Poláčkův Dům na předměstí. Čtivá kniha o mezilidských vztazích na hranici psychotrileru a veselohry

Poláčkova kniha o vztazích mezi lidmi s mistrně popsanými charaktery a opravdu krásnou češtinou. A znám spoustu lidí, kteří na knihu rádi vzpomínají nebo se k ní i po letech vracejí.
Poláček sice v knize popisuje vztah majitele bytu a nájemníka, ale cítíme, že se kriticky zamýšlí nad každým byrokratickým vztahem, kde jedna strana má moc uzurpovat druhé až do krajnosti. Mimořádně čtivá a nadčasová kniha.

Na postavě nadstrážníka Jana Faktora vykresluje osobnost člověka poníženě se klanící nadřízeným, ale v okamžiku, kdy cití vlastní moc, jako majitel pronajímaného bytu, stáva se svou nadřazeností diktátorem se všemi negativními vlastnostmi jen proto, že může. Naříklad když jeden z nájemníků chce v noci vyvolávat duchy, zakáže mu to, protože je po 10 hodině večerní.

S láskou vzpomínám na našeho gymnaziálního profesora literatury, který nám tuhle knížku doporučil, abychom, jak pravil: "jsme se naučili rozeznávat lidské charaktery, porozuměli věčně stejným vztahům mezi lidmi a zároveň si užili napínavou četbu i nesmírnou radost z krásné češtiny". A měl pravdu, jako vždy. Koneckonců dodnes vzpomínám na celohodinovou diskusi kolem knihy, do které se opravdu zapojila celá třída.

Kniha a film:
Mimořádný úspěch filmové adaptace Poláčkova románu Muži v offsidu přivedl o dva roky později producenta Františka Lepka ke koupi práv na Poláčkův román Dům na předměstí. Režii této povedené nadporůměrné veselohry měl Miroslav Cikán a do rolí obsadil skvělé herce Hugo Haase, Antonii Nedošinská, Hanu Vítovou, Jindřicha Plachtu etc...
Oproti knize hlavní postavou není nadstrážník Jan Faktor, ale přísná vdova Faktorová, kterou docela hezky charakterizuje tento kratičký dialog z filmu:
"Pane Zajíčku, vy jste tady z nás jedinej študýrovanej. Zastaňte se ubohý vdovy. Víte, že už o mě píšou, že jsem vypečená?
Paní domácí, buďte klidná, nerozčilujte se, mě můžete věřit – vy jste skutečně vypečená."

Obešel svůj domek, přečetl si nápis: „Ó, srdce lidské, nebuď srdcem ješitné šelmy!“ a řekl si: „Krásný nápis a pěkný domeček. Tento domeček patří Janu Faktorovi, nadstrážníkovi.“
xxx

Ke konci týdne dostal domek nové nájemníky. Do mansardních pokojíčků nastěhoval se jednonohý trafikant.
Strážník přišel ke skládání nábytku, prohlédl si znalecky trafikantovy svršky a pravil k paní Syrové: „Tak je tu tedy máme. Už je to tady. Vzal jsem je do bytu, jak se říká, ze soustrasti. Pořád na mě lezli a škemrali, že nemají kde bydlet. Tak jsem si myslil: Jaképak copak. Mám měkkou povahu. Dívám se na ty jejich věci a vidím, že to bude nějaká verbež. No, dobře... Nebude-li to dělat dobrotu, tak poletí. Na nepořádné nájemníky dovedu býti štěnice.“
Strážník si odplivl a odešel.
xxx

"Nade všecky jsem se vyšvihl,“ blábolil strážník.
„Já jsem domácí pán a vy jste hadráři. Kdo si to se mnou rozhází, ten pocítí můj hněv. Ó, já jsem svině, to se musí pohledat..."
xxx

Důvody, proč domácí páni pociťují vůči svým nájemníkům nepřátelství, jsou mnohé. Nájemníci jsou zpravidla hluční. Nejsou-li hluční, pak jsou podezřelí; zajisté přemítají o tom, jak by domácímu způsobili škodu. Mívají děti a drobné domácí zvířectvo. Domácí pán pak chová si domovníka; a tyto okolnosti jsou zejména na překážku dobrému poměru obou kontrahentů. Potom nedávají nájemníci najevo onu míru uctivosti vůči svým domácím, jakou jsou povinni.
xxx

Úředník otevřel opatrně dveře a vyhlédl na chodbu. Pak pravil: „Já mu nikdy nevěřil. Zdál se mi příliš přívětivý. Za přemírou přívětivosti vězí nízký, vypočítavý duch. Když vložíme ruku do vody, v prvním okamžiku nepoznáme, je-li voda ledová nebo vroucí. Chybili jsme. Sedli jsme na vějičku. A nyní jsme vydáni v jeho ruce. A naděje na osvobození není; k tomu se nám nedostává peněz. Pro chudého není svobody...“
xxx

„Často jsem o tom uvažoval, jak upraviti poměr mezi domácími a nájemníky; a nikdy jsem k závěru nedošel. Pořád stejné věci. Děti, drůbež, domácí zvířata; znečišťování schodů, hluk v domě, plýtvání vodou; klepy, nájemníci nectí domácího, domácí se domnívá, že právě on je postižen nejhoršími nájemníky. Nekonečné křiky a nářky. Ve skutečnosti problém je v tom, že lidé spoluužívají cizího vlastnictví. Je to, jako by domácí i nájemníci byli přinuceni jíst z jedné mísy... Vlastnictví srůstá s lidskou individualitou. A tedy, když domácímu obývají cizí lidé dům, je mu, jako by žili v jeho útrobách.“