Slovenský spisovateľ Anton Lauček mluví za statisíce lidí, kteří vnímají zrůdné změny ve společnosti stejně nebo podobně. Jeho text je přesnou obžalobou společnosti, která klesá čím dál hlouběji. Musíme si proto klást otázky. Co dnes znamená Homo Sapiens neboli člověk rozumný? Proč se rozmáhá zrůdná Idiocracy? Jak debilizaci společnosti zastavit?
Debilizace národa / Anton Lauček
Také zůstáváte rozpačití a znechucení, když zapnete televizi a jste bombardováni přívalem pořadů, které jsou většinou chudé duchem? Jejich základem je jeden a tentýž faktor, a tím je primitivismus.
Soukromé televizní společnosti vsadily na zábavu jako hlavní funkci média, které vlastní, a na reklamu. Různé sousedské, rodinné případy, výměna manželek, vařící matky s vředy křičící lépe než ostatní, retardovaní chudáci honící se za nákupy hadrů, a to všechno jsou a každodenní "hvězdy" předvádějící drzé, tupé, agresí prošpikované dialogy.
Takzvané humoristické pořady doplněné předem nahraným smíchem, vyznačující se nechutnými až obscénními, "směšnými" grimasami a gesty protagonistů, jimž se nemůžete smát, jen se cítíte trapně, protože vás jejich tvůrci zřejmě považují za většího troubu než oni.
Soutěže, v nichž dospělí účastníci pouze odpovídají na úkoly připomínající přijímací testy do zvláštní školy.
V jistém smyslu lze seriál "Hornodolná" považovat i za urážku slovenského venkova, na němž jeho autoři nevidí nic pozitivního - vesničany a slovenskou vesnici zde charakterizuje neustálé opilství, omezenost, živelně fungující obecní úřad, hospoda jako srdce a mozek vesnice, pochybný farář, nedostatek vesnické inteligence a řada smutně směšných postaviček.Jednotlivé epizody navazují na vykonstruované vyprávění unavující trapností a stereotypy. Rodinu jako základ společnosti, která na venkově většinou funguje, obcházejí tvůrci z "vyšších vrstev" zřejmě záměrně, protože si nemohou udělat z dítěte trpajzlíka k obrazu svému. Dětská postava by okamžitě naznačila, že "král je nahý", a to správně. Aby bylo divákovo omámení ještě větší, vychází několik seriálů pro "macky" i knižně. Dokonce i "kýčovité" seriály, které sleduje skupina konzumentů, kteří jsou příliš hloupí na to, aby plivali na obrazovku, jsou vlastně výsměchem divákům.
Především statečné a slušné ženy, často tvrdě pracující za mizernou mzdu, kterým kamera ukazuje velmi drahé oblečení, kabelky a boty takzvaných celebrit - jsou to většinou nafouklé krabice vylepšené drahou plastickou operací, z nichž většina stejně jako běžkyně nikdy skutečně nepracovala a živí je podezřele bohatí partneři.
A o "reality show", rapidně snižujících IQ diváka, je škoda mluvit.
Dříve psali filmové a televizní scénáře umělci - spisovatelé a scenáristé. Dnes se objevila horda pisálků s příběhy vhodnými leda tak ke spláchnutí. Pokud byste ve vysílání soukromých televizních médií hledali umění, nepomohla by vám ani lupa. Není tam. Umění totiž lidi kultivuje, činí je citlivějšími, vnímavějšími a moudřejšími. A takové je médiím k ničemu. Do jimi nastražené pasti padá hlavně mladý divák, plný nekulturního hnoje, kterému vsugerovávají, že všechno, celý život je úžasná show, že nezbývá než sledovat, co vysílají, obdivovat vyšinuté "osobnosti", bavit se, zapojovat se do soutěží, telefonovat. Pokud nejste vulgární, bezočivý, zdrcený hlupák, nejste moderní. Vzdělání a rozhled je to poslední, co člověk v dnešní společnosti potřebuje. Je mu vtloukáno do hlavy, že se dá uživit i jinak, že spoléhat se na poctivou práci jako zdroj obživy je přežitek a záležitost zaostalé skupiny obyvatel.Trapné televizní a rozhlasové formáty často provázejí moderátoři a hlasatelé, jejichž prázdné tlachání jen potvrzuje jejich duševní malost a často katastrofální neznalost.
Do svých pořadů nezvou výjimečné osobnosti, které by mohly být vzorem zejména pro mladou generaci - jednak o nich neslyšela, jednak by s takovým člověkem nebyla schopna vést erudovaný rozhovor. Maximálně by se dotyčného mohli zeptat na číslo bot a na to, jestli zná naši nejpopulárnější hudební skupinu Kvokvokvo a její hit "My za chvíli budeme maturovat, my jsme dutí jak pec".Bohužel většina občanů nabízený mediální odpad neodmítá. Zvykli si na něj.
