Velmi upřímná výpověď člověka a jednoho života v kontexu doby. Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos básníka Ivana Diviše (18.09. 1924 – 7.04. 1999) byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu.
Vybíráme:
Kdyby se jedinec pouhých pět minut choval ve společnosti tak, jak se vlády chovají ke společenstvím jim svěřeným, vyrazili by ho z každé putyky s rozbitou hubou.
Celá tato společnost je zbudována ne jako systém podnětů, ale brzd. Zde se dává pracovní příležitost pouze a jen impotentovi. Banda podprostředních lidí, a copak o to, šlendriánských a neukázněných zcela habituálně, nachází v tomto protirozumovém bludišti nejen možnost uživit se, ale ideální příležitost ustavičně mizet.
Prezident Novotný si soukromě dodělával maturitu. Všechny předměty už měl za sebou, jen ještě z dějepisu potřeboval jít na zkoušku. Po přezkoušení mu examinátor řekl: soudruhu prezidente, bylo mně požitkem vás zkoušet. Jen maličkost: Husa neupálili Hanzelka a Zikmund, ale jen Zikmund.
Tento režim nepotřebuje grázly velkého formátu, nepotřebuje Cesary Borgie a Machiavellie. To obstará Moskva, kde grázlů velkého formátu nesedí rovněž dvakrát mnoho, ale takových, dejme tomu, deset patnáct. Ostatek tam, ale především zde, tvoří neprostupná, přitom nezastižitelná sraženina prostředních, ze smrků a flusů ulepených lemplů. A právě tento šufťácký sortiment, tento vzorek bez ceny, to je ono odpadové dossie, na němž stojí a padá režim.
Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.
Televize, tento menticidální nástroj na masovou výrobu kreténů.Kolik zbytečných zpráv jsem nucen konzumovat každou vteřinu! Ale já chci slyšet jen jednu velkou zprávu, nikoli deset tisíc bezvýznamných. Chci onu jedinou, podstatnou, ústřední zvěst.
Ve světě, kde existuje už jen fašismus jako jediná možná „filosofie“ základního obrovského zklamání vším, fašismus jak jedinecký, tak kolektivní, jak veřejný, tak intimní, existuje konsekventně už jen jediný čin, a to je vražda, zabití člověka, zbavení života jako msta za život.
Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil.
Viděl jsem děvku v tesilonu socialismu, s vyšitou prdelí a prošoustnutým stehnem, jak si objednala bombu malakoff a shodila to loktem pod stůl. Rozmáznutou šlehačku, kterou vyrobili ti, co vstanou na šichtu o půl páté, seškrábla škrabátkem u nohou té běhny pětačtyřicetiletá žena, s křečovými žilami o tloušťce námořnických uzlů. Zase jsme v horních náplavech, znovu ptakoještěři proletí vzduchem jako na obrázcích Toyen, znovu můžeme zaléhat střílny hrudí, je tomu přesně tak, je tomu přesně jak těsně po ukřižování, kdy onen Jediný mohl pouhým dechnutím anulovat sběř u svých nohou, ale v neodpustitelné gestaci pozved oči k nebi a řekl Odpusť jim.
Aby se vytvořilo něco, musí autor vycedit krev. Hodlá-li kdo klohnit svá písma v tvůrčí pohodě, tedy v blufu, kterému nikdy nic neodpovídalo, neudělá nic. Je to nemožné proto, že život je s krutou pedanterií vedená kniha. Má dáti Dal. Fajfkovat a škrtem pera odepisovat miliardy v ní může mocenská politika, ale nikdy duch.
Absurdita a sprostota manželských hádek. Nikdy tu není nic meritorního, o nic se nejedná, meritorní je to, oč se jedná a straší za hádkou. Idioti, impotenti a kurvy lítají vzduchem jak šutry. Není tomu snad tak, že by ti dva hádající se takoví byli; ale segmentárně a co do vztahu muže a ženy takoví jsou. Nikdy se nemůže naplnit vztah mezi mužem a ženou; nikdy to nemůže vyjít: je tu metafyzický spor, a protože lidé jsou banální, je tato metafyzičnost, nemožnost uspokojivého vztahu mezi mužem a ženou oblečena do banálního roucha. Jaká podlost, jaká škoda! Napřed zamilovanost (nikdy láska) a pak svatba v kostele, a teď – vyhřezlá střeva. Vyhřezenci.Je to společnost, kde v životní při vítězí vždy žena proti sebelepšímu muži. Však já ti už tu kundu osladím!
