O kultovním spisovateli Jaroslavu Foglarovi (6.7. 1907 – 23.1. 1999) bylo sepsáno dost a jen samostatných knih na to téma pronikla postupně na trh přehršle. Nebudu proto prodlužovat svou kritiku publikace zbrusu nové, která však zůstane asi taky tou nejhorší. Psalo ji následujících osm plantážníků (jak by je nazval Foglar sám):
Slavomil Janov, Miloš Vraspír, Jiří Polák, Jiří Filípek, Milan Teslevič, Tomáš Hejna, Karel Zelníček a chlapík až tajnosnubně stínadelsky podepsaný jako Menhart.
Svazeček S Jestřábem v srdci byl distribuován na letošním Světě knihy a sestává z devíti textů. Věnujme se nejprve kvalitním.
Slavomil Janov sem totiž, chvála Pánu Bohu, umístil svoji propracovanou chválu oldskautingu Jestřábi opět vzlétli...
Text rozčlenil do sedmice kapitol a prologu, ve kterém stane kdesi na hranicích Žižkova a Vinohrad, aby se vzápětí vrátil neviditelným strojem času až do února 1923, kdy se dohromady semkl oddíl čtrnácti kamarádů plných plánů na jarní výpravy za Prahu. S výjimkou patnáctiletého Foglara to vesměs byli takřka či docela dospěláci, a aby mohl být v odboru Old-scouts, který od roku 1921 působil při ústředí Svazu junáků-skautů a skautek, registrován i mladíček, museli se dvacátníci uchýlit k malilinkému podvodu. Úředně jim přiklepli číslo 48 a budoucí autor Rychlých šípů se stal zapáleným kronikářem. I dík tomu nevynechal na rozdíl od sedmice jiných členů oddílu snad jedinou akci.
Zvláštně taky zasáhl osud. V prodejně vojenské výstroje na Pohořelci si totiž tenkrát mladíci koupili plechové odznaky se siluetou dravce a ustanovili je svým symbolem. Ani zdaleka není dosud zatím jisté (byť i po tom Slavomil Janov pátrá), zda byl pták jestřábem, skauti si nicméně začali Jestřábi říkat. Plynul čas a za necelý rok Foglarovi došlo, že potřebuje vlastní vrstevníky. Z Osmačtyřicítky vystoupil a nové druhy objevil roku 1925 v 34. oddíle junáků, jehož vůdce byl zvědavý, má-li už nový kamarád přezdívku.
„Ne,“ přiznal Foglar.
„Inu, přišel´s k nám od Jestřábů, a tak budeš Jestřáb.“
„Kdo by tehdy tušil,“ pokračuje dojatý Janov, „že se ona přezdívka stane pro Jaroslava Foglara naprosto rovnocenným synonymem jeho občanského jména a že ho to synonymum bude provázet i mimo skauting až do konce života.“
Teprve šestnáctiletý Slávek se stal pomocníkem zmíněného vůdce a posléze vedoucím oddílu, nicméně přišel zvrat dvě. Jaký? Asi rok po Foglarově příchodu byla Čtyřiatřicítka rozpuštěna. A rozpustili ji ve skomírající tenkrát Dvojce, historicky nejstarším českém oddíle. Ústředí Svazu skautů se jej tím rozhodlo obrodit, ne-li zachránit, což vyšlo. Snad i dík Foglarovi. Ten zde jako vedoucí setrval po dalších neuvěřitelných šest desetiletí. Ani ve světě nemá taková výdrž obdoby.
S autorem kapitoly Jestřábi opět vzlétli... Slavomilem Janovem, překřtěném, pravda, na obálce knihy na Slavomíra, dodejme, že právě on před deseti lety a pod názvem Jestřábi obnovil i onen 48. klub oldskautů a ve své studii předkládá i částečnou zprávu o jeho činnosti. Sešli se už takřka stokrát a mj. procestovali četná tábořiště Foglarovy Dvojky. To nejvzdálenější leží až u Siněvíru v údolí řeky Ozerjanka na Ukrajině a na metr přesně je dohledali jen dík tomu, že i po jedenasedmdesáti letech žil takřka devadesátiletý účastník tábora z roku 1938 Jíra Vodenka. Nikoli jistěže zahraničního léta (jen u polské hranice) se, dodejme, tenkrát zúčastnilo neuvěřitelných třiačtyřicet mladých mužů, z nichž někteří „dali řeč“ i s tatínkem Kajínka oněch časů, Nikoly Šuhaje.
Tolik Slavomil Janov.
S ostatními texty sborníku je to ovšem zapeklitější, i když ty následující dva přece jenom ještě ujdou.
Spoluzakladatel Sdružení přátel Jaroslava Foglara Miloš Vraspír totiž aspoň přehledně vylíčil veškerá svá setkání s Jestřábem a zrovna tak příspěvek zkušeného autora Jiřího Poláka Doteky jestřábích perutí obstojí. Tento muž vytvořil v roce 1979 kamerou Eumig a magnetofonem Uran dokument o Foglarovi, ve kterém ale bohužel nezachytil spisovatelovu ještě tenkrát žijící, byť už nejméně stoletou maminku. Jiří Polák navíc zůstává i autorem dnes už rozebrané knížky Poselství žlutého kvítku.