S výchovou národa se začíná už v mateřské škole.
Tam posadí mládež před obrazovky a nechají ji sledovat animované pohádky, v nichž vystupují hlavně vymyšlené příšery a obludy, u nichž ani nepoznáte, co to je a kde to má hlavu. Chudáci malé děti se dívají, vlastně ani nevědí, na co se dívají, a navíc se stávají závislými na internetu. Pokud jsou pak konfrontovány s klasickou pohádkou o princezně Popelce, hodném dědečkovi, v níž dobro vítězí nad zlem, nechápou, o co jde. Nechápou, co je dobro a co je zlo. (Podle toho se později v životě chovají.)Sledování obrazovky a zábava s chytrým telefonem způsobuje, že se formující se mozková kůra malého diváka ztenčuje směrem k demenci, což se lidem stává až ve stáří - vědci to v nedávných výzkumech zjistili u dětí, ale nesmějí o tomto problému příliš publikovat, aby někomu nezkazili miliardový nadnárodní byznys.
Slovenština je díky své gramatice a stylistice jedním z nejobtížnějších jazyků na světě.
Zároveň je projevem a důkazem vysoké kultury a myšlenkového bohatství, které měli naši předkové. I díky tomu si naši školáci vytvořili mozkové kapacity, které jiné národy kvůli jednoduchosti mateřského jazyka nevyužívaly. I my jsme proto patřili k těm moudřejším. V dnešní době se však dokonalá znalost jazyka nevyžaduje ani pro vstup na univerzitu. To nejzákladnější, co museli žáci znát v době Marie Terezie, tedy čtení, psaní a počítání, znají naši maturanti jen povrchně.Absolventi nastupující na "vysokou školu" nemají žádné skutečné základy znalostí.
Neodnesli si je ani ze základní, ani ze střední školy. Tam učitelé často nemohou učit svobodně a tvořivě, jsou svázáni nesmyslnými nařízeními ministerstva. Nakonec se všechny vzdělávací instituce spokojí s tím, že mají alespoň nějaké žáky, a preventivně po nich nic nevyžadují, aby náhodou nepřešli do jiné vzdělávací instituce, jinak by škola přišla o finance.
Žáci pak používají kalkulačku i na malou násobilku a program na opravu pravopisu nainstalovaný na počítači nesprávně opravuje pravopis neznalých. Přibývá žáků, kteří v životě nepřečetli žádnou knihu - nepochopili by, co je v ní napsáno. (A nikdo jim neřekne o výroku filozofa a myslitele R. W. Emersona, že dobré knihy často nahrazují nejlepší univerzity). Na internetu sice dokážou najít informace, ale bez znalostního základu nejsou schopni vysledovat souvislosti a dát si informace do souvislostí - to znamená, že jsou jim k ničemu. Základní a střední školy ve stavu, do něhož se dostaly v důsledku neúspěšných reforem, nejsou schopny rozvíjet verbální a analytické dovednosti žáků tak, jak je potřeba.Vysoké školy pak staví na pískových základech.
Navíc se rozšířily obory, které marketingově znějí atraktivně, ale v běžné praxi jsou nepoužitelné. Mají v sobě zabudovaný svůj zánik. Jsou jich stovky a absolvují je tisíce napálených studentů. Univerzitní studijní programy nepočítají s tím, že se vysokoškoláci budou učit i znalosti, které by po absolvování "zedée" již měli mít jako samozřejmost. Už staří Římané věděli, že učit se musí nazpaměť a nahlas. Ale díky tendenci našeho nižšího školství "neblábolit" mají studenti často zakrnělá centra mozku, která rozvíjejí a posilují paměť, a na univerzitě je pro ně nesmírně obtížné osvojit si znalosti a ústně je prezentovat.
Zkuste se jich zeptat, zda umí odříkat báseň zpaměti.Budou se na vás dívat jako na tříčtvrtečního blázna). Na druhou stranu, jak říká filozof a publicista K. P. Liessmann, sledujeme na státním veletrhu pouhou powerpointovou prezentaci, jakou by zvládlo každé dítě, které se trochu naučilo o softwaru. Pouhá výměna průsvitek nahrazuje akademický výklad. Podstata prezentace je překryta technikou prezentace.
Pologramotní magistři, inženýři a doktorandi přicházejí do praxe až po absolvování vysoké školy.
