Cesta za modrým světlem aneb vědecké meditace nad texty Jaroslava Foglara

foglar jaroslav tabor skauti

Tomáš Vučka rozhodně není první profesionální badatelem, který se kdy zabýval Jaroslavem Foglarem. Ale zůstane prvým, kdo věnoval tomu učarování ucelenou monografii. Cestu za modrým světlem. Její podtitul se (přitom) nekasá: Meditace nad texty Jaroslava Foglara. Ve skutečnosti kniha nabízí víc než meditace a její nejodbornější část Předpoklady recepce se skládá z kapitol Redukce psychické distance a Hra, nebo skutečnost. Ty určitě nemají starší alternativy a historici po nich k nebesům ještě asi vystavějí ledacos, snad uvidíme.


Tomáš Vučka (*1977) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy psal v rámci podprogramu Literární brak: „triviální“ a pokleslé žánry a podoby literatury z hlediska vývoje historického a z hlediska konceptů populární kultury. Odpovídá to zkoumanému materiálu?
To je otázka, ale naštěstí ji nemusíme příliš řešit, neboť autor je od dětství prodchnut i láskou k tématu. A tak se výsledky jeho bádání nekříží, nýbrž provazují. Perspektiva naivního čtenáře se tu zkrátka vklíní do badatelova úhlu. Není s podivem, že podobná knížka vyšla až letos? Nevím, ale odborné prvenství už autorovi neodpárají a i jiná jeho publikace Pražské kostely a chrámy (2013) byla zrovna zastřena. Byť...
Cesta a ona korespondují skrz potenciální předobraz kostela Sv. Jakuba.

Tomáš Vučka se ještě střetne s víc i méně skalními foglarovci, jako se již musel utkat s potměšilými výhradami akurátních kolegů, nicméně ty, kdo ho „nechtějí za kamaráda“, těžko chápat. Přesto či právě proto upozorním na pár slabin (jinak fascinující) Cesty.
Už když čteme výčet „sekundární“ literatury“ ( 236-238), zarazí absence literárněvědných sborníků Fenomén Foglar (2007, sestavil Ivo Jirásek) a K fenoménu Jaroslav Foglar (2008, Růžena Hamanová a Dorota Lábusová). Na prvém jsem se podílel, tak radši připomenu druhý z nich; vzešel z konference Fenomén Jaroslav Foglar (2007) a uvádí jej článek Jana Lopatky Sláva a úskalí amatérismu z jeho knihy Předpoklady tvorby (1978 samizdat, 1991). Následují příspěvky Ondřeje Sládka Role mýtu v díle Jaroslava Foglara,  Luisy Novákové Stínadelská trilogie – ke koncepci Foglarova fiktivního světa, Alexeje Mikuláška K tematice a poetice Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině s přihlédnutím k její specifičnosti na pozadí mravoučné didaktické literatury – zvláště devatenáctého století, Karla Komárka K jazyku a poetice Foglarových próz, Svatopluka Pastyříka Vlastní jména v díle Jaroslava Foglara, Jaroslava Tomana Foglarova tvorba pro mládež v proměnách doby a literární kritiky, Izabely Mroczekové Dva autoři literatury pro děti a mládež: český fenomén Jaroslav Foglar a polský fenomén Alfred Szklarski, Terezy Švejdové Foglarův přínos českým časopisům pro mládež, Věry Brožové Persvazivní strategie návodné literatury Jaroslava Foglara a Miloše Zapletala, Ivany Malé Význam papíru v životě Jaroslava Foglara atd., úhrnem 16 článků + 3 diskusní příspěvky. Namítnete: „Dílčí studie!“? Jistě, ale i Vučkova kloubí hlediska původně jen dílčí. A mám dojem, že autor ony sborníky pominul jako regulérní, ale paralelní kolej, aby se nevystavil podezření z opisování. Snad, ale svůj nárok se inspirovat si upřít neměl. Studie jednou existují a není na místě začít s prací přehnaně korektně na zelené louce!