Beatles tvoří přechod od jazzu k rocku. Tkvějí ještě posledním vlášením v přirozenosti, a tedy v lásce. Přehrávám si obligátní pásek, ale Beatles téměř není slyšet pro nepřetržitý potlesk, asi tak jako není slyšet Velkého Maa pro nepřetržitý potlesk. A to je tomu všemu třicet let. Rock však, který ilustruje už jen rozpad a surové šílenství, je rovněž na konci. Co bude následovat, může být už jen házení ostrých nožů a granátů z jeviště do publika (které si to nechá líbit) anebo „vzestup“ k nějaké snesitelnější formě hudby podle toho, jak svět nahlédne svou nemožnost a začne se samopohybem zachraňovat. Neboť rock je na dně, i rockoví šílenci začínají žít z tantiém nepravým životem rentiérového blba a už jim to taky nestojí tak jak dřív. Nic není slyšet, snad jen ten začátek nové hudby.
Celá nejnovější a nejmodernější hudba vážná je naprosto izolovaná v sobě, ve své nepřístupnosti, v tom může smutně soutěžit co do naprosté odizolovanosti s nejmodernější poezií, která operuje dokonalým nesrozumitelnem, zatímco nejmodernější hudba operuje také dokonalým nesrozumitelnem, víc, nemožností konzumovat její obsahy. Graficky ryze, ryze graficky: vážná klasická, tj. tradiční báseň je stále dobře na první i ikstý pohled čitelná. Viděli jste však moderní, nejmodernější, soudobou partituru? Už pohled vás zarazí, natožpak poslech. Má-li nejmodernější poezie tři sta čtenářů, má nejmodernější klasická hudba posluchačů šest.
Vít Nezval, jedinečný básník a zrádce všeho, nejen svého talentu, zemřel na rozkaz. Nezval podléhal odjakživa obskurantismu. Našla se bába, která mu vyvěštila smrt na ten a ten den; jistě tu byla prediagnóza, ale všechno působí dojmem, že si Vítězslav Nezval na její rozkaz lehl na pohovku, aby podle jejího příkazu zemřel. Františka přišla domů, Vít mrtev. Na den, jak věštila – a přikázala – obskurantní bába.
Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. V podstatě mají jiné jméno. Očistec, Ráj, Peklo, Nebe – nevím, jak tyto zrůdnosti historicky vznikly, v kterém pomateném a zlém mozku, ale to jsou ty bajonety, zapíchnuté nám všem do zad – a běž! Jsou to ideje Hitlerovy a Stalinovy. To jsou ti ruští vojínové, kteří se museli svlíknout donaha a pod pistolemi NKVD si vysloužit Ráj během přes zaminované pole. To jsou ti němečtí vojáci pod Stalingradem, tam poznali ten Očistec. Celá eschatologie je nesmírná syčárna, vzniklá bohužel v pařeništi římské církve. Jsem jen jednou na zemi a v tom je má velikost a důstojnost. Octnout se ještě po smrti v Nebi, tak bych jim to tam rozbordelil, v Očistci bych se cítil jako doma a Peklem bych pohrdal. Běda teologům a vykořisťovatelům lidských mozků a duší. Jejich legitimními dědici jsou sbory KGB.
Obrovské množství podprostředních lidí se bleskurychle naučilo kraulovat polofašistickým kalem, nalézá v rozhrnování jeho pěny jedinečnou šanci, jak ozvláštňovat svou osobní nicotu, netušíc ovšem, že je ideálním materiálem ovládání beze zbytku, jelikož už na ně nemusí být vynaložena žádná námaha.
To není žádná pravda! je výkřik nejopravdovějšího zoufalství, a to i kdyby se jednalo o punčochu kurvy, pohozenou na podlahu bordelu, vždyť v tomto nejpravdivějším výkřiku ozývá se i všechno zoufání i doufání chaosu, přecházejícího v kosmos.
Keltové strhávali z borovic jmelí zlatým srpem; už tato slova sama o sobě jsou báseň. Kdo se jmelí dotkl obnaženou, neřkuli nevážnou rukou, byl potrestán. To byli Keltové. Na Dobříši jsem viděl mladou lipku, vysazenou v aleji vedoucí do města, přelomenou vejpůl. A za ní další, rovněž zmrzačenou. To jsou lidé dvacátého věku. Toto je hlavní, smrtelně nebezpečný problém našeho života – vymizelá úcta k prostředí, k živému, ke Stvoření; psáno výslovně s velkou písmenou.
