Hrdiny nové knížky Iva Fencla Žiju! Ježek v kleci jsou tři dvanáctileté děti v srdci džungle, která je sama srdcem pohádkové fantasy knihy čtené tatínkem Jakubem před usnutím jeho dvěma synům poté, co uspávání tou formou omrzelo jejich maminku Joriku.
Jak čtenáři publikace Žiju! Ježek v kleci brzy odhalí, jsou Jakub a Jorika jakousi dospělou verzí dětí z večer předčítaného svazku, uvnitř něhož vypátrají Sandy, Marvin a Jorika prastaré město v pralesích, ve kterém se schyluje od věků ke střetnutí bytostí podobných čolků s tvory připomínajícími veliké ježky.
A pak se ukáže se, že tento „Eryx“ disponuje i půvabnou panovnicí v lidské podobě, která si říká Bankerang a je dospělým vtělením oblíbené, ale kdysi ztracené Joričiny panny, po které se děvčeti stýskalo.
Královna Bankerang uhrane někdejší majitelku panenky a obě Eryxu vládnou, i když se ta dospělá po právu obává příchodu Joričiných kamarádů Sandyho a Marvina.
Marvin šel původně do pralesů zachraňovat svou mámu (a bude se muset nejspíš přeorientovat na Joriku), zatímco Sandy měl po celé dětství sen o „dikobrazovi“, a právě ke zhmotnění téhle vidiny dojde, sotva se chlapci ocitnou v Eryxu. A co víc, Sandy Stilbury figuruje ve zdejších legendách od nepaměti jako Hoch s blatouchem, předurčený rozhodnout válku havěti.
Jsou snad „čolkové“ i metaforou pudové stránky existence a dospění a stane se ústřední „ježura“ opravdu Foglarovi nevědomým předobrazem ježka v kleci? Jakási klec už rozhodně vyčkává vysoko nad Eryxem; je součástí špice ústřední věžičky.
A Foglar? Ten o pohádkové existenci národa ježků dojista neměl ponětí, nicméně to přece nikdo netušíme, odkud se uvnitř nás rodí nápady a jak přicházejí vnuknutí.
Aby toho nebylo málo, setká se dospělá Jorika u biografu s autorem doma předčítané knihy a zajdou spolu na film podle ní, takže zatímco otec Jakub doma poctivě čte, sleduje jeho žena s autorem totéž na plátně; a jedna věc je bez debaty. Tři děti spolupracují trochu méně žárlivě než tři dospělí.
O citacích.
Knížka cituje písně S pomocí přátel (text Františka Ringo Čech) a Stormbringer (od skupiny Deep Purple), dále sekvenci z klasické povídky Howarda Phillipse Lovecrafta Účastník slavnosti (1922) v překladu Andreje Stankoviče, výroky spisovatelky Shirley Jacksonové a básníka Jeana Paula a taky autentický rozhovor mezi Jaroslavem Foglarem a Karlem Hvížďalou z deníku Mladá fronta (1992). A konečně i Foglarovu báseň Měsíční noci (1920), která je fakticky jeho debutem a již složil ve stejném věku, v jakém ji v Žiju! ježek v kleci zpívá džungli dvanáctiletý Sandy Stilbury.
Žiju! Ježek v kleci / Ivo Fencl / (ISBN 978-80-971704-5-5) Pine Tree Enterprises, 2015, 158 stran)
Seznam částí a kapitol.
