Josef Čapek (*23. 3. 1887, Hronov - †duben 1945, Bergen-Belsen? prohlášen za mrtvého v roce 1947)
ilustrátor, malíř, spisovatel
Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Dětství strávil v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886) a mladším bratrem Karlem (1890). Roku 1890 se rodina přestěhovala do Úpice u Trutnova. Josef Čapek tady navštěvoval obecnou (1892 -1897) a měšťanskou (1897 - 1900) školu. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu Josef Čapek 1904 začal žít už natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole.
První obrazy v Praze Josef Čapek vystavil v roce 1912. V té době byl už známý jako literát a novinář: psal referáty o výstavách, recenze, publikoval drobné prózy. Své články uveřejňoval v nejrůznějších novinách a časopisech: např. v Lidových novinách, v Moravskoslezské revue, Národním obzoru, Snaze, Ženské revue, v Národních listech a v mnoha dalších.
Nejprve psal společně s bratrem Karlem, své první krátké prózy shrnuli do dvou knížek: Zářivé hlubiny(1916) a Krakonošova zahrada(1918), ve které podle Jiřího Opelíka vytvořili „skutečně secesní literaturu“ (Mráz 1987: 20). V roce 1910 ve stejném duchu vznikla jejich první společná divadelní hra Lásky hra osudná.
Ve svých kritikách Josef Čapek odmítal konzervativní a konvenční umělecké projevy, podporoval umění moderní. Uznával sociální, historickou i místní podmíněnost umění, i boj nového moderního umění se starým a konzervativním. Věřil v umělecký pokrok, ale nepřehlížel význam tradice jak v umění západním, tak domácím.
Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole Josef Čapek odjel do Paříže, kde navštěvoval Academii Colarossi, a samozřejmě i různé výstavy. V Trocadéru objevil umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a Oceánie. Studium těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.
Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců.
Josef Čapek mimo jiné redigoval její časopis Umělecký měsíčník (do roku 1912, celkem 6 sešitů). V lednu 1912 byla v pražském Obecním domě otevřena první výstava Skupiny, které se Čapek účastnil se svým dílem Matka s dítětem. Na konci téhož roku však bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. Josef Čapek se stal spoluredaktorem spolkového časopisu Volné směry. Sedmnáctý ročník tohoto listu se tak vrátil k prosazování a propagování moderního umění, včetně kubismu. V březnovém čísle, věnovaném francouzskému klasicismu Josef Čapek uveřejnil svou nejzávažnější esej Tvořivá povaha moderní doby, ve které vyjádřil nejen svůj názor na moderní umění, ale i na samu podstatu umělecké tvořivosti.
V roce 1913 se prudce začala rozvíjet malířská tvorba Josefa Čapka. Přechod mezi krajinami z roku 1912 a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz Novostavba: s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Vrcholným dílem Čapkova analytického období roku 1913 je Ženský akt: spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval Čapek s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění. V březnu 1914 vystavil osm kubistických olejomaleb na 45. výstavě SVU Mánes v Praze. 16. června 1917 v Berlíně vyšlo dvojčíslo časopisu Die Aktion věnované Josefu Čapkovi s reprodukcemi kreseb a původními otisky jeho linorytů. V březnu 1918 byla ve Weinertově umělecké a aukční síni otevřena výstava s názvem A přece! Výstava několika tvrdošíjných, kam přispěl 31 obrazy, uhlokresbami, linoryty a litografiemi i Josef Čapek, který byl současně organizátorem výstavy. V roce 1920 vystavoval Josef Čapek své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich Čapek používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. V roce 1921 vystavovali čtyři Tvrdošíjní – Čapek, Hofman, Špála a Zrzavýv Berlíně a jiných německých městech. Čapek zde představil své nové obrazy malované pod vlivem civilismu (např. Na obvodu města, Předměstské zahradnictví…). Kolem roku 1923 začíná v malířské tvorbě Josefa Čapka období „chlapů“. Začal je obraz Hadráři , ukončila je v roce 1927 malba Dřevěného muže. V jeho obrazech se teď objevují Dva chlapi v lese, Dva muži ve dvoře, Dva trhani, Dva chlapi, Dva muži v krajině… Maloval většinou žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.
15. října 1924 byla otevřena první samostatná výstava Josefa Čapka, která se konala v pražském Domě umělců jako šestá výstava Tvrdošíjných. Bylo zde vystaveno 106 olejů z let 1910 až 1924, 116 temper, akvarelů, kreseb a grafiky, včetně knižních obálek. V listopadu byl výběr z pražského souboru vystaven v Brně v pavilónu Klubu výtvarných umělců Aleš. Zároveň vyšla v Musaionu V. monografie o Josefu Čapkovi s úvodním textem Karla Čapka a Václava Špály.
