhá dvě. Může být také jedna kočka s pěti nožkami a druhá mít jen jednu. Když odejmeme z osmi nožek dvě, může mít také jedna kočka šest nožek a druhá nemít žádnou.“Idiot hudby
Když jsem šel s tatínkem asi rok před jeho smrtí na obvyklou procházku kolem bloku domů, z každého rohu zněly písně. Oč byli lidé smutnější, o to víc jim tlampače hrály. Vyzývaly okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života. Tatínek se zastavil, zadíval se nahoru k přístroji, z něhož se ozýval hluk, a já jsem cítil, že mi chce sdělit něco velice důležitého. Usilovně se soustředil, aby se mu podařilo vyslovit, co měl na mysli, a pak pomalu a s námahou říkal: “Blbost hudby.”
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.