Část první. Město krutých čolků neboli Jako Haggard
1. Předběžné varování všem zvědavcům
2. To největší tajemství Jaroslava Foglara
3. Předčitatelka Jorika
4. Sandy
5. Pátrající trojice
6. Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez
7. Z Joričina soukromého deníku
8. Sandy se propadá
9. Ono žije
10. Ta zlověstná věc tam nahoře
11. Sny o Eryxu, sny o Bankerang
12. Tak pravil Stilbury
13. Propadne se Jorika
14. V šlépějích čtyřprstých příšer
15. Hrůza a pád
16. Jorika míří do kina
17. Doupě Toho, kdo přináší bouři
18. Zběsilá řeka Raš
19. Líhniště
20. Hravá je mezihra
21. Bič
22. Žádný živý organismus
23. Nadějné vyhlídky Sandy Stilburyho neboli Dominuji Eryxu
24. Bubeník v dešti
25. Ty kecáš, Lorenci
26. Šroub
27. Vetřelcem v mraveništi neboli Báječné podsvětí Glubdrubu
28. Kde jen ježka za druha bych měl
29. Podsvětní opera lepkavé hrůzy
Část druhá. S něhou tvá Bankerang neboli Jako Dalí
30. Vítejte v Eryxu, Stilbury neboli Tak pravil ježek
31. Chlapec se žlutým blatouchem neboli Eryx umírající
32. Příšerné podkroví
33. Oni mi tančí. Vynoří se Muroň, Duroň, Hudroň a Ramirez, Stilburyho oběžnice
34. „Stilbury. Sestup do války.“
35. Tak si mě opatři
36. Tak pravil čolek neboli Marvin nastupuje do války
37. Koushow aneb Čolek a jeho chlapec
38. Vevnitř
39. Shledání s Bankerang
40. S pomocí čolků
41. Život s Bankerang
42. S pomocí Bankerang
43. Už ji nikdy neuvidím
44. Sémě Eryxu
45. S něhou Tvá Bankerang
46. Zase tam nahoře aneb Všechny barvy bouře
47. Sám sobě doupětem neboli Kontakt
48. Kapitola, ve které konečně uhodí i do biografu a kde jsou oddělány jedny pendlovky
49. Ramirez
50. Týden cesty k tobě
51. O nejpokornějším Joričině návratu do lůna rodiny
Epilog aneb Setkal jsem se se Stilburym
Závěrečná omluva čolkům a ježkům
O citacích
Po stopách skutečného Foglarova ježka v kleci
Žiju! Ježek v kleci (ukázka):
A tak jsem v noci utekla.“
„Za Bankerang?“
„Jistěže. Zpočátku jsem sice přesně nechápala, kde ji najdu, ale cosi mě přesto dovedlo až k branám Eryxu.“ Zarazila se.
„A tam? Co bylo dál, Joriko?“
„Připadá mi, jako by se to stalo už před strašidelně dávnými časy, víš? Sama, tak sama jsem vstoupila do Eryxu a dlouho, velice dlouho a tesklivě bloudila neskutečnými, bortícími se labyrinty. Mé volání znělo a obsahovalo jen jediné slovo. Bankerang.
Bankerang! znělo opuštěnými, zarůstajícími ulicemi a já si tou ozvěnou zoufala. Tu... Z ulic a uliček, kterým jsem zkusmo začala říkat Stínadla, mě to vábení vyvedlo k výšině. Po nesčetných křivolakých schodištích jsem k ní stoupala jako skřivan a hle, stanula jsem zrovna proti bráně ústředního paláce.“
„A tam uvnitř?“
„Ticho. Jen. Nic víc. Procházela jsem pak velmi zvláštními interiéry, až mrtvolně dunivými síněmi, a to dlouho, zase tak dlouho a až do zarudlého večera, kdy za vysokými okny síní zářila jen červená. Šla jsem a šla skrze opakující se, různobarevné sály neuvěřitelné prázdnoty, až na mě z onoho věčného koloběhu světů popadala dřímota. Abych neusnula, začala jsem si opakovat zaříkávadlo. Dnes večer ti tu usínám o samotě, milá Bankerang, a jsem tou nejsoucitnější z užovek tvých snů. Chci se svíjet, chci toužebně syčet. Proč? Aby sis mě konečně navlékla jako prsten. Jsi královnou Eryxu? Vím, že jsi, a chci být obtočena okolo tvého prstu. Tak si mě opatři. Proč mi necháváš svobodu a nezajatou krásu? Tak a podobně jsem Bankerang vzývala - a ona přišla. Chcete-li opravdu upřímně potkat Bankerang, volejte ji z celého srdce a ona přijde.
