Celkem napsal Milan Kundera (1.4. 1929 – 11.7. 2023) tři básnické sbírky. "Člověk, zahrada širá“ (1953), "Poslední máj“(1955) a "Monology" (1965). Po poslední milostné a intimní lyrice Monology se Kundera věnuje próze, kterou se světově proslavil.
Přesto i tato ranní tvorba má svůj půvab a rozhodně nepatří mezi něco méněcenného, jak se to snaží šířit tzv. kritici.
Být básníkem to znamená
jíti až na konec
Na konec pochyb
na konec doufám
na konec vášně
na konec zoufáníPak teprv sečítat
Dřív ne Dřív ne
Nebo se může stát že
součet života vyjde ti
směšně nízký.Že se jak dítě budeš potácet
věčně jen v malé násobilce
Být básníkem to znamená
jít vždy až na konecRůže
Vždy jsem se tě bál potkávat
a vyhýbal jsem se ti.
Možná, že jedenkrát
přece však potkáme se.
Snad.
Uprostřed ulice
zůstanem stát.
Uprostřed ulice
strneme
hlava u hlavy.
V té chvíli auta i chodci,
celý život,
vše na chvíli se zastaví ...... A tu jak přehluboká studna
porozčeří se oči tvé.
A v hluboké té studni u dna
uvidím ležet rudou růži,
touživou, živou, tklivou růži,
překrásnou růži pod vodou
a pro celý svět ztracenou.Kdo je ta růže, bože můj!
Vypravuj o ní, vypravuj!"Ta růže dát se chtěla všem.
Táhnout jak vůně všemi muži
a v mužích chutnat celou zem.
Což - po smrti, to umí každý
rozplynouti se do šíra.
Ale ta růže touživá
chtěla to umět za živa.
A nazvali ji číškou jedu
a nazvali ji Sodomou.
A leží nyní zahozená,
leží jak kámen pod vodou.
Přece však ostny bodavými
pokaždé v sobě ucítím ji,
když někdo vodu studně mé
očima svýma rozhrne ..."... Tu auta zatroubí,
pohnou se chodci,
život opět uchopí své opratě.
I ty budeš muset jít,
za tím, jenž čeká tě.
I já budu muset jít
za tou, co na mne čeká.
Vytrhnu se z tvých očí
pln velké závratě.
Leč obraz růže, růže té
v hlubině studny zakleté,
leč obraz růže, růže té
každou noc ve mně všemi plátky
a všemi ostny rozkvete.Na noc
Na noc se zamyká branka u zahrádky.
Na noc se dveře zaklápí.
Na noc si sedmikrása bělostnými
plátky hlavičku obejme a spí.
Na noc si vyjdeme do polí k olšinám.
Svět bude utichlý a otevře se nám
jak velký prázdný dům, do kterého se nastěhovat máme.
Až lehnem do trávy a až mne obejmeš, tehdy ten velký dům, jenž nazývá se svět, tehdy ten velký dům se s námi bude chvět.
Ale pak až poslední blesk zhasne a dozní ve tvém těle, uvidíš náhle nad hlavou nebe tak blízké, rozněžnělé.Piha
Nádherná piha po tváři ti pluje!
Ach ne, ach ne...
To tvoje krása zlatý talíř nad krám vyvěšuje.
Stárnutí
Se stromů listí padá
a je to,
jak s člověka když opadává
jeho velké léto.
Trčí pak strom
Až na kost sám
Zlatě
podestlán
A větve musí držet vzhůru jak před nabitým kulometem. Nesmí si už k ústům zvednout ani jeden jediný list ozlacený velkým létemTouha po spánku
Neumím bez tebe žít.
Co na tom, že se vídáme
jednou za dva měsíce či méně.
Přijdeš pro mne a vyzvedneš si mne jako z půjčovny.
A já jdu.
Poslušná jako jsou poslušné
věci, které se půjčují.Jdem vždycky do malé hospůdky na předměstí,
vypijem po dvou vodkách a já pak zůstanu u tebe.
Zapomínám na svět, křičím štěstím, ale ty
po celou dobu myslíš na to, abych nezmeškala poslední tramvaj.
A proto se obléknu a jdu.