Po nástupu Hitlera k moci Josef Čapek, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu a namaloval také obraz Mrak, který je vytvořen expresivní malířskou formou s prudkým dynamickým výrazem. Ani v předválečné tvorbě však nechybějí ani obrazy radostné: např. Rozcuchaný hoch, Děvče, Květinářky, Hajný, Myslivci, Rybáři…, či krajinomalby. V letech 1933-37 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách. V roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty – kresby otiskované v předchozích letech v Lidových novinách. O rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku Josef Čapek vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times. Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech Ohníčky (1937), Těžko(1937) nebo v Krajině s křížem a holuby (1937). V tomto roce visely Čapkovy obrazy v expozici československého umění v londýnské Mayor Gallery a v roce 1938 na výstavě českých malířů Garnegieho ústavu v Pittsburghu. Posledními malířskými cykly, které Josef Čapek vytvořil byly cykly Oheň (1938-39) a Touha (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti Mnichovu. Názvy obou cyklů vznily až po válce v roce 1945 u příležitosti jejich výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.
Literární dílo
V roce 1914 Josef Čapek spolu s bratrem přispěl do literárního Almanachu na rok 1914. Procházka, Událost a Vodní krajina patří k prvním kubistickým prózám v české literatuře. Josef Čapek tak dokázal, jak moc u něj byla propojena tvorba výtvarná a literární. V dubnu 1914 dokončil povídku Lélio. V roce 1920 vydal svou sbírku Nejskromnější umění, do které shrnul úvahy, které publikoval v novinách v letech 1918 až 1920. Šlo o kombinaci poetického fejetonu s estetickou esejí. Psal např. o vývěsních štítech drobných obchodníků, o staré pohovce, podobizně stařenky Rafaela Jörka… V témže roce vyšel v pražském nakladatelství Aventinum (dr. Otakar Štorch-Marien) první svazek revue Musaion, kterou redigoval Karel Čapek a která byla jakousi tribunou Tvrdošíjných. Josef Čapek zde publikoval drobné stati o umění nazvané Cestou.
Kolem roku 1928 se Josef Čapek začíná inspirovat především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alena dorůstá do školních let. Zejména pro ni tak napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce (1929), nebo veselé povídání s dětmi, vydané až v roce 1954 v knize Povídejme si, děti. Alena ho inspirovala i k „přidané“ pohádce, která je součástí sbírky Karla Čapka Devatero pohádek (1932). Příhoda o tlustém pradědečkovi byla následně zhudebněna J. Křičkou a uváděna v divadle pod názvem Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové . V roce 1928 vyšla sbírka fejetonů Josefa Čapka, které publikoval v posledních letech v Lidových novinách. Zabýval se obyčejnými náměty a vyjadřoval zde také otevřeně své politické přesvědčení, především vědomí nutnosti demokracie.
O dva roky později byla v nakladatelství Aventinum vydaná jeho povídka Stín kapradiny – pytlácká balada v próze s kriminalistickou zápletkou, která hluboce souvisí s lidovou slovesností a je také výrazně hudební. Této knížce byla udělena státní cena. V letech 1933-37 psal Čapek články a eseje, např. Co má člověk z umění (1934), Umění a život (1935), Frenesie homty (1936). V těchto statích se Josef Čapek projevoval jako hluboce vzdělaný kritik a teoretik. V roce 1936 však vyšla kniha Kulhavý poutník s podtitulem Co jsem na světě uviděl. Jde o hluboce filozofické zamyšlení nad životem a světem, spor mezi Osobou a duší, ve které autor cituje ze Starého zákona, Platóna, sv. Augustina, Komenského, Shakespeara…, ale také z poezie a filozofie Dálného východu. Tato publikace je zároveň i polemikou s Karlem Čapkem, jehož beletristickou, čtenářsky přitažlivou literaturou Josef rád ironizoval a parodoval. Po Kulhavém poutníku psal Čapek aforismy, které vyšly posmrtně v knize Psáno do mraků (1947). V roce 1938 vyšla Čapkova nejrozsáhlejší a významem nejdůležitější kniha o výtvarném umění: Umění přírodních národů, do které shrnul své poznatky a úvahy o domorodém umění Afriky a jiných světadílů. Tato kniha byla psána pro široký okruh čtenářů, ale chtěla vyhovět i náročnějším odborným kritériím. Původ umění hledá autor v magii, náboženských obřadech, v provoní bázni a v bojích o život.