Tak se i stalo. Prudce jsem se otočila. Stála tam. Nejzvláštnější dívka, jakou jsem kdy potkala. Oživlá panna. Žily jsme už předtím jedna v druhé, tak jako ona vyšla z panny. Tak jako vyšla z hrací panny. A tady byla. Hračka letitých vzpomínek. I děti mohou mít letité vzpomínky. Nevěříš? I děti. A tak jsme se shledaly.“40. S pomocí čolků
Asi jako se na chvíli shledaly i ruce dospělé Joriky a Lorence. Když si propletli prsty, seděli i dál vedle sebe a jako odjakživa se dotýkali rameny. „A od té chvíle jsem se v Eryxu zamilovávala do všeho, co měla ráda i Bankerang,“ vyprávěla přitom před nimi ve filmu (ale i ve škebli) dvanáctiletá Jorika. „A toužila jsem být druhou Bankerang. Nic víc. A na celý širý ostatní svět včetně Marvina a Sandyho jsem zapomněla. Jako na smrt.“
„A Bankerang?“
„Vážně ti měla na obličeji druhý obličej. Tvář mé staré, krásné panny. Jenže hračky tady v Eryxu neznamenají nic!
Nebo přece? Ta ztracená se rozhodně stala šipkou k dospělé ženě, jíž je Bankerang. Ó, s jakým uspokojením jsem to pochopila, jak šťastna se cítím i teď. Začal nový život. Věděla jsem, že začal. Objímaly jsme se a jen čas od času od sebe ostražitě poodstoupily, ale Bankerang si mě pokaždé přitáhla a nikdy mě nezradila. Ve všem jsme se dokázaly i napodobit, což je zvláštní. Až ti to bylo k popukání. Doplňovaly jsme se! Měla jsem tím Bankerang i stále radši. Radši a radši, byla tak zvláštní. Zároveň magicky útlou vílou. Ale stále v černém. Vždycky. Z jiskrných očích zíral sám Eryx. Ale i dokonalá radost. Právě tou jsem zatoužila také být prostoupena a já ji získávala. Pane jo! V tom to vězelo. A Bankerang? Usmívala se. Usmívala se na mě občas – asi jako na svou hračku. Taky jako na pannu. Ale co budeme dělat? povídám jí hned první den, když už se smrákalo.
Hledat! řekla.
Jenže co? Já už všechno našla. Já všechno našla, má zlatá, povídám jí. Avšak má panna Bankerang mechanicky vrtěla hlavou a tvářila se rozpustile. Stála tam od ucha k uchu rozzářena, ale i podobna groteskní dřevořezbě. Hrůza!
I když na Eryx svítilo slunce naplno, půvabná Bankerang vždycky připomínala vybledlou dřevořezbu vyhlazenou staletími. Celými. A přece v jejích žilách kolotala krev, a přece jí z hlavy vlála jako nejhebčí pavučina lesklá hříva vlasů - a nepopsatelně jí dopadala na šíji. Ale nejzvláštnější měla rty. Spodní vyzýval k uchopení.“
„Nějakého muže?“ zeptal se Marvin.
„Asi. Ale věnovala se mně. Nikdy nezapomenu na její rty, a když ke mně hovořila, zněl komnatami Eryxu zvláštně chraplavý, jako by hrdelní a neuvěřitelně příjemný hlas.“
„O čem jste se bavily?“
„O tom, o čem se holky bavívají ve snu.“
„Ach tak. Pak to je jasné.“
„Vysvětlovala mi - v šeru sálů – i věci nevěci. Ty, které mě uváděly v naprostý úžas. A zatímco dříve žila v Eryxu naprosto sama, teď jsme se procházívaly ruku v ruce ruinami. Označila se za královnu.“
„Přece jste však neexistovaly ve vzduchoprázdnu. Ne?“
Jorika zavrtěla hlavou. „Jistěže ne. Eryx není mrtvý. Brzy mě seznámila s poddanými.“
„S kým?“
„S čolky. S tou nejohavnější havětí. Hotová hrůza, povídám jí, ale řekla: Úplně beznadějně je miluji! A já? Vzala jsem taky za své sladké plémě, jak nazývá Bankerang slizouny.
Ale má Joriko, dodávala vždy. I kdyby ono plémě nebylo sladké, budu mu panovat spravedlivě. Tak jsem pravila.