Jdu a říkám si:
Spát spolu, spolu spát, být náhle lehouncí jak smetí,
hluboce dýchat, měnit se v táhlý zpěv,
v tu malou sladkou smrt podobnou nemluvněti,
spát spolu lehouncí jak smetí, měnit se ve společný zpěv ...Ale ty se mnou nikdy nebudeš spát.
Muž nerad usíná vedle ženy, ke které necítí lásku.
Co dělat.
Neumím bez tebe žít.
Voják Urban
/docela prostá balada/Na niti každý voják visí.
Drží ho na ní ruce čísi.
Drží ho ruce jeho ženy.
Když ho ty ruce upustí, tu voják vykřikne a padá a padá dlouhou propastí.
Tak padá dny a dny a týdny, tak padá, až se rozbije.
Pak po kasárnách ticho je.
Umlkne přikázaný zpěv.
Na dlažbu dvora sypou písek a zametají krev.Vojín, o němž vám vypravuji a jenž se Urban jmenuje,
je právě nyní vprostřed pádu.
Jak padající kámen je.
Ten hoch má doma kamaráda.
A dopis dostal od něho.
V tom dlouhém dopisu je psáno:
— Tvá Maří má teď jiného. —
Vojenské dny a dny a týdny jsou jako šachta bezedná. A v každém poschodí té šachty psáno je barvičkou — tou na rty
-— Tvá Maří jiného teď má.Zpěv, který jindy potěšil by, jen mrazí, je-li přikázán.
Pochoduje se. Urban zpívá a je v té písni velmi sám.
Půl roku nebyl u své ženy. Všimne si ho už kapitán?
Kapitán v myšlenkách je jinde. Hledí jak ze zdi prázdný rám.
Urban se bojí kapitána. Urban je chlapec z vesnice.
Tak pochoduje, cvičí, střílí, snaží se ze všech nejvíce.
Dnes budou dávat dovolenky. Všimne si ho už kapitán?
Však kapitán se na něj dívá jak ze zdi slepý, prázdný rám.Vojín, o němž vám vypravuji
a jenž se Urban jmenuje,
je na samém už konci pádu.
Je večer a on na dvůr jde.
Zastaví se. Pak pušku zvedá
a dívá se jí do hlavně.
Jak by v té hlavni cosi hledal,
co nikde jinde nenajde.
Vidí v té hlavni tvář své ženy,
jak na dně studny vidí ji.
Pak zvolna, klidně, bez zachvění
pušku nabíjíDnes po kasárnách ticho je.
Dnes zakázán je zpěv.
Na dlažbu dvora sypou písek a zametají krev.Myšlenky
Tvé myšlenky jsou dobrodružné děti,
jež rozprchnou se bůhvíkam.
Já jak bláznivá chůva po druhé straně plotu za nimi marně utíkám.
Chtěla bych odtud odejít
Chtěla bych odtud odejít.
Někam, kde nejsou krásné ženy
a duchaplní muži, chtěla bych někam,
kde jsou jen obyčejní lidé.Pojď. Budou tam pendlovky a stůl
a na něm suky veliké jak oči věrného psa.
Starý muž naleje nám mléko do dvou hrnků
a tichý, smírný hovor všem čela ověnčí.Tam se nikdo nebude dívat, jaké mám nohy a jaké poprsí,
tam se lidé znají jen po svém modrém hlase,
protože hlas je modrý, když jsou lidé prostí,
docela prostí jak děti, jako kůzlátka či psi.Pojď. Bude tam lávka nad potokem
a dlouhý proud vody, dlouhý a útěšný,
protože v tom je velká útěcha, že voda teče,
že míjí lávku, břehy, kámen, vše, a klidně, bez nářku.A budou tam široká luka, do nichž rozptýlím
tu tíhu v prsou, s kterou jsem nevěděla co počít,
a byla jsem pak zlá, až začali říkat, že se mstím
za to, že stárnu a že nejsem hezká.Pojď. Bude tam malé nádraží se svlačci v bedničkách
a starý výpravčí, jenž bude troubiti na dětskou trumpetu,
a v dálce vláček-vlak podobný pojízdnému tlukoucímu srdci.
