Poslední díl úspěšné „běženecké“ ságy o životě a postojích dnes již navrátivšího se emigranta. Zapeklité, nezodpověditelné otázky o čase, dočasnosti a nesmrtelnosti, reinkarnaci, o odpovědnosti, skládání poctivých účtů za všechno naše pozemské počínání. Česky již vyšlo: Špatně časovaný běženec (1991), Běženec v sametu (1998), Šťastně navrácený běženec (2006)
O knize Ota Ulč říká: Při zápolení s textem jsem měl dočasné nutkání zakomponovat pár historických postav, s nimiž si popovídat – například Winston Churchill nebo Peter Ustinov, takoví velikáni...
Běženec v očistci / Ota Ulč / vydalo XYZ 2009
Ota Ulč, *1930 v Plzni
Jeden z nejznámějších českých exulantů, cestovatel, zdatný spisovatel, majitel košaté češtiny. Vystudoval práva na Karlově univerzitě, na vojně pak byl přidělen k PTP, v roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do západního Berlína, tehdy ještě zdí nerozdělených, a do USA. Tam vystudoval politologii na Kolumbijské universitě v New Yorku. Dnes žije v Binghamtonu v New Yorku, kde učil na univerzitě předmět Comparative Governments.
Jeho knihy vycházely v nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu, po roce 1989 vydal kolem dvou desítek knih v České republice. Jeho články se objevují v českém tisku a v internetových publikacích, zejména na stránkách Neviditelný pes, ale i Britské listy a další (CS-magazín, Pozitivní noviny, Svědectví, Svědomí, Zvědavec). S ženou Priscillou mají syna Otu, který je „z jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi“, jak poznamenává Josef Škvorecký.
Velmi zajímavý blog Oty Ulče: http://www.otaulc.com/
UKÁZKA Z KNIHY: (úvodní kapitola)
Už je tomu hodně roků, čtvrt století, když za delšího pobytu na jihopacifickém ostrově Rarotonga, v bezpečné vzdálenosti jak od komunismu, tak kapitalismu, jsem se pustil do velmi nelaskavé kritiky úchylného levičáckého smýšlení v západních buržoazních společnostech, zejména v Americe, mé adoptivní nové vlasti. V dosahu, doslechu ševelících palem a bublajícího oceánu to tehdy začalo a vznikl Špatně časovaný běženec, výtvor “poloromán”. Pohybují se v něm fiktivní, všelijak si počínající postavy, ale též cituji politiky, myslitele v situacích, které jsem si nevymyslel. Jak třeba mocný senátor Fulbright pokládal Stalinovu ústavu za následováníhodnou vymoženost. Citoval jsem upřímné demokraty, přesvědčené, že CIA je větším nepřítelem demokracie než KGB. Pěchoval jsem stránky příklady amerických soudních praktik, kdy forma je důležitější než obsah, vítězství než pravda a spravedlnost, takže pak následují rozsudky, osvobozující vrahy, o jejichž vině nikdo nepochybuje. Vinen není konkrétní zločinec, vinna je společnost, stát. Právní systém - rasová otázka – Nová levice - Organizace spojených národů – takzvaný Třetí svět – přespříliš korektní politické uvažování jsou mezi tématy, jimiž se zabývají mé postavy.Pokusit se o něco takového sepsáním knihy údajně vědátorské, výsledkem mohla být když ne existenční katastrofa, tak aspoň pořádný kádrový šrám. Vztekloun (reakční, ultrapravicový) vypotil hysterický traktát, to je typické pro tyhle emigranty, zfrustrované, že svět se nevyvíjí podle jejich představ. Nemínil jsem riskovat pohodlnou akademickou kariéru a tudíž jsem názory mně sympatické vkládal do úst fiktivním postavám. Na jejich prostořekost ať soptí popuzený pokrokový čtenář a mě nechá na pokoji. Opatrnický, oportunistický postoj, přiznávám bez uzardění.
Hlavní postavě jsem dal jméno Pravoslav Komenda. Nemá zábrany přizpůsobovat si pravdu podle momentálních potřeb - zkrátka nikterak netypický vykuk, vzdor svému příjmení, připomínajícím humanistického velikána ze sedmnáctého století. Komenda, z prosté košířské rodiny, vystuduje žurnalistiku. Na jakési plenárce se seznámí a posléze intimně zaangažuje s Bohunkou Sílovou, z níž se vyklube nejen zaměstnankyně ministerstva vnitra, ale i dcera mocného, veřejnosti neznámého Vavřince Síly. Tento československý Beria si ho docela oblíbí a zařídí mu roční novinářský pobyt v Africe. Je to zrovna rok 1968, takže Komenda zmešká nejen obrodu, ale i pancéřový příjezd třídních bratrů.
Po návratu do Prahy v prvopočátcích normalizace se ale zamotá - přesněji, je zamotán - do plánu zmocnit se nějakých vzácností ze Sílovy vily. Akce se povede, ale Komenda přesto zpanikaří a zmizí v exilu, za předpokladu, že na druhé straně barikády se u kapitalistů uživí zatracováním komunismu, který mu ale dosud pramálo vadil. Notně se ovšem zklame zjištěním, že svou příležitost zmeškal, že něco takového už vůbec není moderní: populární tehdy byly iluze o socialismu, Sovětském svazu, Carter se líbal s Brežněvem. Značně špatné časování, však proto název knížky.
