V rozhovoru s Karolinou Tetzeli v Listech Ason-klubu 234 (vnitřní příloze měsíčníku Plzeňský literární život) nebyl zmíněn sborník, jenž´s redigoval s Alešem Hamanem k osmdesátce Milana Kundery. Ač jste naň jistě hrdi.
Hrdi, nehrdi, badatel má mít spíše pocit zadostiučinění, že se alespoň občas podílí na něčem, co má i po letech smysl. A ne na mlácení prázdné a staré slámy. Pořád mám doufejme nikoli soběstředný pocit, že nešlo o marný čin. Mrzuté je, že skončil v beznadějně mrtvých vodách: s výjimkou Bohuslava Hoffmanna v Českém jazyce a literatuře na něj nereagoval nikdo. Jako kdyby sborník byl nebyl. To se totiž zrovna rozdrbávala tzv. kunderovská aféra, tak si nikdo s nějakým Kunderou nechtěl zadat. Ach, ti naši dnes tolik mravní a stateční žurnalisté! Ty olbřímí osobnosti, jejichž jepičí titěrnost sahá až k žabinci! Dnes už zase ze žabince vykukují. Co je jisté: našemu nejznámějšímu spisovateli ve světě udělal sborník či sborníček radost. Byť ji dal najevo pouze noblesním pousmáním.
Místo sborníku se v Listech tehdy probírala otázka Mistrovy adresy, jak si vzpomínám.
Valně nevím, jak na „otázku spisovatelovy adresy“ reagovat: Milan Kundera by mi dal co proto, kdybych ji lehkovážně prozrazoval! Až však skvělá próza z pera Karoliny Tetzeli vyjde knižně v Ulitě, dozajista ji potajmu a možná i bez vědomí autorky do Paříže pošleme. Nebo v létě do Normandie.
Proč časopis Plž nerealizuje - s výjimkou této přílohy - rozhovory s autory a kritiky?
Zkus si odpovědět sám, ctěný tazateli! Nabídnu Ti však i jinou odpověď: máloco stárne tak rychle jako právě rozhovory. Možná i tento rozhovor každým okamžikem neblaze nabývá na věku a šmahem pozbývá aktuálnosti. Odbočím, dovolíš-li: s některým autorem bych určitě rád četl rozhovor klidně i každý rok či každý půlrok. Leč praxe je taková, že se řekne: s tím už ne, s tím jsme přece otiskli rozhovor v roce 2007. Nebo někdy jindy. Přitom jako kdyby se každý myslící člověk během roků neproměňoval – jistěže i k horšímu.
Co bys řekl třeba Janu Lukavcovi z Národní knihovny či takové Anně Šochové, kdyby napsali do Plže? Už na Světě knihy mi řekli: „Nejsme proti.“ Redakční zásady jsou zásadami?
Zásady, které naznačuješ, platí už patnáct let: Plž je od počátku literární tribunou západočeského regionu (včetně autorů s tímto regionem výrazně spjatých) a v tom je jeho osobitost: jiné literární časopisy vycházející v regionech jsou na rozdíl od našeho plzeňského nebo západočeského vesměs „celorepublikové“: tisknou autory od Vejprt po Bruntál včetně Prahy či Olomouce. V současnosti máme v Plži rubriku Navštívenka, určenou pro příspěvky „odjinud“: dalo by se dokonce říci, že si ji mladší plzeňské literární kruhy vyžádaly. Mnozí literáti však bohužel o publikování v našem časopise nemají nikterak horentní zájem, přičemž kolikrát z prachsprosté příčiny, že ho neznají. Nebo že jim z Plzně nekynou honoráře, na které není a zřejmě nebude. Oni ovšem mnohdy neznají ani jiná literární periodika. Podotknu ještě, že tato plží rubrika není „povinná“: nemusí v každém čísle být. Než však někoho oslovíme, důkladně takové oslovení zvažujeme. 
PLŽ ONLINE zde >>
Je náročné ve spolupráci s ředitelkou plzeňské Městské knihovny Helenou Šlesingerovou redigovat časopis či je snazší mámit z ní verše? Etablovala se svého času přece jako básnířka!
Za těch patnáct let spolupráce si žádné problémy nevybavuji, a pokud nějaké v dané vteřině nastaly, v následující vteřině pominuly: Helena je tvůrčí a pozitivně myslící bytost. Především ale miluje literaturu (byť jinak než kritici) a z tohoto pohledu jest duší nejspřízněnější. Verše z ní nemámíme, jednoduše se držíme pravidla znějícího Festina lente. Někdo chrlí knihu za knihu, že, Ivo, někdo zase zvolí odklon od poezie – a jednou se k ní možná vrátí. Helena má sbírku, na niž může být české básnictví pyšno: což je to málo?
Není! Ale někdy přece může být i šéfredaktor demiurgem, který uvede v chod básnířku zavalenou ředitelováním! Či ne?
To je přímo surreálná představa, jak zavalenou básnířku někdo uvádí v chod... Možná by Heleně prospělo, kdyby nepřijímala funkce v různých prapodivně poskládaných komisích, kde svým jménem a svou znalostí literatury leccos bona fide a bene volens srdnatě zaštiťuje, leč každý si volíme svou cestu i se všemi riziky. Třeba i to je ku prospěchu věci. Může to ale být také obráceně: zrovna Helena Šlesingerová bývá demiurgem, který svou laskavou podporou a spoluúčastí uvádí v chod z dálných dálav dojíždějícího šéfredaktora, věnujícího se kromě Plže a plžení i kdečemu dalšímu.
Což mu ovšem vyneslo heslo v oxfordské Encyklopedií osobností České republiky. Mimochodem: kdy vyjde další svazek tvých specificky deníkových Řádečků?
Autor, ať je to kdokoli, ho zatím nevyhlíží. Ale vraťme se raději k tomu čtvrtému. Pokorně a trpělivě jsem jej vyhlížel a kvůli zdravotním komplikacím jsem se s korekturou daného svazku (pro nakladatelství Nová Forma) vypořádával neskutečně dlouho; snad lze říci rychlostí zemdlených a uondaných plžů. Pořád a pořád jsem se k textu vracel a prováděl v něm další a další mikroskopické úpravy.
Pak jsem však začal ve volných chvílích a přece o něco čiperněji redigovat svazek pátý.
Vyjde ještě koncem roku?
Uvidíme. Leč v Plzni o ně zájem není skoro žádný. Kupříkladu na plzeňskou recenzi prvního svazku se čeká přes tři roky, takže se už pochopitelně nečeká. V této podobě Řádečky pátým svazkem skončí.