Knižní grafika
6. února 1919 vyšlo v časopisu Červen Pásmo G. Apollinaira v překladu Karla Čapka s 12 linoryty Josefa Čapka. V knižní podobě, s 15 linoryty, vyšlo v nakladatelství F. Borového v dubnu téhož roku. V roce 1919 se také více začal věnovat knižní grafice. Spolupracoval s Bohuslavem Reynkem a Josefem Florianem. Jeho knižní obálky byly charakteristické linorytem, první vytvořil v roce 1918 k Neumannově sbírce Horký van. Do roku 1938 jich vyšlo na sto padesát. Téměř vždy pracoval s linoleem, i proto, že vyžaduje „jen velké formy, nedovoluje zabřednouti do podřadných ozdůbek a detailů“ (Mráz 1987: 96), požaduje to nejzákladnější a hrubší, působí elementárně, což odpovídalo podstatě moderního umění. Čapkova „obálkářská“ tvořivost se naplno rozběhla v roce 1920. Pro Karla Čapka navrhl linoryty na obálky her Loupežník a R. U. R., ke knihám Kritika slov a Francouzská poezie nové doby, pro sestru Helenu k vyprávění Malé děvče, pro S. K. Neumanna ke knize úvah Ať žije nový život, k básním J. Nemasty, F. Němce a H. Sonnenscheina, prózám F. Jammese, M. Pujmanové a J. Romainse atd. Každá jeho obálka byla tvarově a barevně jiná, vždy šlo o originál, který příznačným způsobem uváděl danou knihu.
V roce 1921 vydalo nakladatelství Aventinum hru bratří Čapku Ze života hmyzu s Josefovou obálkou. Vyšly i další knihy, na jejichž výtvarném zpracování se podílel: nejčastěji šlo o hry a novely jeho bratra Karla, ale vytvořil obálky i pro jiné autory Aventina. Od roku 1922 začaly v Čapkových knižních ilustracích převládat kresby nad linoryty. Kresby se lépe hodily k fejetonu, epické próze nebo divadelní hře. Byly jednoduché, základ tvořila kontura, prostý obrys, který však má u čapka značnou rozmanitost: silný, rozpačitě tenký, dynamický, prudký, klidný, ostrý…
Čapkův příklon k tvorbě pro děti kolem roku 1928 je patrný i v jeho knižní grafice.
V tomto období ilustruje nejčastěji knihy pro nejmenší čtenáře: např. Žabákova dobrodružství - K. Graham, Edudant a Francimor - K. Poláček, Kluci, hurá za ním!, Poplach v Kovářské uličcr - V. Řezáč … I v těchto ilustracích je patrný čapkovský humor a hravost, rozpustilost a fantazie. Vtipnými kresbami doprovodil v letech 1928-32 také knihy Karla Čapka Zahradníkův rok (1929) a Minda čili O chovu psů (1930).
Práce pro divadlo
3. února 1923 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra bratří Čapků Ze života hmyzu (režie K. H. Hilar), 10. dubna v Městském divadle na Královských Vinohradech potom samostatná hra Josefa Čapka Země mnoha jmen (publikována byla v témže roce v Aventinu). Jednalo se o utopii, která se zabývala smyslem a významem revoluce. Vyjadřovala Čapkovo upřímné přesvědčení, že tento „starý“ svět je jedinou realitou, kterou lidstvo má, a proto by jej mělo zlepšovat. Hra vznikla v konkrétní historické situaci, která se v ní odráží. Přestože drama postrádá lehkost, kterou vynikala společná díla bratří Čapku, ukazuje velký smysl pro scénicko-vizuální cítění a logiku alegorické fabulace. Je trochu těžkopádné, ale zato pocitově opravdové, až dojímavé. Stylově se řadí k symbolickým dramatům, ale i k moderním náboženským mystériím a v některých polohách i k typu mystérie-buffa. Tato hra, uváděná v režii Karla Čapka, neměla ani u diváků, ani u kritiky úspěch. Jako jevištní výtvarník Josef debutoval 25. ledna 1921 kostýmní výpravou ke hře R. U. R., v dubnu potom navrhl scénu k Heibergově hře Tragédie lásky, v červnu k Lenormandovu Tourneé a v listopadu k Zeyerově Staré historii.
V roce 1922 vytvořil čtyři divadelní výpravy, v roce 1923 šest a do roku 1932, kdy svou scénografickou tvorbu ukončil, celkem šestapadesát.
