Kniha o Češích v exilu. Ota Ulč je potkával na všech kontinentech, ale nejvíc v Americe, kam se vystěhoval. Za půl století důvěrně poznal řadu zajímavých osobností (Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, Karel Steinbach, Jaroslav Vašata, Rudolf Firkušný, Josef Škvorecký, Ivan Sviták, Evžen Balon a mnoho dalších).
A protože měl boty z toulavého telete, našel krajany na tichomořských ostrovech i mezi kanibaly, v kanadské divočině, v Austrálii, Jižní Africe či Jižní Americe. Emigrací v roce 1959 se dostal do svobodného světa, kde má člověk odpovědnost za vlastní rozhodování. A to je někdy břemeno k neunesení pro malikány i velikány.
František Peroutka, Karel Steinbach, Antonín Svoboda, slavní pátečníci, ale i herečka Adina Mandlová - s těmi všemi se během svého dlouholetého exilu v Americe setkal spisovatel, publicista a profesor politologie Otto Ulč. Během své květnové návštěvy Prahy (2011) už tradičně přišel i do Českého rozhlasu. Tam s ním natočil rozhovor o jeho chystané knize o českém exilu:
Z rozhovoru:
Vy jste se zmínil i o Adině Mandlové. I tu jste poznal osobně?
"Jejej! Poznal jsem ji osobně. Byli jsme u Škvoreckých v Torontu. Oni jezdili k nám, my jezdíme k nim, na Vánoce nebo Silvestry. Zrovna jsme přijeli do Toronta a Zdena povídá: Otto, bude ti vadit, když taky přijde Adina Mandlová na večeři?
Adina se dostavila se svým monolingvním anglosaským manželem, stylizovaná do podoby Marlene Dietrichové. Štíhlá, dlouhé kalhoty...Já jsem věděl, že si člověk musí dávat pozor, aby s ní nenarazil, protože kráčel po třaskavém terénu. Tak jsem přišel s otázkou, která ji nemohla urazit.
Zeptal jsem jí: Paní Adino, kdo z vašich kolegyň byl velký talent, jemuž se ale nevedlo?
A ona na to zareagovala velice pěkně, někde ve svých papírech mám její dopis. Člověk ale musel být opatrný, pokud se pouštěl do okolností a doby jejího pádu. O ní se říkalo, že byla nacistická svině a že spala s K. H. Frankem. To byly úplné nesmysly! Bylo jí to ale přišito a ona se v tom nějakou dobu vezla. A byla velice zatrpklá."
Ukázka z knihy: Antonín Svoboda
Komunistický způsob vládnutí způsobil pořádný odliv mozků ze země a jen jejich menšina měla cosi společného s SVU. Aspoň částečně jsem se vyznal v českých lékařských kruzích v Německu a od nich se dozvídal, že po invazi 1968 tam dorazil mně obtížně představitelný počet čtyř tisíc příslušníků této profese. Což aby bylo celkové množství graduantů, vystudovaných (za dělnické peníze, ovšem) za dobu snad deseti let.
K ilustraci onoho odlivu mozku posloužím nikoliv tisíci Aeskulápy, ale jedním géniem – Antonínem Svobodou (1907 Praha – 1980 Portland, Oregon). Tvor s mimořádným hudebním nadáním, v roce 1936 získal titul doktora technických věd, souběžně studoval fyziku, během povinné vojenské služby vymyslel originální zaměřovač pro protiletecké dělostřelectvo, několik dní po německé okupaci ČSR se mu podařilo odcestovat do Francie, kde se podílel na řešení problému navigace ponorek. Vlastnil hodně patentů, dost dobrodružným způsobem se dostal do New Yorku, kde navázal kontakt s českými hudebníky, hrával na klavír s virtuozem Firkušným, velmi se spřátelil se skladatelem Martinů. Posléze milerád přijal zaměstnání u proslulé instituce MIT (Massachusetts Institute of Technology) a podílel se na zhotovení radarového zaměřovače pro řízení protiletadlové palby námořnictva.
