Ota Ulč: Spokojenost v životě se rovná realitě dělené jejím očekáváním

How are you? Takto a ne jinak začínají telefonní rozhovory nevítaných iniciátorů pokusů prodat životní pojistku, novou střechu, zvelebení trávníku, odlehčení mého konta příspěvkem na nekonečné množství dobrých či méně dobrých účelů. "Proč chcete vědět, jak se mám?" zareaguji, čímž je zmatu. Odpoví, že nerozumí mé otázce - že se to tak jen říká.

Když obdařen tímto bezobsažným oslovením, v Americe ještě nedostatečně aklimatizovaný Evropan bývá celý nesvůj a cítí na otázku pokud možno podrobně odpovědět, čímž ovšem zmate tazatele, který se přece netázal. Občas si na tomto matení pochutnávám slovy "Děkuju za optání. Dnes je mi hůř než včera a líp než zítra."

Zásluhou splašeného novináře, který nevybral zatáčku ze štěchovického kopce, takže jsme se ocitli ve velmi ošklivém karambolu, teď už několik měsíců chodím na fyzioterapii. Pozoruji tam okolní, podobně pošramocenou klientelu, jak při příchodu na prázdný pozdrav automaticky a neméně prázdně ujistí "I am fine - just fine." Jestliže jsou fajn, proč tam tedy lezou, podivuje se tvor, který slova bere příliš doslovně.

Češi to mají jednodušší. Na takové "Jak se máte?" odpovědí standardním "Stojí to za hovno." Načež z fekálního pesimisty třeba vyleze, že si právě pořídil nový byt, auto, novou manželku či milenku, v zaměstnání povýšil a čím víc vydělává, tím míň dělá - nicméně stále život hodnoty lejna.

Všeobecně panující blbou náladu potvrzují výzkumy veřejného mínění, jeden za druhým.  Polovina českého národa již nevidí rozdíl mezi dobou sametovou a bývalou znormalizovanou, už by i dala přednost dřívějšímu životu v kleci. Z nich další téměř polovina míní komunisty volit, aby měli příležitost takovou klec znovu instalovat. A přitom dle průzkumu z ledna 1999, velká většina - 92 procent občanů - je spokojena žít ve své vlasti. Jak se v tom pak vyznat? Třeba vůbec nejde o protiklad: může to být vyjádření přednosti pro chomout, klec, ale tu naši, dobře známou, zabydlenou.

Zopakujme banální samozřejmost, že nejen chlebem či kaviárem živ je člověk. K čemu jsou miliony dolarů, hora zlata, chorému, umírajícímu starci? Jak měřit štěstí, satisfakci, uspokojení z života, jeho smyslu, kde vzít ten správný metr na tzv.quality of life? Před lety jako kantor, trávící v učebně šest hodin týdně, jsem porovnával s kariérou českého kamaráda, značně víc si vydělávajícího soukromého podnikatele s týdnem šedesátihodinovým. Velesnadno jsme se shodli, kdo z nás dvou si žije kvalitněji. V USA pravidelně uveřejňují tabulky v hodnocení okresů a měst, od těch nejvíce až po nejméně žádoucí. Kritérií je celá řada: čistý vzduch, zaměstnanost, kvalita zdravotnictví a školství, kultura, kriminalita, životnost, úmrtnost, průměrný příjem na hlavu.

Jakožto čerstvý americký penzista teď beru víc peněz než kdy dřív. Kvůli tomu přece nebudu jásat, ale natolik praktický snad jsem, abych si uvědomil, že lépe je finanční starosti nemít než mít. Kupa peněz nemůže zaručit pohodu jak jedinci, tak celému národu. Příklad: nejvyšší per capita příjem není ve Švýcarsku či  Abu Dhabi, ale v republičce Nauru, v Pacifiku na rovníku, korálový ostrůvek  (21 čtver.km), 5.000 obyvatel. Zásluhou fosfátu, který dolují gastarbeiteři, domorodci mají zajištěno celoživotní pohodlí, žádné daně, vše zadarmo a značná finanční pomlázka rok co rok. Nejvyšší příjem však neznamená nejvyšší životní úroveň, onu quality of life. Lid vlastní luxusní limuziny na jen obtížně sjízdné silnici. Má videa, věže, luxusní sterea, ale též nepravidelnou dodávku elektrického proudu.  Všechna potrava včetně vody jsou z dovozu a výsledkem je dying of wealth - smrt z bohatství. Domorodci už dávno skončili se zemědělstvím, tradiční způsob obživy - čerstvé ryby a zelenina - nahradily dovezené konzervy a pivo, záplavy piva. Národ postihla rekordní obezita, cukrovka, slepota, dna, rakovina, vysoký krevní tlak a vysoká sebevražednost.
Závěrečný účet: muži se průměrně dožívají 50, ženy 55 let.