A hvězdy, miláčku, hvězdy tam vůbec nebudou,
místo hvězd tam budou holoubci, protože tys říkal,
že nemáš rád hvězdy, ty kameny chladnoucí v prázdnotách,
ale že máš rád holoubky, a já chci, abys tam šel se mnou,
alespoň tam abys šel se mnou, když jsi se mnou nikdy nikam nešel.Pojď.
Proč jsi tak krásnáProč jsi tak krásná ?
Nebuď tak krásná!
Chci, abys byla z masa,
ne ze sluneční záře!
Proč jsi tak krásná ?
Kdybys aspoň měla pihy,
abych ti je věčně mohl sbírat z tváře!
Kdybys aspoň trošinku šilhala!
Celý život bych na kolenou
přemlouval to odvrácené oko.
Ale ty jsi krásná!
Ano, jsi ze sluneční záře!
Já však nemohu žít pořád pod tou září!
Já nemohu žít pořád jako na jevišti!
Všechno je na mně vidět!
Každá má škaredost,
každé mé klopýtnutí!
Já nemohu žít pořád pod reflektorem!
Pochop to.
Neplač.
Nemohu s tebou žít.
Jsi příliš krásná.
Kdybys tak raději mlčelNemluv mi o lásce!
Z každého tvého slova slyším,
jak na mne ťuká červotoč.
Mám rád, mám rád, mám rád ...
Vždyť já vím, že tvoje srdce
je omotáno cizí kadeří!
Nelži, že jsou to moje vlasy!
Nevěřím, nevěřím!
Vždyť tvoje slova, to je rákosí a les
a mlhovina, za níž kráčíš v chvatu
s kloboukem do tváře a s tváří do kabátu.
Já tě však vidím! Za všemi slovy tě vidím!
Já vím, kam jdeš! Já znám ty dveře!
Já znám to jméno na nich!
Cítím tu horečku, co jde ti po těle!
Vidím tvé oči, jak se ohlížejí,
plaché a zbabělé ...Mlč, mlč,
já všechno vím! ... Ach, kdybys nemluvil,
že mne máš rád ... Kdybys tak raději mlčel ...
Jak tenkrát. Na začátku. Kdysi.
Tehdy byls němý.
Byls jak medvídek.
Nemluvils o lásce
a byl jsi láska sama,
ach, chlapečku můj, lásko,
lásko milovaná ...
Co ? Co to zas říkáš ?!
Mlč už proboha!!
Bojím se tvé láskyAno, když to chceš slyšet.
Bojím se tvé lásky.
Bojím se tvých zpocených prstů,
které mne pořád svírají.
Bojím se tvých prosebných očí,
těžkých a velikých jako dva balvany!
Vím! Chtěla bys mi ty balvany připoutat na šíji!
Chtěla bys mne s nimi svrhnout do jezera!
A pak, zahryznuta do mne, dlouho, dlouho
hlubokou tou vodou se mnou ke dnu plout! ...
... Pusť !
Nemačkej mi ruku!
Nech mne aspoň chvíli vydechnout.
Víčka
/nejdřív otevřená, potom zavřená/Přišel jsem.
V tvých očích bylo jako na tržišti.
Věci a lidé. Zmatek. Těkání.
Stál jsem v tvých víčkách jako u brány,
tak trochu v rozpacích a bezbranný.Odešel jsem.
A ty jsi za mnou víčka uzavřela.
Teď jsem už v tobě jen já sám.
Obývám všechny pokoje tvého těla.
Rozkazuji tvým myšlenkám.
Jediná slina ve vlasech VenušeŽe žárlím bláznivě ?
Že to nic není,
nějaký prchavý dotek ?
Polibek, který zhasne,
dřív nežli zabliká ?
Musím ti tedy říci něco, co nevíš:
Jediná slina ve vlasech Venuše
promění tu sochu Venušinu
v pouhý kus podstavce,
jenž nese slinu.
Nedotýkej se mne... Jak tě mám chtít,
když stále jenom mlčíš bezcitně.
Nedotýkej se mne, nechci tě!
Kdybys aspoň jediné slůvko řekl!
Kdybys řekl aspoň jednu sladkou lež!
Pověz! Uvěřím ti! Všemu podřídím se!
