Už od roku 1910 znají mladí čtenáři Jeníka Ratkina a jeho nelehké probouzení z jinošského, naivního věku do neúprosné reality světa. Neideální rodina, smrt strýce a neopětovaná láska rozmazlené Anny Karasové, rozpory ve škole. Komplikace, které Ratkina trápí, ale také probouzejí.
Bolesti mládí jsou stále stejné, stejně jako nepochopení dospělých. Nadčasový a romantizující příběh. Ratkin se v něm stává jakýmsi generačním symbolem postupné ztráty ideálů, které v sobě nosí každý mladý člověk. Touha po kráse, nadšení z pravdy, víra v lepší svět každému proteče mezi prsty různým způsobem. Vždy ale něco zachytíme, sevřeme v dlani a odnášíme si do života. A často pak slyšíme, jak někde tiše šumí stříbrný vítr a připomíná nám naše sny a touhy. Někteří jen povzdychnou, jiní se nabudí novou enegii, ale jsou i takoví, kteří stříbrný vítr neslyší.
Vzpomínám, jak nám náš profesor literatury, vizáže Chestertona, připomínal, jak je důležité knihu číst a proč ji nemáme považovat za literární romatický kýč. Za prvé mládeži, říkával, pochopíte, co je krásná čeština a řadil Šrámka (*19. 1. 1877) k Vančurovi, Čapkovi, Březinovi a dalším.Za druhé si uvědomíte, že sny, které dnes máte, si musíte udržet až do smrti. Bez takových snů byste neprožili smysluplný život, ať už budete dělat cokoliv. Vše čeho v životě dosáhnete bude zrozeno z vašich snů...
„Pojď!“
„Kam?“
„Na luka!“
„Slyšíš...?“ ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.
„Co...?“
„Stříbrný vítr...“
„Stříbrný vítr?“
„Pst... teď! Slyšíš?“
Náhle oba najednou:
„Ty, to je krásné...!“
Ratkin se vyrušil. Co že je krásné, ptá se Malkusa.
„Co... Vždyť víš...“
„Nevím...“
„No... všechno je krásné...“
„Hm, všechno je krásné...“
Mimořádně povedený film Stříbrný vítr (1954) komentuje Misantrop:
Po všech stránkách mistrovské umělecké dílo, plné vznětu, poetiky a lyriky, které do určité míry překonává i samu literární předlohu. Režisér neměl totiž k dispozici jen slovo a obrazotvornost, jako básník, ale i obraz a hudbu.
Už jen nasvícení interiérů je báseň jako od vlámského mistra šerosvitů. Proč se dnes už takovéto filmy nedělají, proč nevznikají a proč už nikdy nevzniknou? Nemáme už ani typ takového extatického herectví, jaký s nadšením obdivujeme ve Stříbrném větru. Buď je chyba v dnešních lidech, anebo je to ta nejvýmluvnější obžaloba doby, která nepřeje takovýmto filmovým básním a která nemá pro ně pochopení, protože se v poezii nemůže zrcadlit - tedy zase zpátky chyba lidí, kteří tuto dobu stvořili. V době prvního uvedení Stříbrného větru do kin přišly na něj tři milióny diváků. Kolik by to bylo asi dnes?
Výborní jsou všichni herci. Např. na projevu Jany Rybářové hned vidíte nejen její až sebevražedně citlivou duši, již zraní a zahubí i zdánlivá maličkost, ale i její nesmírný herecký talent, kromě její tělesné krásy, kterou podle svědectví pamětníků obdivovali všichni tehdejší mladí mužové.
Na některých místech prosvítají v řece zlaté písky; je to jako čistá chvějící se nahota pod vodou a hochu chvějí se brvy. Neusměje se však. Slunce se zrcadlí v něm jako v řece a on je šťastný a nepřemýšlí o svém štěstí, jako plynoucí vlna, poletující vážka, odpočívající veslo. K něčemu dobrému se teď přivinul, někdo dobrý hledí do jeho srdce. Ale oko dobrého plní se neobyčejnou tesknotou. Hoch to neví. Oko dobrého nemá, proč by zatesknilo nad vlnou nebo nad vážkou; leč nad srdcem hocha zatesknilo. Hoch to neví. Oněměl teď nepochopitelným něčím, sám neví, co to je... Tiše, tiše, říká v nitru, prst by si na ústa chtěl položit a pokynout všemu, aby se nepohnulo a zůstalo tak, jak je... Několik pouze veršů napadlo mu napsati a teď je hotov. Je šťasten, deštík spadl na horké srdce.
...