Brzy jsem ovšem přišla na to, že trochu vládnou oni jí. Nebyla svobodná. Žila pod vlivem čolků, asi jako já žila pod jejím vlivem, a svedla je sice dokonale zfanatizovat (a oni ji bezmezně obdivovali), ale vrozen mají sklon dodržovat rituály, které nelze vykořenit. Vykořeňovat ostatně nechci, nejsem Pizarro! obhájila rituály Bankerang a já po čase odhalila i další její strašná tajemství.“
„A to?“
„Občas se potřebovala odreagovat či co... a účastnila se všeho, co čolci dělali. I kdyby nic jiného, tohle mi šlo proti srsti. Ale jí ne. Zdráhala jsem se, ale konečně jsem jí to řekla. Předestřela jsem bezelstně výhrady. Tenkrát. Stály jsme v Rudé kapli. K západu se sklánějící odraz slunce klouzal jako chumáč propletených prstů okolo oltáře. Proč to děláš? zeptala jsem se Bankerang.
To bys nikdy nepochopila.
Ale ano. Chápu tě.
A tu... Zvěděla jsem od Bankerang, že neexistuje jen tento svět, ale i plno jiných světů, a každý se tomu sousednímu podobá. Každý něčím trochu jiným.
Proč mi to povídáš? pohodila jsem hlavou.
Protože ani nám, Joriko, se nikdy nepřihodí nic dvakrát úplně stejně. Dokonce ani mě bys už v Eryxu podruhé nenašla.
Ale já tě našla! povídám. Právě že, má zlatá Bankerang!
Objala mě: Měly jsme štěstí. To ano, řekla. Ale dozrály jsme a blíží se časy sklizně. A jako by si uvědomovala nějakou odpornost nebo odpovědnost, zmlkla. Snad odpovědnost za čolky? Nevím, ale začala o dozrávání. Stejně jako za královnu se totiž považovala za kouzelnou zahradnici i pěstitelku a vyslovila slova, o kterých dodnes přemýšlím.“
„A to?“
„Co se jednou narodit má v mysli píšícího snílka, to se musí nejprve obalit realitou.“
„Obalit? A kde?“ divila jsem se.
„Tady. V Eryxu. To tady dozrávají mýty, Joriko. Od toho Eryx je.“
Jorika se odmlčela. Až po chvíli Marvinovi řekla: „Právě v ten den zrání skončilo.“
„Jak to?“
„Tak. To se poznalo. Čolkové začali vyloženě zlobit. Chtěli Eryx rozbourat a opanovat. Ne, přírodu nepředěláš. Přírodu nepřestavíš jako město, Joriko, komentovala to má Bankerang a chtěla být samozřejmá, ale já poznala, že se nachází ve velikém zmatku. Zadumaně si mě prohlížela od hlavy po paty a to, co se dělo dál, nemůžu vyprávět.“41. kapitola. Život s Bankerang
Tak či tak žily Jorika a Bankerang ve městě „dlouhá léta“ a na sta, tisíce detailů Eryxu v nich utkvělo. „Dokonce i pocit,“ pokračovala, „že jsme s královnou Bankerang postupně prošly změtí až neskutečně rozvětvených příběhů a přesto zůstaly mladé, zatímco čolci mezitím dozrávali znova a znova. A Bankerang už nebyla na ně sama, protože ze mě stvořila svou partnerku a rovnocennou společnici. Druhou pěstitelku. A naučila mě, jak manipulovat s Králem bílých květů, ve kterém teď sedíme, a umím ho tedy spouštět sem do hnízdiště.
