Politik, v našem případě kariérní komunista, má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin a pak se něco stane a vše rázem skončí. O tom je zhruba Kunderův román Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto).
Je to příběh o zklamání z revoluce 1948, která měla být nástupem k nové, bez válečné společnosti. Nakonec ale revoluce přináší jinou totalitu, než jakou lidé znali z doby německé okupace za druhé světové války. Totalitní ovládání společnosti mají vždy stejný obsah, jen forma se mění.
Postup jakým přicházela komunistická totalita v 50ých letech 20. století je podobná jako ve 20ých letech 21. století.
Tenkrát se česká demokratická společnost po 10 letech demokratické snahy (od roku 1989) začala proměňovat v eurounijní liberální totalitní společnost.
Taky tomu nikdo nevěřil, ale jakmile je osobní svoboda spoutávána cenzurou, mediální propagandou, zákony a justicí, je pozdě na bezbolestný zvrat.
Totalita přichází vždy plíživě a jakmile dosáhne bod zlomu, vyjeví se v plné síle.
(Viz Chesterton. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie, které se tváří, že tyranie nejsou)
Mám hrůzu z těch, co obdivují povyk médií, imbecilní úsměv reklamy, zapomenutí přírody, indiskreci povýšenou do řádu ctností.
Žijeme v totalitě masových médií. Přirozenost světa se vytratila, nahrazena byrokracií, světem počítačů a mobilních telefonů.
Milan Kundera
O čem je Kunderův příběh.
Jsou padesátá léta. Po roce 1948 přichází demokratickou cestou k moci Komunistická strana. Začíná doba plná aktivistů, svazáků (nevládních neziskovek), likvidace všeho buržoazního a kapitalistického. Začíná budování socialismu. Lidé jsou rozděleni. Doba ve které vítězí udavači, prodejná justice, kariérní politici a narůstající politická byrokracie a... strach.
Ludvík Jahn, hlavní figura románu, pošle během studií své dívce Markétě, velmi zanícené svazačce, nevinnou pohlednici s textem:
Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!
Markéta předá pohlednici svazácké organizaci (SSM) na fakultě a ta pořádá s Jahnem soud. Ten je nakonec ze studií vyloučen a skončí na vojně u lopaty a v dole.
Jahn se cítí oprávněně zrazen a hodlá se pomstít.
Zvláště Zemánkovi, který stál za jeho vyloučením. Proto nakonec svede jeho naivní ženu Helenu.
Jenže už jsou tady 60tá léta a Zemánek vyměnil politický kabát a stal se liberálním komunistou a chce se ze svou ženou rozvést. Jahn se tak Zemánkovi nejen nepomstil, ale naopak mu zase pomůže. Tentokrát v jeho osobním životě zbavit se manželky.
Tragikomedie Jahnova dosavadního života je dokonána. Jestliže u první tragédie stála na počátku žena, v tragédii druhé je žena na konci.
"Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije.
Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, může zjistit co žil a jaký to mělo smysl."
Milan Kundera
Román je rozdělen do 7 částí, ve kterých 4 figury vyprávějí jediný provázaný příběh ze svého pohledu.
Kundera se velmi často soustředí na jeden psychologický moment jejich chování. A to na jejich naivní až stupidní pohled na realitu světa, kterou naprosto nechápou. Zvlášť je to vidět u ženských postav.
Paradoxem ale je, že samotný hlavní hrdina se od nich příliš neliší a víceméně mezi ně zapadá.
Je to velmi čtivý a racionálně pojatý román, který až s matematickou přesností (kterou ale Kundera primárně nezamýšlel) porovnává do stejně roviny tragédii osobních životů a tragické směřování společnosti k jednomu cíli.
Morálnímu úpadku společnosti skrze všudypřítomnou ideologii jediné pravdy.
Rozhodně to není román jen o hektické době budování socialismu. Principy chování lidí, kteří budují jakoukoliv totalitu, je nadčasový.
"Nová doba se vrhá na vše, co bylo napsáno, aby to proměnila ve filmy. Jenže v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné, neboť podstatné na románu je jen to, co se nedá říct jinak než románem. Chce-li blázen, který ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat. Aby se nedaly vyprávět."
Milan Kundera