Vedle zmíněných sborníků nepřihlédl ani k řadě statí zveřejněných časopisecky, i když k mnoha ano, uznávám:
Dokonalí hoši Jana Jandourka, Přijde Foglarův Duben? Miroslava Kováříka, Rozpory Foglarova světa Vladimíra Nezkusila, Proč mlčí Jaroslav Foglar? Petra Sadeckého, Svět pouze pro chlapce Vojtěcha Vackeho, Svět Foglarových Stínadel Martina Valáška a Jana Jandourka, Nejde jen o Foglara Martina Bössera. A ignorované studie? Jsou ne vždy od profesionálů, nicméně zmínku zasluhovala minimálně ta od Josefa Blažka (Strach a smrt v díle Jaroslava Foglara). A zrovna tak Vučka bohužel pomíjí recepci už čtvrt století vycházejících časopisů nadšených foglarovců, ne jistě odborných, ale perly ukrývajících!

Akceptovat se, myslím, naopak dá pominutí řady spíš vzpomínkových knih
(legendární Stöhrova publikace Zase zní Píseň úplňku, působivý Maurerův Ježek v kleci, vzácně se vyskytující publikace Žil jsem s Rychlými šípy Ivana Vápenky, monumentální Skautský oddíl, jenž srovnal Foglarovy přístupy k dětem s metodami spisovatele Jaroslava „Braťky“ Nováka) a zrovna tak uznávám, že jinak obdivuhodné dílo Jana Trojana Po stopách Foglarova ježka v kleci, jehož druhé vydání má neuvěřitelných 196 stran, jest už prací poměrně dost speciální.

I když si - podle mého názoru - zasloužila být zohledněna aspoň ve Vučkově poznámce pod čarou číslo 109, která bez ní „problematiku ježků“ objasňuje jen ledabyle.
Obdobně tomu je dost „speciální“ i kniha Zdeňka Pírka Čtenářské kluby Jaroslava Foglara a chápu i to, že pod rozlišovací schopností badatele práchniví popřevratově průkopnická Mikulkova Causa: Jaroslav Foglar.

Ale sečteme-li pod „nedal“ položky absentující v sekundární literatuře, prostě zaváháme.
Možná by právě práce s nimi Tomáše Vučku diskreditovala (v očích vědy), nevím; ale takto se ocitá v podezření, že zná jen některé.
A teď si zahraji na Jaromíra Slomka alias pozitivního puntičkáře, opět otevírám právě zakoupenou Cestu za modrým světlem a hned nad první stránkou bohužel konstatuji, že končí chybou. Foglarovka Modrá rokle nebyla „převedena do komiksové podoby“, jak se uvádí, ale autor ji naopak sepsal na podkladě vlastních komiksů, jež kreslil Kája Saudek, a pro druhé vydání pár závěrečných stránek dokonce ještě přitvořil... Jistě. Jen jeden z detailů, na kterých není radno ulpívat. Ale obrátíme ten první list a i druhá stránka končí poměrně ledabyle. Sice připomene, že byl Foglar redaktorem Mladého hlasatele od listopadu 1938 do května 1941 (tedy poměrně krátce), ale nedodá víc, než že jako redaktor Vpředu pracoval od roku 1946 do roku 1948.
Přitom právě v roce 1948 by bylo uvedení konkrétního měsíce jeho odchodu asi nejpřínosnější; ale toho se nedočkáme ani ve chvíli, kdy se kniha k situaci vrátí.
Nu nic, hnidopich už otáčí oči ke třetí stránce. Čte: „Pokud zde hovoříme o klubu Rychlých šípů, píšeme jeho název bez zvýraznění, kurzívu využíváme tehdy, pokud máme na mysli kreslený seriál Rychlé šípy.“
O. K. Ale podobnou informaci mám za natolik samozřejmou, až věta zavání podceňováním. - Smířlivě raději dodám, že se ty marginální nedostatky vesměs vyskytly teprve pod čarou, což by Tomáše Vučku mohlo znázornit i jako muže až dodatečně si uvědomivšího, že první stránky jeho knížky poněkud postrádají poznámkový aparát, a letem jej tedy doplňujícího.
Ne, asi to tak nebylo. Přesto tak nešikovný start působí. Jako medvědí služba sobě samému. Kdo však ví a zná? Možná si na tu skvělou knížku jen zasedl místo tiskařského šotka některý Váchalův ďáblík. Naštěstí čertíky překonala a její celek je impozantní.