Vzdor lákavým nabídkám zůstat na MIT se Svoboda v roce 1947 vrací do vlasti se záměrem tam vybudovat počítačový průmysl. Na ČVUT zahájil jedny z prvních přednášek o počítačích na světě. S malou skupinou studentů vytvářel prvotřídní výzkumný program v tehdy se teprve rodícím oboru, vytvořil koncepci automatického počitače SAPO (zkratka pro Samočinný Počítač), koncem padesátých let pak vznikal EPOS (Elektronický Počítač Samočinný).
Vzdor úspěchům, svým pobytem v USA politicky podezřelý Svoboda byl sesazen z funkce ředitele Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS). Obviňován z všelijakých nepravostí, veliký úspěch počítače EPOS ho prozatím ochraňoval před kriminálem. Svoboda, aniž by mínil čekat na zhoršující se perspektivy, se rozhodl podruhé ze země utéct, což se mu za dost dramatických okolností povedlo v roce 1964 via Jugoslávie. Hned pak zpět do USA, kde byl s radostí přijat jako profesor na kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA).
Jeden ze Svobodových žáků odchovanců Jiří Klír,v literatuře znám jako George J. Klir, světoznámý vědec zejména v oboru tzv. system sciences, autor oslavovaných knih, tak důkladně vědeckých, že v nich nedovedu pochopit ani řádku, můj nejbližší přítel zde na společné bázi v Binghamtonu, ve své knížce vzpomínek s názvem Počítače z Loretánského náměstí – Život a dílo Antonína Svobody (ČVUT, 2007) píše:
„Těsně před odjezdem do Iráku v listopadu 1964 jsem se zúčastnil výroční konference pořádané naším ústavem. Konference byla tentokrát dosti velká s množstvím zahraničních účastníků. Mnoho cizinců přijelo na konferenci, aby se setkali se Svobodou a aby získali více informací o obou verzích EPOSu. K jejich setkání se Svobodou však nedošlo. Předpokládalo se, že Antonín Svoboda bude hlavním řečníkem při zahájení konference, ale on se nedostavil. Jako druhý hlavní řečník měl být podle všech předpokladů Miroslav Valach, jeden z prvních Svobodových studentů a jeden z nejdůležitějších členů Svobodova týmu. Ale on se též neukázal. Znal jsem Svobodův plán na útěk a z nepřímých náznaků od Valacha jsem se dovtípil, že i on chce utéci. Z panického chování partajních šéfů v našem ústavu jsem usoudil, že se jim útěk povedl.“
Postupně za Svobodou odešlo asi osmdesát jeho žáků, spolupracovníků, odborníků. A znamenitě se v cizině uplatnili. Tak důkladné ochuzování malé země - cena za intoleranci hanebného a zejména hloupého režimu. Klír v citovaném zdroji dodává: „Pracovníci VÚMSu říkali svým dobrým přátelům, na které se mohli spolehnout, ironicky: „Já nechci utéci, ale budu muset, protože se říká, že ve VÚMSu zůstanou jen komunisti a ti úplně blbí.“ Amen.
S Antonínem Svobodou jsem měl příležitost se sejít jen jednou. Klír ho přivedl k nám domů k dlouhému odpolednímu popovídání, představit mi svého bývalého učitele, nyní rekonvalescenta po delším pobytu v nemocnici. Tento unikátní tvor mě fascinoval: začal totiž vyprávět o svém momentálním soustředění na inteligenci hmyzu. Když já se případně ocitnu na nemocničním lůžku, budu se ovšem litovat, kvílet, určitě bez zájmu, který z brouků, chrobáků je chytřejší či pitomější v porovnání třeba s žížalami.
Svobodovu pozemskou dráhu ukončilo mohutné přírodní neštěstí – vybuch sopky St. Helens s explozivní intenzitou veletuctu bomb, z nichž jedna vyzmizíkovala Hirošimu. A tam v Oregonu, mnoho mil od epicentra, českému velikánovi puklo srdce.