I ty budeš královnou, Joriko, nasadila mi úžasnou perlovou čelenku. Pyšni se! Pyšni, má drahá, vyzývala mě, a pak mě detailně zasvětila i do ostatních svých povinností. Co však bylo nejkrásnější? Jak jsme se zařídily v ústředním paláci. Žily jsme jako bohyně. Samy, bez lidí, ale nikdo mi nechyběl. A neexistovala jediná věc, kterou bych si v těch šťastných letech musela odříct, anebo jsem aspoň přetrvávala s podobnými pocity.“
„A ona taky?“
„Asi. S vervou a pravidelně krotila naše poddané, hlavně když se zpěčovali, a nevím, jak bych to blíž vysvětlila, ale je to s čolky, jako když každý měsíc přijde úplněk. I tehdy přece někteří lidi mívají víc práce, aby se krotili. Stejně to mají čolci. Ale jinak ubíhal život v Eryxu klidně a obě jsme velmi vitálně pečovaly o setbu, jak tomu říkala. Se smíchem mě zasvětila i do nejstrašlivějších zvyklostí slizkého národa a učily jsme se věru podivným tancům včetně Tance Velkého Luoítu. Ani to však nestačilo, protože stále toužila, abych se po jejím vzoru do čolků (toho sémě Eryxu) zamilovala. A to hluboce. I já. Chtěla to po mně a moc a stalo se to posléze i takovým jejím modem vivendi. Jednou za horkého poledne mi řekla: Joriko! Jsme přítelkyně a já jsem ráda. Ale abys obstála, budeš muset prahnout stejně divoce a stejně upřímně jako já.
Rozčílilo mě to a asi jsem něco neprozřetelně odsekla. Už nevím. Ale vždyť tě mám ráda, Bankerang, zatímco molochy ne. Jsou akorát ohyzdnými požírači voskovitého mazu a provždycky zůstanou leda tím. Leda tím, co se naučilo chodit, ačkoli se to mělo jen plazit. To přece uznej, má Bankerang! Zkrátka ti ani nechci, ani nemůžu být rovna.
Pak pláču! odsekla.
Konejšivě ihned dodala: I mě jsou hry Zlatookých cizí a občas odporné. Tak jako to lidské bahno dole v uličkách. Přesto se divím. Divím se tomu, co mi tu povídáš. Musíme pokračovat. Obě. Přece musíme plnit poslání. Žít. Pečovat o Zlatooké. A její tváří poprvé přešel mráček. Stala se náhle rytinou víc, než jí dosud byla. A já řekla: Měla sis možná najít jinou sestru.
Jinou, která by s tebou udržela krok. Ne pomalici. Nějakou lenivou a neobratnou Joriku. Vždyť já se snad hodím leda do kavárny.
A to bylo čímsi klíčové. Odpočívaly jsme zrovna v tom nejprostornějším sále paláce, který jsme si vystlaly pěknými koberci, a sotva jsem to dořekla, s úžasem jsem pozorovala, jak si Bankerang zakryla tvář polštářem a zarývá do něj nehty. Chtěla něco říct, ale nic ze sebe nebyla s to vypravit hlubokým dojetím. Tak mě objala a ne, já ji nechtěla ranit, jenže už se stalo. Zaťala se mi do zápěstí a přišly dny, kdy nadešla sklizeň, a stále vidím rudý kotouč slunce, který na nás na obě mrká a krvavě září okny. A dole, kdesi ve zborcených krovech Eryxu, se zlomyslně proháněl večerní vítr. Budeme se muset rozloučit, Joriko, řekla Bankerang.
Rozloučit? Zacloumala jsme s ní a žasla. Rozloučit? Co to povídáš? Jaký rozloučit! To neexistuje. Nikdy.
Objala jsem ji. Pevně: Zůstanu s tebou! Navždycky. Jak jsme si slíbily. Ale Bankerang potřásla hlavou. V ruce náhle držela mačetu. Ničemu nerozumíš! řekla.
A čemu bych měla rozumět?
Ničemu. Dochází k osvícení. Lidstvo, to támhle za obzorem, pochopí veškeré nové významy symbolů a ti vyvolení a teď ještě tápající proroci nahmatají konce nitek. Napíší, co měli. Vynaleznou, co měli vynalézt. A to znamená i konec Eryxu. Jako všude ve vesmíru. Jako všude ve fantazii. Už nás není zapotřebí.
Ale já si tu zvykla, povídám.
Věřím ti, odsekla štiplavě a štípla mě. Ale i lidi za obzorem občas mění zaměstnání.
To je možný, má Bankerang, ale neblázni. Mě nikdy ani nenapadne utéct zpátky do džungle kteroukoli z bran.