S výjimkou publikace Miloše Dvorského Mýtus zvaný Stínadla, jejíž druhé, rozšířené vydání vyšlo roku 2011, jsme doteď neměli nic jí podobného. Nu, a Mýtus je jistě  obsažný a pozoruhodným přínosem, jak sám Tomáš Vučka uznává, ale rozhodně neprezentuje literární vědu.

Po úvodu Cesty nazvaném Fenomén Foglar putujeme částí Kontexty, ve které však autor zabředne do dějin dobrodružné literatury a vrací se až daleko za Dona Quijota.
Naštěstí má štěstí a zavadí cestou i o díla Perceval aneb vyprávění o Grálu od Chrétiena de Troyes a Román o historii Grálu od Roberta de Boron. Nerozumím jen tomu, proč při té příležitosti nesrovnal aspoň žertem grál s ježkem v kleci! Nejde ani tak o to, že utíká do dávnověku, jako o to, že se raději mohl věnovat vývoji literatury pro chlapce. Ponořuje se však spíš do historie skautingu, ba trempingu, čerpá až z Boba Hurikána a představuje to adekvátnější kontext než Quijote, ne ale zase z hlediska literární vědy! Zarážející je i jeho opakující se úvaha ohledně Foglarova kultu. Vznikl vážně navzdory zákazům? Ne. Máme jej i díky zákazům, což bývá podceňováno. Příslušníky mé generace k Foglarovi táhla i ona zapovězenost: Vučku již ne? Nevím, bez zajímavosti ale není, že roku 1989 mu bylo dvanáct let. Úvod jeho dospělosti se kryje s koncem komunismu, tak je k autorství první vědecké monografie o Foglarovi snad i předurčen, nicméně význam potírání foglarovek pro jejich přetrvávající popularitu jako by odmítal vnímat. Proč? Chce zůstat vědecký? Tak ale podceňuje něco klíčového. Sám jsem léta oproštěná od Foglara zažil ve školní třídě, tak tuším, o čem píši! - Cesta za modrým světlem ale zatím pokračuje a provede nás okolo Foglarových inspirací, probraných ovšem trochu neúplně, až po sekvenci o kritických reflexích textů. Pohltit čtenáře umí i sekvence o zvláštní komplexnosti Foglarova díla, následuje část o postavách vč. kapitol Rychlé šípy jako emblém etického kodexu a Chlapecká elita a problém morálky a docházíme k celkům Krajina jako archetyp ráje a Město jako archetyp labyrintu i včetně kapitol Démoni a smrt a Talisman a chorál.

Zvlášť rozporuplnost etiky dětí byla u Jestřába občas zarážející, což všaqk podle mého názoru plyne z rozporu mezi vysněným ideálem a jeho praktickou zkušeností. Ta disponovala dvěma složkami.
1. Zkušenost vlastního introvertního dětství (i Tomáš Vučka však přechází Foglarem tutlaný problém se správnou funkcí jednoho jeho oka).
2. Zkušenost specifického oddílového vedoucího, který přímo bizarně nenávidí proces dospívání.

Není sporu, že etika foglarovek občas kulhá, jako však ani skutečné děti nikdy nebyly dopkonalé.
To Vučka ilustruje taktéž na chování nejslavnějších Foglarových hrdinů, Rychlých šípů, mj. probírá fenomén absurdní  Červenáčkovy ostrakizace Dušínem v Záhadě hlavolamu a vyzve k samostatné sociologicky-psychologické studii na téma. „Nemám bohužel prostor pro promýšlení té problematiky,“ svěřuje se, „ale snad si můžeme dovolit osobní svědectví. Za zrádce býval v nejmenovaném skautském oddíle označen i ten kamarád, který - ač chodil na schůzky, jezdil pravidelně na výpravy a plně se zapojoval do oddílové činnosti – byl současně i členem druhého oddílu. Bylo to podobně absurdní, jako by učitel hry na kytaru svému žáku vyčítal, že ve svém volném čase ještě bere hodiny klavíru.“
Morálně sporné bylo i chování „ublízaného“ Jindry Hojera v epizodě „Rychlé šípy a bobřík mlčení“, a pokud jste zapomněli, připomenu. Jindra Hojer ve skrytu „za ohradou“ seřeže spolužáka poté, co tento hoch učiteli udal, že Hojer toho dne nesmí ve třídě po celý den ani ceknout. „Zřejmě by Jindra dokázal mlčet!“ míní Vučka. „Ale ani tolik sebeovládání nemá, aby udržel na uzdě emoce a nedopouštěl se násilí.“