Půjdu po tvé lži jak náměsíčník po okenní římse!
Máš mě rád ? Řekni! Odpověz!
Rozprostřu se před tebou jak louka!
Pozřutě do sebe, jak broučka pozře les!
Jen řekni, zalži, odpověz! ...
... Ale ty se jen díváš. Dlouze a bezcitně.
Neditýkej se mne! Nechci tě!
Nechci tě! Budeš mé neštěstí, smrt, má bída!
Nechci tě, protože tě miluji, protože mé tělo
je stádo ovcí divokých, jež nikdo neuhlídá! ...
... Ach,
co to děláš ? ... Ty mne líbáš! ...
Miláčku! ...
Miláčku! ...
ty můj ...
Malíček
Tvůj malíček je maličký.
Ve škole v první lavici sedá.
Nic neumí, všechno poplete. A je neposeda.
A přece: Když zuřím na svět a syět si udobřit mne chce,
posílá za mnou tvého Malička jako vyslance.
PastVečer si lehne ke své ženě
a všechno, všechno odhodí.
A všechno, všechno zapomene.
Spadne do ní jak do vody.
Tou vodou se pak dolů žene,
jak chtěl by dohmatat se dna.
Vše odhodí, vše zapomene
a potom usíná.Když se pak ráno vzbudí, vidí:
špinavé, žluté slunko venku,
pod stolem boty pohozené,
na židli podprsenku
a vedle sebe, plnou masa
a plnou kůže, plnou pórů,
svou ženu, beztvarou a spící,
podobnou meteoru,
který mu jednoho dne dávno
z neznáma do osudu spad
a o nějž bude celý život
padat a klopýtat.Vstává a rychle obléká se.
Rychle a tiše. Po špičkách.
Má strach, aby se nevzbudila.
Z vlhkého polibku má strach.
Zamyká dvěře, běží ke vratům,
odmyká vrata, běží dál,
jak by mu kdosi pálil patu,
jak před čímsi by utíkal.
Píchačka, šatna, pult a spisy,
polévka, schůze, marná pře
a zase nazpět: pult a spisy,
a večer tmou to uzavře.Pak běží zase dolů k vratům,
z úřadu pryč a pryč a dál.
Jak by mu kdosi pálil patu.
Jak před čímsi by utíkal.Tak s potem na čele se vžene
do svého bytu v suterénu.
Tam ve své ženě zapomene
na život, na svět - na svou ženu.
ZhasniMůj milý,
zhasni,
nedívej se na mne ...Nechci, abys pořád viděl
mou škaredou tvář,
tu, kterou už od kolébky
kdosi poručil mi nést.Tak nést, jak musí nést
při slavnostním marši zajatec
pro čísi smích a zábavu
nenáviděnou cizí zástavu.Zhasni !
Nedívej se na mne ...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Milan Kundera - Veliký pochodTo bylo pár dní po té velké válce.
Nad rozvalinou měst se třpytil ranní vzduch.
Z předměstských baráků dělnický průvod dal se.
Pár pušek, opasky, a s nimi hejna much.Další zas nesli si násady od lopat
v chlapáckých dlaních, jež vrhaly dlouhý stín.
Jeden jen hlupák byl, další psychopat,
kráčeli městem... a vcházeli do dějin.Bylo jich čím dál víc, nároží od nároží,
nenávist sálala z jejich horkých hlav.
někteří s pistolí, jiní jenom s noži,
podlost a alkohol z nich udělala dav.Průvod šel a šel, a jako by už slyšel
nářek stařen, a cítil lidskou krev.
Sdílený vztek z nich přímo čišel;
z pavilónu prasat se nesl Brnem řev.Opilí svobodou řvali a kradli,
kopali do zadků, sráželi kočárky.
Bez jmen a svědomí do bytů vpadli
a lidské stádo hnali pak do dálky.Lehce jak v tanci šli a v prachu jejich stop
leželi nevinní s průstřelem spánku.
Dnes někde v polích je hromadný hrob.
Dějiny, dějiny... obraťme stránku.Ten průvod stále jde, přes rokle let se vznáší
A za ním silnice, lesy, stříbro vod.
Nejprve vrazi, pak papaláši...
dali se na pochod, dali se na pochod!