Odmítáme kapitalismus, odmítáme fašismus, odmítáme komunismus, odmítáme katolicismus, odmítáme protestanty, odmítáme všechny, kteří se zařazují, shlukují, houfují a připínají si odznaky příslušenství k mocenským uskupením. Rozeznáváme, že neexistuje žádný třetí, ani jedenáctý, ani třiapadesátý model. Existuje první a poslední model, my sami, jeden každý z nás, se svou odpovědností, opuštěností a snahou vyjít z ní pokusem o smysluplnou komunikaci. Nic jiného nemůžeme nasadit, nic jiného nasadit nemá cenu.
Cílem života není poznání, ale bezpodmínečná donkichotiáda lásky. Kdo je toho názoru, že cílem života je poznání, ať se dá cestou věčného študenta, který sběhá všechny fakulty, až se definitivně nejen zapíše, ale i upíše stolici marxismu, ať se dá cestou nekončícího sbírání vajglů, cestou kdyby sebeponížení, ale sběratelského sebeponižování, na jehož konci leží drek: druhý se dává cestou bezpodmínečného ne poznávání, ale pronikání do lásky, tj. ne cestou sbírání vajglů, ale zcela opačnou cestou, cestou únavného, rozryvně vyčerpávajícího odhazování balastu. Na konci neleží makromolekula in vitro, ale zárodek nového života, jehož úběžníkem bude opět utrpení – ale na jehož konci leží vzlyk bezpodmínečné, zrazené donkichotiády lásky, nové lásky, avšak lásky!
Co to jsou vlastně lidské dějiny? Spějí vůbec k čemu? Ve svých dvaapadesáti mám lidské dějinnosti právě po krk; snad je i člověk dobrý, schopen slušnosti a soucitu; ale nikdy jako účastník dějinných pohybů. Dějiny se mně zdají z člověčenství tím nejhnusnějším; evaporují táhlý smrad; kamkoli do dějin sáhneš, vylovíš mrtvolu; ovšem jsou i chrámová okna a pyramidy, bylo by však lépe, kdyby jich nebylo; za každým chrámovým oknem a každou pyramidou (ale i goblénem, porcelánovou vázou – pyramidy se mně nezdají být dobrým příkladem), za každým kusem tzv. krásy kupí se hora mrtvol.
Ve třicátých létech žil v Jindřichově Hradci náboženský podivín jménem Panocha. Jednou ohlásil, bylo to v neděli, někdy v létě, na Vajgaru produkci; že prý bude jako Kristus Pán kráčet po vodě. Podle Jedličkova podání (Jedlička byl věci přítomen) se na březích Vajgaru sešlo asi tisíc lidí. Panocha se objevil v bílém prostěradle, vkročil do vody a po dvou krocích šel ke dnu jak sekyra.Člověk musí být neposlušný, jinak se nedostane ani za roh.
Bůh prý vášnivě miluje naši svobodu, tj. naše svobodné rozhodnutí přímyku k Němu: nikdy se nedočká.
Protivná na baroku je jeho nestřídmost, gestace rozevlátých světců, kteří se vzpínají k nebesům, jež jsou očividně prázdná.
Škoda, že je to tak zařízeno. Musíme se reprodukovat a tím jen komplikujeme situaci už tak dost nahnutou.
Jednoho dne budeme vědět všichni všechno, což je ovšem i signál vše sbalit a dát se na útěk – ale kam? –, neboť tento všeobecný stav vševědoucnosti bude nevyhnutelně znamenat konec světa a to bude jen dobře.
Jaká osobivost mravenců, vší a mšic! Vědí hovno, a kážou – ano, jen slova, slova, slova jako v té hře o nešťastném princi dánském. Peklo? vole, to je tady, to ti to všechno nestačí? Očistec, ten je tady, to ti to všechno nestačí? Patrně se ti vede příliš dobře. Ráj! Schön wärs60, ale to neexistuje. Zmrtvýchvstání? Kdo je mrtev, nemůže žít nanovo. Bůh se mi jeví – za předpokladu, že jest – jako geniální Nadvelematematik, pokud byl ovšem big bang spirituálně instalován a nebyla to jen vzpoura fyzikálních zákonů. A jestliže Bůh jest, pak je nejvýš odporný, neboť nás soustavně nechává ve štychu, a opustil dokonce svého „vlastního syna“, a to v nejzoufalejší nouzi, nechal ho ve štychu a Ježíš v posledním tažení na kříži tu hrůzu prohlédl a svému taťuldovi to vpálil. Eli Eli lama sabachtani, to byl direkt rovnou do ksichtu. Věřit? Čemu? Jste-li už schopen konu tak absurdního, jakým je víra, pak už málo záleží na tom, v co a v koho věříte.