Základem knihy Ivo Fencla jsou tři povídky. Ty chronologicky za sebou představují tragickou realitu, ozdravný sen (či vlastně hned několik do sebe vložených snů) a romanticky idealizovanou realitu.
Následují už jen dvě krátké prózy. Celek obemykají i dvě básně, ale sám autor se za básníka nepovažuje a chápe i verše hlavně jako příběhy, byť rozdělené do strof.
Mottem knihy je čtyřicátý druhý Shakespearův sonet v překladu Martina Hilského. Celek sestává z těchto kapitol:
U Moniky a Jakuba. Báseň, původně publikováno v Literárních novinách. Ve Webmagazínu Rozhledna na internetu autor tyto verše doplnil vysvětlením tak trochu ve stylu Poeovy analýzy Havrana (čti zde).
Romance s Jorikou. Povídka. Pražádnou romancí ale není. Citacemi je svázána s románem Jamese Hiltona Ztracený obzor.
Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem aneb Tohle je večer, kdy budeme spol. Povídka částečně svázaná s filmem Sociální síť.
Nápojový lístek. Pijácky burleskní povídka. Krátce v ní vystoupí „sám“ Vladimír Páral.
Myška. Krátká povídka se záhadou. Původně publikováno v Literárních novinách a v publikaci Kalendář plzeňský 2012. Příběh velmi volně svázaný s tragicky zesnulým hercem Davidem Carradinem.
Dívka v masce a centrum palačinky. Povídka. Původně publikováno v měsíčníku Plzeňský literární život. Volně svázáno se Salvadorem Dalí.
Příběh dívky s lokýnkami. Báseň. Velice volně se přimyká ke známé Horníčkově povídce Dobře utajené housle.
Edice Imago et verbum, svazek 15. Řídí Václav Malina, který měl na starost i redakci knihy.
Ta byla velmi podstatná a autor se dokonce domnívá, že redakce příznivě ovlivnila jeho styl. Knihu vydala Galerie města Plzně o. p. s. za finanční podpory Plzeňského kraje. Plzeň 2012
UKázka z klnihy:
Myška
Býval jsem pošťák a zvečera prošel vrátky penzionu, kde sedělo asi šest štamgastů. Pozdravil jsem, vylezl na stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub, já si dal pivo a dohromady se sklenicí svíral i krabičku od sirek: „Viděl jsi film Zelený sršeň?"
Myl sklenice, jako by byl na klíček, a pořád pracoval a jen zavrtěl hlavou. Zběžně a asi zbytečně jsem tedy vysvětlit, proč se mi zdál Sršeň zajímavý, i když jinak pro školáky.
„Jo, aha,“ řekl Jakub a zeptal se, zda chci i druhé pivo a jestli jsem byl dnes v práci.
„Jo. I v kavárně. A přinesl jsem ti Joriku.“ Ale jako bych říkal: „Modrého Mauritia.
„Vážně? Kde ji máš?“ Skoro nikdo okolo v hospodě nebyl.
„Tady. Ale je zmenšená. Do krabičky, jako prvok. Ta neuvěřitelně se zmenšující žena, to byl taky film.“ Dotkl jsem se škatulkou pultu. „A ňákým, snad Harry Potterovým kouzlem se Jorika zminiaturizovala až do myšky. Neslyšíš?" A přiložil jsem si krabičku na ucho, jako by šlo o mobilní telefon. Sňal jsem ho, jako bych odtrhával žvýkačku, a udělal pohyb, jako bych chrastit sirkami. To jediné svaté, co jsme však slyšeli uprostřed vesmíru unikajícího zevnitř byly hlasy - a občasné cinknutí sklenic.
Jakub se usmál, šel obsloužit pár lidí a jako pokaždé zůstal korektní, a přece svůj. A když se vrátil, škatulka ležela na pultě a já byl pryč. Takže sebral domnělé sirky (třemi prsty), vysunul vnitřek krabičky o dva a půl centimetru a tady venku šuměl lokál a za okny se stmívalo. Nakoukl dovnitř do škatulky i do ještě daleko temnějších hlubin noci. A pak se otočil jako zády k celému světu a nenápadněji než David Copperfield vytahoval to, co čekalo směstnáno vevnitř, ale přestal. Na obrazovce nad výčepem náhodou zrovna něco vykládal ztlumený David Carradine ve filmu Psanci - a Jakub, ten moderní psanec, soukat Joričino poselství zpátky, potom krabičku pečlivě zavřel, ale nezapečetil ji. Ustoupil jako kovboj od pultu až do otevřených dveří za výčep. Zapálil si ameriku. Kromě škatulky teď mezi prsty držel mobilní telefon Nokia, kterým začal hrál písničku z Kmotra, ale vlastně o deset kilometrů dál.