Jejich bakalářské a diplomové práce jsou plné pravopisných a stylistických lapsů a přestylizovaných textů, které si stáhli z internetu - je škoda, že univerzity tuto bídu vzdělání hrdě věší na internet. A společenské klima nás přesvědčuje, že stačí absolventi, kteří neumějí pořádně číst a psát a kteří znalosti vědy a vzdělání jen simulují.Budoucí inteligenti nemají problém chodit do školy v teplákových soupravách nebo maskáčích, nechat si dělat piercingy jako jalovice nebo bývalí otroci, promenádovat se po ulici se směšnými gondolami na uších, z nichž jim trčí kabely, a mnozí z nich, protože si neumějí zkrášlit ducha, "zkrášlují" svá těla stupidním tetováním. (Který rozumný rodič by svěřil své dítě ve školce učitelce počmárané jako kašpárek?) Brání se vstřebávání vědomostí a jejich rozvíjení, uchylují se k plagiátorství, opisování a podvádění.
"Univerzity přestaly být ostrůvky ducha, kam když student vstoupí, dostane chuť k vědění, učení a poznávání - staly se pouhými zprostředkovateli a pomocníky při prosazování ekonomických a byrokratických zájmů".
Liessmannův výrok vystihuje současné nastavení většiny univerzitního vzdělávání ve světě a my nejsme výjimkou.
Na Slovensku se navíc výše zmíněný trend masivně rozvíjí: bakalářskou a magisterskou práci si lze beztrestně koupit, stejně jako titul. V podstatě tolerujeme trestný čin podvodu, protože vzdělání, něco, čeho si kulturní národy cení nade vše, u nás rychle ztrácí hodnotu.Vyspělé země skutečně, a nejen verbálně jako my, pěstují vzdělání.
Vědí, že pouze vzdělaná populace povede k vysoké životní úrovni. Proto se snaží, aby jejich děti učili jen ti nejlepší. My jsme se postarali o to, aby ti dobří a nejlepší opouštěli zemi pod Tatrami a raději se už nikdy nevraceli. Po parlamentních volbách na Slovensku se ministerstva školství obvykle zmocní strana přezdívaná "Národní straka" a nemá nejmenší problém s okrádáním dětí a mladých lidí. A hulvátští politici, aby šmejdům vyšli vstříc, útočí na učitele, protože mají dva měsíce prázdnin. Ale už neřeknou, že kdyby je kantor neměl, skončil by po pár letech v blázinci.Divadelní scény ve větších městech naší země bývaly chrámy umění.
Diváci chodili na představení oblečeni slavnostněji než do kostela - ženy v elegantních róbách, muži v oblecích. Dnes už není třeba se takto oblékat. Klidně si oblečte to, co se nosí do stodoly nebo na brigádu. Vždyť výrazy a události, které divák sleduje na prknech, jsou v případě několika představení vhodné i pro prasata. Módní zpracování klasiky, prošpikované vulgaritami až po nahé účinkující, má být pro divadlo způsobem, jak přilákat diváky.I veřejnoprávní rozhlas by člověk někdy nejraději vypnul.
Místo dobré populární hudby vysílá vytí, kvílení, bečení, huhlání, "juchání", rapování - většinou takzvané písničky složené nejrůznějšími superhvězdami, které stejně jako hudební redaktor zaměstnaný v rozhlase nemají ponětí o tom, co lze klasifikovat jako skutečnou melodii a hudební nápad. Navíc i ubohost textů dokazuje amatérismus "textaře".Takováto produkce, "otravně" se opakující, je zprostředkována poměrně brzy ráno, kdy posluchači ještě nestihli posnídat, a tak při napínání roubíku nemusí dojít k finále. Přitom vlastníme spoustu současné i starší kvalitní slovenské populární hudební produkce - o české hudbě, která je nám blízká, ani nemluvě -, ale zřejmě to "vzdělaní" redaktoři z branže nevědí. Kdybyste se takového člověka zeptali, jestli zná třeba šansony a slyšel o Édith Piaf, bude na vás koukat jako Vinnetou na mobil.
Pohled na krásy přírody u silnice jsme nahradili tisíci billboardů.
Žádná země na světě nedovolila takové znesvěcení své krajiny. Záplava reklam na velkých billboardech páchne jako každá navoněná mršina. Velké barevné plakáty okupují především politické strany a politici. Přesvědčují naivního člověka, že jen oni chtějí pro Slovensko dobro a pro národ nekonečný blahobyt. Přitom jsou to většinou oni, kdo nás od začátku okrádají. Nepotřebují, aby občané zmoudřeli. Protože takoví lidé by ukradené peníze požadovali zpět a zloděje by zavřeli do vězení.Dobře se na ně podívejte! Všichni s vypoulenýma očima, jako by je právě propustili z léčení...
Člověk jen složí hlavu do dlaní a ptá se, co se to děje? Proč se nebráníme naprogramované hlouposti?Možná měla stará mama pravdu, když prohlásila, že "podlost je také dar od Boha". Jenže čím jsme si ji tak hojně zasloužili?
