Nesnesitelná lehkost bytí (The Unbearable Lightness of Being) je světově proslulý román, který naplní vaši touhu po hledání nových souvislostí, román, který vám v mnoha směrech nastaví zrcadlo a možná některé z vás zradí z vaší životní cesty, román, který už teď patří k tomu nejlepšímu, co bylo na světě napsáno a o kterém je dobře vědět a jednou si ho přečíst.
A tak se můžeme začíst do mistrovsky sepsaného příběhu několika mladých lidí, kteří nacházejí své poznání těžce a hořce, protože jednou ze životních pravd je, že každý si svůj život musí prožít. Nelze nikoho naučit jak žít, nelze tyto pravdy předat, ty se musí znovu a znovu prožít. Život se tak stává pro každého jedinečným očistcem na zemi a víra v obecné štěstí, je tím jediným pravým náboženstvím, které nevadí žádné ideologii na světě.
V románu Kundera rozehrává tragické příběhy mladých lidí, kteří se ocitají v prokletí doby zvané socialistická totalita.
Ta svými přednastavenými společenskými pravidly nutí každého jednotlivce, aby se pohyboval jen v povolených ideových kolejích. Každý větší vykolejení je trestáno drtivou změnou lidských osudů. Nicméně tato doba nehraje v knize hlavní roli, příběh je možné zasadit do kterékoliv společnosti a doby na tomto světě, protože není spravedlivé společnosti, jsou jen ideologické útvary, které méně nebo více lžou, které více nebo méně potlačují domnělou svobodu jednotlivce, které více nebo méně moralizují lidské chování, až už pudové nebo rozumové, které více nebo méně si hrají na demokracii.
Příběh dvou párů mladých lidí, na pozadi doby konce 20. století je absurdní ve svém nenalezení východiska.
Možná i proto působí děj románu chaoticky a vyžaduje plné soustředění. Není však důležité jak končí jednotlivé příběhy hrdinů, daleko důležitější je směr kudy příběhy vedou a pro mladší a hledající čtenáře jsou podstatné jednotlivé dílčí kapitoly, než vlastní celek knihy.
Kundera jakoby naznačil, že knihu ve své plné kráse nelze zfilmovat, pokud se za scénař nevezme jen plytká a nic neříkající dějová linie, jak se to často stává u vynikajícíh románů. To skutečně důležité je sděleno mistrovským slovem autora, slovem, které nutí přemýšlet a zastavovat se, srovnávat přečtené se svým vlastním životem a vlastním směřováním.
Kniha je rovněž nepřímým kritikem konzumní společnosti, krátkodobých pocitů štěstí z pudových požitků, ať už se jedná o sex, jídlo nebo nahromaděných zbytečných věcí.
Chaos, které později vyvolává prázdnota nenaplněných očekávání je stejný, jako po použití lehké drogy. A konzum drogou bezesporu je.
Proto je kniha o neustálém střetu dobra a zla, kýče i umění, lásce i nenávisti, chaosu i rovnováhy, přemýšlení a myšlenkové chudoby neboli jak sám autor píše, o nesnesitelné lehkosti bytí na jehož konci není nic. Podobně jak to říká v dialogu Terezy a Tomáše.:
„Tvoje poslání bylo operovat,“ řekla.
„Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“
Román vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1984, česky nejprve dvakrát ve vydáních Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1985 a 1988 a pak v Brně v roce 2006.
Nesnesitelná lehkost bytí / The Unbearable Lightness of Being / Milan Kundera / vydal Atlantis
Proč je pro Terezu tak důležité slovo idyla?
My, kteří jsme byli vychováni v mytologii Starého Zákona, bychom mohli říci, že idyla je obraz, který v nás zůstal jako vzpomínka na Ráj: Život v Ráji se nepodobal běhu v přímce, která nás vede do neznáma, nebyl dobrodružstvím. Pohyboval se v kruhu mezi známými věcmi. Jeho jednotvárnost nebyla nudou nýbrž štěstím.
„Nejtěžší břemeno je obrazem nejintenzivnějšího naplnění života. Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. Naproti tomu absolutní nepřítomnost břemene způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí, stává se jen napůl skutečný a jeho pohyby jsou stejně svobodné jako bezvýznamné.“
„Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě byly výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo najevo, že žádný ráj neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové.“
„Bratrství všech lidí světa bude možno založit jen na kýči. Ve společnosti, kde existují vedle sebe různé politické směry, jejíchž vliv se vzájemně ruší či omezuje, můžeme ještě jakž takž uniknout inkvizici kýče: Když však jedno jediné politické hnutí má všechnu moc, octneme se rázem v říši totalitního kýče.“ V ní jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoli otázku. Skutečným protivníkem je člověk, který se ptá. Otázka je jako nůž, který rozřezává plátno namalované dekorace, abychom mohli nahlédnout, co se skrývá za ní.“
„To, co dělá levici levicí, je kýč Velikého Pochodu – ta nádherná cesta vpřed, cesta k bratrství, k rovnosti, ke spravedlnosti, ke štěstí a ještě dál. To, co spojuje levicové lidí všech dob a směrů, není ta či ona teorie, ale schopnost učinit jakoukoli teorii součástí kýče zvaného Veliký Pochod vpřed.“
Ale stačí, že je člověk zamilovaný jak blázen a musí přitom slyšet kručení svých střev. Jednota těla a duše, ta lyrická iluze vědeckého věku, se rázem rozplyne.
Snažila se vidět skrze své tělo sebe. Proto stála tak často před zrcadlem. Jelikož se bála, aby ji při tom nepřistihla matka, měly její pohledy do zrcadla ráz tajné neřesti.
K zrcadlu ji nepřitahovala ješitnost nýbrž údiv nad tím, že vidí své já. Zapomínala, že se dívá na palubní desku tělesných mechanismů. Zdálo se jí, že vidí svou duši, která se jí dává poznat v rysech její tváře. Zapomínala, že nos je jen zakončení hadice na přívod vzduchu do plic. Viděla v něm věrné vyjádření své povahy.
Dívala se na sebe dlouze a chvílemi jí překáželo, že vidí ve své tváři matčiny rysy. Dívala se na sebe o to úporněji a snažila se silou vůle fyziognomii matky odmyslit, odčítat, aby v její tváři zůstalo jen to, co je ona sama. Když se jí to podařilo, byla to chvíle opojení: duše vystupovala na povrch těla, jako když se armáda vyřítí z podpalubí, zaplní celou palubu, mává rukama k nebi a zpívá.
Teprve v roce 1980 jsme se mohli dočíst v Sunday Times, jak zemřel Stalinův syn Iakov. Jako zajatec v německém táboře za druhé světové války byl ubytován dohromady s anglickými důstojníky. Měli společný záchod. Stalinův syn ho nechával znečištěn. Angličanům se nelíbilo dívat na záchod pomazaný hovnem, i když to bylo hovno syna tehdy nejmocnějšího muže světa. Vytkli mu to. Urazil se. Vytýkali mu to znovu a znovu, nutili ho, aby záchod očistil. Rozčílil
se, hádal se s nimi, pral se. Nakonec žádal o slyšení u velitele tábora. Chtěl, aby je rozsoudil. Ale nafoukaný Němec odmítl mluvit o hovnu. Stalinův syn nemohl snést ponížení. Volaje k nebi strašlivé ruské nadávky, rozběhl se k elektřinou nabitým drátům, které obepínaly tábor. Dopadl na ně. Jeho tělo, které už nikdy neznečistí Angličanům záchod, na nich zůstalo viset.