„Žít se mi nechce. Krásný obraz v sobě nosím a krásně žít nelze. Když si něco krásného představuji, je to vždycky jakoby někde daleko, daleko ... snad docela na jiném světě. Co tedy? Půjdu na jiný svět. Půjdu potichu, jako bych rozhrnoval houštiny...“
...
„Mám ráda lesy; a snad jsem přece jenom divoká, lesní ženka. Nejsem nějaká moudrá, nemyslete si. Není v tom žádné moudrosti, co povídám. Ale v lesích jsem se lecčemus naučila. – Měla jsem lesy ráda a lesy byly na mne hodné, povídaly mi, když lidé nabízeli jen zajíce v pytli. Chodíš po lesích, vrátíš se potom a už se ani do městečka nehodíš. Mnoho, mnoho, snad i tohle mi pověděly lesy –
Mám tam takovou svou jedli. Nesedám pod ní, oh ne, vytáhla si mne k sobě nahoru, do větví, ptáci i veverky si už na mne zvykli.“
...
„Zní zase jen ona píseň: Život! Život! – Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním my chceme se dáti v zápas! I s ním – vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte...!“
...
Svět jej obkličoval nenávistným kruhem úkladů a lží. Láska nechodila světem s pomněnkovýma očima, nýbrž s hadem za ňadry. Řekneš s hadem, a ani tím nic nepovíš. Snad ještě hůře je, vše na tobě bude jednou pokáleno, už si sám jaksi z útroby páchneš, nečistá věc do tebe již sestoupila.
...
„Po pokoji chodím, zastavím se u okna – a vyplivnu. Střechy, okna, vozy, kouř – cožpak lze tady žíti? Lidi tu smrdí pod nos jeden druhému. Chodí za bránu na procházku, za bránou je silnice, na silnici prach, tráva je šedá prachem, stromy jsou šedé prachem – a dost! Víš, takhle... lesy, ohoho lesy, lesy!“ Vika vtáhl labužně vzduch, oči zaplanuly. „Když takhle na pasece slunce jenjen slévá! Stojíš a zdá se ti, že máš v ústech a ve všech žilách tmavě červenou hustou šťávu z malin! Nebo sprchne, houby cítíš, tu a tam větvička tě pokropí, jako by s tebou žertovala! Buky jdeš, tmavou bučinou, víš, je to jako zelený sklep... no, rozumíš mi snad? Chlad a ticho, že se promluvit bojíš, a tu už zase mezi modříny a smrčí přejdeš, světla je tu a bzukotu – no, kolikrát si myslím, je to tak krásné, báseň bych o tom napsal, kdybych dovedl...
...
Chodí také rád v navečerech městem. Na náměstí byla promenáda, ostrov světla uprostřed tmy. A velmi živo bylo na ostrově světla. Kolem Jeníka tekla řeka hlasů, smějící se ústa a vesele se blýskající oči, klobouky nadzdvihované k pozdravu a doutníkový dým vznášející se nad hlavami. I studenti tu chodili, celé zástupy, a Jeník si všiml, jak někteří z nich pozdravovali se s děvčaty, vyměňovali s nimi významné pohledy, nebo je dokonce i oslovovali. Činilo jej to zprvu jaksi rozpačitým. Ale pak zveselil. Chlapíci, myslil si. Nevěděl ani, proč právě chlapíci, ale cítil to tak. Líbilo se mu to prostě. Přijde čas a také to bude dělat. Ale tu — ano, tu se něco stalo. Vlastně nic zvláštního se nestalo, jenom — hrdlo se mu jaksi stáhlo, jako by se byl teplý vítr proti jeho tváři přihnal a dech mu odňal. Vydýchl několikrát rychle a hluboce. Bylo to cosi jako pocit štěstí a zároveň tesknoty, kratičké zjevení nějaké — nebo co? co? co? Na radnici byla asi toho dne večerní schůze, všechna okna v prvním poschodí byla osvětlena. Jeho pohled padl na ta zářící okna. I jeho oči zářily…
...
Pak, když přišel domů, stál dlouho u okna. Tma, tma, jen světýlka v předměstí. Několik zlatých teček na silnici. A jak tu tak stál a tiskl obličej k okenní tabuli, měl náhle pocit, že zvenčí se také něčí obličej tiskne ke sklu okna! Sklo zamhlilo jeho dechem, musil je utříti. Teď ony zlaté tečky tančily v očích toho druhého! Bylo mu blaženě.
Písecká / Fráňa Šrámek
Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a letech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.Moh život hřímati, stohlasý sbor,
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry s věže vyhrávají.Fanfáry s věže, jak hrávaly dřív
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív
a slibuje dar, života dar.Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až splihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest —
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd!
Recitace z filmu "Měsíc nad řekou".