Ostrov Srí Lanka v Indickém oceánu: poprvé jsem tam byl, když se ještě jmenoval Cejlon, tehdy dosud nepostižený občanskou válkou, etnickým konfliktem Sinhálců a Tamilů, trvajícím dodnes. Hodně jsem si povídal s domorodci, prolézal jejich chatrče, porovnával jejich kvalitu života a došel k závěru, že byla vyšší než v leckterých mohamedánských končinách, nasáklých ropou, s per capita desetkrát vyšším příjmem.

Vládce v himalajském království Bhutanu nedávno oznámil svým poddaným, že přechod ze středověku do nynější moderní doby se nebude měřit vulgární materiální produktivitou (GNP - Gross Nationl Product), ale "národním štěstím" (GNH - Gross National Happiness). Jak ale měřit a vážit, kolik započítat kriterií - od blahovůle státu, svobody, tolerance, po množství věznic, vězňů či nočních můr a žaludečních vředů těch nezavřených?

Evropská unie se otázkou subjektivních pocitů takové pohody či nepohody zabývá už desetiletí. V roce 2000 vyšla kniha s titulem Subjective Well-Being Across Culture, výsledek srovnávacího výzkumu, jemuž se věnovali autoři Ronald Inglehart z univerzity v Michiganu, a Hans-Dieter Klingeman z vědeckého centra v Berlíně.
Od roku 1981 začali dávat dohromady tým expertů, analyzujících celkem 65 zemí. The New York Times uvádějí (19.září 1999) některé podrobnosti. Že například výše příjmu hraje důležitější roli v začátcích ekonomického rozvoje než tomu je v pozdějších, již úspěšných fázích.  Překvapivější zjištění se týkají evropského kontinentu, na jehož zachmuřelém severu je víc spokojenosti, pohody než na slunném jihu. Onen subjektivní pocit well-being je nejsilnější ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Island) spolu s Holandskem, Švýcarskem a Irskem, zemí se zřetelně nižší životní úrovní.
Nižší míra pohody převládá v Německu, Francii a Itálii. Tuto jen "mírnou, průměrnou spokojenost" (moderately content) sdílejí Američané a Kanaďané. Studie potvrzuje velkou vzdálenost mezi pocity životního uspokojení ve stabilních demokraciích na rozdíl od společností v autoritářských režimech - a také režimech postkomunistických, v nichž se demokracie, slušnost a tolerance teprve začínají zabydlovat. Získaná data potvrzují závěr o tristním stavu ruské společnosti, jež se ocitla úplně na dně - ještě níž než Nigérie a Bangladeš.

Tento nezáviděníhodný stav mysli ale také charakterizuje iberský, přece jenom k západní Evropě počítaný svět.
V Portugalsku úzkost, bolest, utrpení, tragédie jsou pojímány jako integrální záležitost celoživotní zkušenosti. Melancholie sice dovede kořenit duši, může být potentním impulsem ke značným výkonům v literatuře, v hudbě, ale národu se tím příliš štěstí nedodá. Antonio Monteiro, reprezentant Portugalska u OSN, vysvětluje, že národní hudba fado též znamená úděl, osud (z latinského fatum, předpokládám), že nejčastěji používaným slovem v portugalštině je saudade - vyjádření pocitu, že v životě cosi chybí, ale člověk si na takový pocit jaksi zvykne a naučí se s ním koexistovat. "Jen se někoho na ulici zeptejte How are you? Nikdo vám neodpoví, že je fajn, že je šťastný - nikdo. Portugalci už takoví jsou," pravil.
A že by Češi rovněž byli? Třeba se někdo pustí do bádání, zda Češi kromě kořenů keltských nemají i tyto iberské.

Za hluboké normalizace jsem četl odpověď amerického kapitalisty na otázku, jak se mu jeví stav věcí v tehdejší ČSSR. "Tak jak vy tady pracujete, si žijete báječně," zhodnotil. Proto víc než metafyzika by nám mohla posloužit matematika pro začátečníky: rovnice, v níž spokojenost se rovná realitě, dělené jejím očekáváním. Cinkatelé klíčů předpokládali úsvit příliš náhlých sametových zázraků.

Více: http://www.otaulc.com