Je to pravda. Obdobně diskutabilní jsou ostatně i „vloupačky“ a krádeže páchané klubem Rychlých šípů jako takovým, což možná plyne i z bezvýhradného přesvědčení těch pestrobarevných borců o vlastní vyvolenosti mesiášů.
Nic ve zlém, milujeme je, nicméně jejich až moc častá papírovost („školní úlohu vždycky nejdřív“) vede možná mnohé čtenáře až k tomu, že se ztotožní víc s přízračnou atmosférou příběhu o Stínadlech než s postavami, které moralizují víc, než je snesitelné. Nejsou těmi postami ovšem jen Rychlé šípy, vzpomeňme! „Dospělí neměli klubovnu, i rostli (nepochybně) jako křoví u cesty!“ „Dospělí válčí něčím „daleko horším“ než jsou shnilé brambory!“ Ale ano, nejde o lež. Přesto tyto „pravdy polopatě“ vnímejme jako úlitbu a nadsázku! Nic víc. Analyzovat je? Zavádějící. Rozhořčovat se, má to cenu? Vždyť se nejspíš jedná o vědomě autorem implantovanou stylizaci - a vždy leda na chvíli. Zas pokračuje lidsky! To spíš bylo omylem převést oddílové praktiky (vč. vytváření elit) do školní třídy (Když Duben přichází) - i to je ale na vážnou diskusi. Zrovna jako otázka, zda přemrštěně akcentoval smrt.-  Na prvý pohled se tak může jevit, jistě, ale ještě v 10. letech minulého století, kdy vyrůstal, natož pak ve starších časech Amicisova Srdce (tou knihou je poměrně prodchnut), umíraly děti bez ustání a šlo o běžnou školní zkušenost. To už ale podotýkám za sebe a vraťme se k myšlenkám Vučkovým. Týkají se taktéž až přílišné přísnosti otců a konkrétně pánů Dušína a Hojera. Jarkův tatínek není možná víc akcentován i proto, že je Metelka do jisté míry autorovým alter egem a Foglar tátu fakticky nezažil. Je nicméně fakt, že měl zkušenost s některými otci hochů v oddíle, a byla ještě subjektivně zostřena o to, že Foglar sám tatínka nikdy poslouchat nemusel. Tak či tak je poněkud zvláštní, jak podrážděně reaguje „starý“ Dušín v okamžiku, kdy Mirek přinese do bytu „knihu kouzel“ staré Jeremiášky (kterou prostě s klubem ukradli).

Ač otec ví (připomíná Vučka), že je syn (cituji) „vzor celé Druhé Strany“, zvolá: „Hned tu knihu odnes pryč, nechci mít takový škvár doma!“ I výtvarné zpracování momentu však udiví. „Dušín, přikrčen jako by se něčeho obával, poplašeně hledí na otce a rychle se vytrácí,“ charakterizuje to Vučka. Tentýž otec ostatně ani neuvěří, že jeho dítě neházelo pod kola tramvaje bouchací kuličky, a varuje syna následujícími slovy:
„Jestli se to nevysvětlí, tak vystoupíš z klubu – to ti povídám!“

A jak si máme vysvětlit my? Badatel neodpovídá, i řekl bych, že se také zde asi jedná o vcelku vědomý Foglarův ústupek logice, odůvodněný tentokrát nejspíš tím, že mu „přece něco musí zůstat pro poutavý příběh“. - Nu, za méně hektických časů by tahle báječná knížka jistě rozpoutala výraznější diskusi. Třeba se to stane stejně.
Někdejší zakazování Foglara nese své plody dodnes.

Cesta za modrým světlem. Meditace nad texty Jaroslava Foglara. Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská. Příbram 2015. 240 stran. Fotografie na obálce Karolína Vučka.