Hra Ze života hmyzu byla alegorií, jež určité mravní pojmy představuje na zástupcích hmyzí říše. Josef Čapek pro pražskou premiéru navrhl scénu a kostýmy, ve kterých uplatnil své umění výtvarné zkratky a stylizace. V „motýlí“ části scénu zaplnil motivy barevných květin a pestrých kol, v Mravencích a Kořistnících pak převažovala zelená a černá stylizovaná vegetace. Poprvé zde také použil kruhový horizont s transparentním závěsem, na který promítal barevné projekce: blesky, duhová spektra, černé kouřící komíny… Čapek tak výjevy na scéně vystihoval a komentoval. Neusiloval o vytvoření nových, specificky jevištních výtvarných prostředků a postupů, vycházel z moderní malby, jejíž problémy aplikoval na scénografii. Kostýmními návrhy vytvářel vyhraněné typy, jejichž přesnou charakteristiku vyhrotil až do lehké karikatury. Jeho kostýmy a masky hmyzích podob plastickými úpravami měnily hercovu tvář a podobu do groteskních tvarů.
Čapkova výtvarná spolupráce s divadlem vyvrcholila v polovině 20. let. V letech 1923–1927 vytvářel na scéně spíše reálná prostředí, moderně stylizovaná. V návrzích pro sociální drama H. Gheóna Chléb (1922) se podle expresionistických zásad držel určujícího barevného tónu: prospekt, kulisy, rekvizity i kostýmy odstupňoval do různých odstínů barvy mouky, chleba a pytloviny. V Aristofanově Ženském sněmu (1923) použil jasnou barevnost a poněkud rustikální ornamentiku kostýmů, v Romainsově Prostopášníku (1924) zase vycházel ze secese.
12. dubna 1927 měla v pražském Národním divadle premiéru poslední společná hra bratří Čapků Adam Stvořitel. Šlo o filozofickou alegorii, která hledala odpověď na otázku po hodnotě světa, v němž žijeme. Čapci chápali vývoj lidstva jako jakýsi pohyb v kruhu, který v podstatě nepřináší nic nového a odmítali hledat naději lidstva v revoluci. Za jedinou správnou cestu považovali práci. Hra u diváků propadla.
Závěr života
1. září 1939 byl Josef Čapek v Želivi u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny esesáků – např. spolu s Emilem Fillou.
26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii a v prosinci 1942 vytvořil první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a vytvářel drobné črty tužkou. V následujícím roce v básnění pokračoval, jeho díla kolovala v opisech. 25. února 1945 byl převezen do vyhlazovacího tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna naživu. Zemřel krátce před osvobozením. Datum jeho smrti ani jeho hrob neznáme.
V roce 1946 byly posmrtně vydány jeho Básně z koncentračního tábora.
Výtvarné dílo
Čapek vycházel z pocézannovské francouzské malby, poměrně brzy začal tvořit pod vlivem kubismu. Jeho obrazy mají silný emotivní náboj, před druhou světovou válkou nakreslil několik cyklů symbolizující válku.
Jeho výtvarnou tvorbu výrazně ovlivnily dětské motivy a krajinářství.
Nejznámější díla:
* Dva výrostci
* Parta
* Dva u zdi
* Oheň
* Touha
Věnoval se též výtvarné kritice a teorii (knihy):
* Nejskromnější umění
* Umění přírodních národů
Literární dílo
Spolu s bratrem Karlem napsal několik děl:
* Boží muka
* Zářivé hlubiny
* Krakonošova zahrada
* Loupežník
* Ze života hmyzu
* Adam stvořitel
Samostatná tvorba:
* Lélio (1917) – první samostatná kniha Josefa Čapka, autor se zde zamýšlí nad nepoznatelností smyslu života, dílo je velmi pesimistické
* Země mnoha jmen – drama z roku 1923, přebírá pesimismus z Lélia, ale hlavní otázkou kterou se zabývá je, zda lze člověka mravně obrodit
* Stín kapradiny – román z roku 1930, je jakousi baladou o pronásledování dvou pytláků, kteří zavraždili lesníka a výčitky svědomí je nakonec doženou k sebevraždě.
* Kulhavý poutník (1936) – filosofické úvahy o smyslu života a umění.
* Psáno do mraků (1947) – Čapkovy aforismy
* O pejskovi a kočičce – pohádky, příhody pejska a kočičky, kteří spolu žijí a hospodaří.
* Básně z koncentračního tábora (1946) – verše vycházející z konkrétních zážitků i vzpomínek. Upínají se k existenciální reflexi údělu člověka vydaného vládě zla. Verše jsou vzdálené optimistickému patosu a rétorice.
Zdroj: Wikipedia