Stály jsme si tváří v tvář v hodovní síni. Zarudlými okny jsem v hrozné dáli registrovala pahorky, co rostly z džunglí co hříbky. Vždy mi připomínaly kulisy zastaveného času a nepochybně to jen kulisy byly a žily jsme v bezčasí přece tak spokojeně! Ano, já uznávám, Bankerang, že neumím mít ráda sprosté čolky, povídám. To je má chyba. Ale jistou autoritu u nich přece mám. Ne? Toho jsme ve své symbióze dosáhli.
Odfrkla si.
Pak mi bohužel připomněla pravdu. Měla jsem autoritu, to ano, ale jen u jednoho jediného ze Zlatookých. U Luoíta. Jen on mi sloužil věrně. Ostatní...
Jak by ostatně mohli ti druzí ubohou Joriku poslouchat, když se spolu s nimi ani jediné ráno neráchala ve slizu jako nepokrytecká Bankerang?“
„A dál?“
„Pak, jednoho oslnivě vybuchnuvšího rána, jsme vstoupily do Rudé kaple ve východním bloku. Bankerang se zrovna vrátila od nižší rasy. Klečela u oltáře. Zimničně, přerývaně se modlila. Ne, nezasloužím si, abyste se ke mně vraceli, ale řekni jen slovo a má duše bude umrtvena. To stále opakovala. Už jsem to znala.
Stalo se něco? zeptala jsem se v divné předtuše. Tu vyskočila jako tygřice a zaútočila na oltář. Pak se k němu obrátila zády a udeřila i mě, což se nikdy předtím nestalo. Jsou tu! šeptala.
Kdo?
Tvoji přátelé! Hryzala si dokonalejší spodní ret do krve: Přicházejí. Jsou skoro tady a tys to nejspíš věděla, Joriko! Celou dobu jsi tak trochu čekala, že tě najdou!
Prudce se odvrátila od zrůdné modly (sestávající z nesčetných šklebících se hlaviček) a koutky jejích úst se ohyzdně zkřivily. Užasla jsem nad tou proměnou a tu mi také došlo, že Bankerang žárlí. Rozhodně byla bez sebe vzteky a nikoli tedy taková, jakou jsem ji znala. Ba ne. Doslova se klepala. A mně se naopak zdálo úžasné, že vy dva přicházíte. I když jsem na vás oba mezitím zapomněla. Ale teď jsem se nadchla. A přece zůstala na povrchu klidná jako Buddha.
To jen Bankerang se mohla pominout.
I koukám na ni a prý...
I Cortez dobyl Mexiko, zkusím žert. A Pizarro Peru. Co je proti tomu Eryx a dva kluci na obzoru?
Vždyť jsme doteď byly zakleté! Nechápeš to? Zakleté. Ale ti dva mě našli. Tak přece! Hurá. Obě je přijmeme a fantasticky pohostíme! Co?
Bankerang si mě prohlížela jako tygřice před skokem, ale když pochopila, že se cítím šťastná, poraněně zplihla. Obrátila se ke zrůdnému oltáři. Sama. Ale já k ní přistoupila a jemně se dotkla jejích vlasů a jejího ramene. Vyvlékla se mi chladně jako had: S nimi si užij. Ažaž! Stála tu přihrbeně jako čarodějnice.
Ale dřív s čolky! hlesla. Sémě Eryxu! To bude tvá příležitost.
Kvapně vyšla z prozářené kaple, přičemž se o mě zlehka otřela.“
„A dál?“
„Poslechla jsem, vstoupila do tohoto umělého květu, spustila se sem do svatyně, jako to Banhkerang udělala předtím tisíckrát, ale ať dělám, co chci, nefunguji jako správná královna a oni chtějí tu pravou.“42. kapitola. S pomocí Bankerang
„A nepřijde pravá?“ zeptal se starší Jakubův syn.
Měl už dávno chrupat, ale usínání se bohužel stále nekonalo. Venku duněla bouřka a zlobílci vesele skákali z jedné postele na druhou. Dokonce začali i s písničkou, kterou pohotově složili:
S pomocí Bankerang, jak to hezky zní!
S pomocí Bankerang šedí všedních dní!
S malou, s malou, s malou pomocí
A bavili se. Pro hrdiny Města krutých čolků nicméně nešlo o zábavu.
