Dodnes opomíjená humoristická kniha Karla Poláčka (1892–1945) Edudant a Francimor z roku 1933. Moc nechápu, proč tomu tak je, protože je plná groteskních dobrodružství a výborného vtipného čtení a podsouvaných souvislostí, jež ocení především dospělí čtenáři, zatímco děti se baví samotným příběhem.
Ten je o dvou syncích kouzelnice madame Halabáby. Edudant, starší a silnější, a hubený Francimor žijí spokojeně s matkou v chaloupce v temném lese.
Společnost jim dělají bílý kozel Rudolf, starý drak Verpanides a černý kocour Šmakovník. Jednou se oba hoši vydají na kouzelném koštěti se svými spolužáky na školní výlet. Nešťastnou náhodou při návratu zabloudí a upadnou do rukou loupežníků. Podaří se jim však uprchnout a při své cestě domů se dostanou do podivuhodných končin a prožívají neuvěřitelné příhody.
Kniha je nejen pro děti, ale svým způsobem je i historickým exkursem do první republiky, díky jasně vykresleným obrazům židovské komunity v Československu. Například vodník má strýčka předsedou izraelské náboženské obce etc.
Po přečtení vůbec nebudete pochybovat, že se Poláček zařadil mezi klasiky českého satanistického humoru jako Jaroslav Hašek, Jan Drda, bratři Čapkové či Josef Lada a další.
Kniha má ještě jednu mimořádnost.
Nezaměnitelné ilustrace Josefa Čapka. Oba dva autora tak pojé nejen knižní dílo, ale bohužel i tragický osud. Oba prožili celou okupaci v německých koncentračních táborech, v nichž nakonec zemřeli krátce před osvobozením.
Edudant a Francimor / Karel Poláček / Ilustroval Josef Čapek / Albatros, 1988
Ukázka z knihy...
Edudant i Francimor se na výlet důkladně připravili. Madame Halabába nebyla náhodou doma, tak si kluci bez jejího vědomí vypůjčili čarodějnické koště. S tím koštětem konala jejich matinka časté výlety na sněm čarodějnic.
Učitelský sbor vyvedl žáky před školní budovu. Pak přišel pan řídící, spočítal žáky a nařídil, aby se srovnali do párů. I tu vytáhli hoši čarodějnické koště a kázali svým spolužákům, by usedli na hůl toho koštěte. Edudant si sedl na přední konec hole, Francimor na zadní. Koště temně zavrčelo, poskočilo a obloukem se vzneslo do výšky.
Letělo výš a výš a školní dítky se dívaly dolů a pozorovaly, jak se krajina pod nimi kolébá. Zpozorovaly také, jak pan řídící s učitelským sborem dívají se k nebi a zoufale mávají rukama. Netrvalo to dlouho a spatřily pod sebou zříceninu hradu. „Stanice Krucemburk,“ křičel Francimor. Na to znamení poručil Edudant koštěti, aby se sneslo k zemi. Brzy nato se dětské nohy dotkly země, přímo před hostincem „U TROJKY Z MRAVŮ“.
Zelený dědeček se díval na tento výjev, pak se plácl do stehna a pravil: „Tak, a teď to máme!“
„Co máme, zelený dědečku?“ otázal se jej Edudant.
„Nic nemáme,“ odvětil tázaný žalostně, „a takhle do smrti nebudeme nic mít. Ona,“ ukázal směrem, kde zmizely víly, „totiž ta královna víl si mě objedná, abych jim hrál k tomu skákání, a když má přijít k placení, tak je v prachu. Sakulentský dílo! To jsou nejčkon obchody!“
„Kerej voni jsou?“ tázal se Francimor.
„Já jsem takto zdejší vodník,“ objasnil zelený dědeček. „Ale ono to hastrmanství za dnešních časů nevynáší, a tak si přivydělávám hudbou. A teď mám škodovat, jak račte vidět. Zadarmo jsem hrál. Podruhé si zas na mě přijďte!“
A zelený dědeček si rozhořčeně odplivl.
Chvilku panovalo ticho. Pak si vodník vzpomněl, že rozmlouvá s pány, aniž se představil, i uklonil se a pravil: „Moje jméno je Hugo Vodňanský.“
Oba bratři se taktéž uklonili. Edudant se zamyslil a děl: „Vodňanský, Vodňanský… to jméno je mi nějak povědomé…“
„Nemáte ve Vodňanech příbuzného?“ tázal se Francimor, „já tam totiž znám nějakého pana Wasservogla…“
„Takový pomenší se skřipcem,“ připojil Edudant.
„Bodejť!“ vzkřikl zelený dědeček radostně, „nebudu znát Wasservogla z Vodňan. Oskara Wasservogla. Je to můj strejda. Maminka od mý sestřenice je jeho švagrová. Náramně hodnej pán. Váženej pán. Byl dlouhý léta předsedou tamější izraelské náboženské obce. Pak jim s tím sekl, že přej to nemá zapotřebí. Copak dělá strejda Wasservogl?“
„To víte,“ řekl Edudant, „tak pořád stejně…“
„To jinač nejde,“ přitakal vodník. „No, pánové… když jsme se tak sešli, nechtěli byste mne poctít návštěvou v mém příbytku na dně tohoto rybníčka? Já bych vám ukázal svoje dušičky v hrníčku. Mám velkou sbírku…“
Bratři zdvořile odmítli.