A zbytek sborníku S Jestřábem v srdci? Nic valného.
Jsou tu ovšem přece cenné (byť stručné) příspěvky s Foglarem spjatých výtvarníků Jiřího Filípka a Milana Tesleviče, z nichž ten druhý sice i teď doma pilně dře na převádění dalších (a dalších) foglarovek do komiksu, a pamatuji jej co chlapa mluvného, ne-li upovídaného, ale sem nepřidal víc, než necelou textovou stranu, již navíc očividně nahodil mezi malováním, asi tak v deseti minutách. Bídníče!!!
Další dva příspěvky - od bývalého ředitele nakladatelství Olympia Karla Zelníčka a od Tomáše Hejny - jsou už skutečně diskutabilní.
Redaktor fakticky vzpomíná už pouze na pacienta Thomayerovy nemocnice, ve které žil Foglar svá poslední léta i dík tomu, že také tamní primář kdysi byl ve Dvojce, takže kultovního autora nastěhoval rovnou do pokoje pro lékaře, a Tom Hejna se představí co syn ekonomického ředitele téhož nakladatelství v Klimentské ulici a (naštěstí) i jako redaktor komiksové knihy Modrý život Jiřího Dražana, stvořené výš zmíněným Teslevičem.
„A proto jsem si dovolil být natolik troufalý, abych přispěl tímto krátkým článkem do tohoto sborníku,“ píše kostrbatě. „Snad se za to na mne nebude nikdo zlobit. Dílo Jaroslava Foglara není příkladem umělecké tvorby, na čemž se shodne i řada jeho obdivovatelů. Foglar ostatně neměl za cíl být umělcem, ale hlasem, který přivede mladé lidi na správnou cestu, a to se mu podařilo a svým způsobem se to díky jeho dílům a lidem, kteří udržují Foglarovu památku stále živou, daří dodnes. Já si mohu jen přát, aby byl u toho dál přítomen, a aby se tato snaha nadšených foglarovců dařila i nadále co nejlépe.“
No comment, avšak jazykově nejtragičtějšími jsou oba (po sobě následující) příspěvky Menhartovy.
Editorská tragika začne už tím, že je Menhart na obálce omylem přejmenován na Mervarda. Nutno ale uznat, že konglomerát jeho banálních vzpomínek Výprava za Jestřábem perfektně dokládá, nakolik fascinováni jsme Foglarem bývali, a zaujme, to opět uznávám, nejen fotografickým pohledem na posmrtně zapečetěné dveře Jestřábova bytu.
I čtěmež:
„Jednou, když byl v Thomajerce, jsem mu tam zavolal, jestli se mu nestýská po lese a jestli ho tam nemám autem odvézt. Stromů je prý kolem nemocničního pavilonu dost, ale hodilo by se mu, kdybych ho autem odvezl domů a on si tam připravil pár exponátů na výstavu v Museu hl. m. Prahy. Tak jsem se dostal k Jestřábovi domů. Hledali jsme tam polské vydání Záhady a Jestřáb mi dal i nějaké čisté dopisní papíry čtenářských klubů za to, že jsem ho odvezl. Za odvoz jsem nic nechtěl, ale toto nešlo odmítnout. Odnesl jsem si i jeho starý telefonní seznam, protože už měl nový a já ten starý daroval kamarádovi na hrad Velhartice jako děsnou vzácnost – seznam po Foglarovi nemá přeci nikdo.“
Tak pojatá vzpomínka, sami uznáte, vyzní ovšem až komicky, poněvadž co obhajoba potenciálního zlodějíčka. Tím frapantnější to je, že druhý Menhartův příspěvek Besední jízda tramvají s Jaroslavem Foglarem po stopách Hochů od Bobří řeky roku 1987 je v podstatě zas trudným dokladem autorovy zbabělosti. Proč?
Líčí akci konanou už v momentě, kdy Foglarovi opět oficiálně vyšla knížka, a Menhart je vůbec „číslo“, když jej i prostá skutečnost, že Jestřáb směl být za „komunismu“ ve všech telefonních seznamech (na čísle 27 39 943) vede k poněkud kurióznímu výroku „dodnes nechápu, jak mohli být komunisti tak neopatrní“.
A jeho nevalně sepsaná reportáž o jízdě modře zbarvenou vyhlídkovou tramvají číslo 13? Obsahově je, nepopírám, víc než poutavá.
K jízdě došlo 27. 11. 1987 a elektrika kupodivu cinkala ve stopách hned jedenácti kluboven Dvojky, jak je oddíl střídal již od roku 1926. Vše inicioval známý sběratel a foglarolog Ivan Vápenka, dnes už autor vícera foglarovských publikací, a Menhart vzpomíná: „16. listopadu se u Jestřába doma dohodla jízda tramvají. Večer se vymyslela trasa. To byla doména hlavně Ivy, který nejenom znal místa kluboven, ale věděl i, jak vedou v Praze výhybky a kudy může naše tramvaj projíždět. Já o výhybkách a možnostech průjezdu tramvají nic netušil.
Nejdříve se slova ujal IVA, všechny uvítal, podal několik zásadních informací o trase a o klubovnách a já mezitím rozdával nákresy trasy. Nejprve jsme Jestřába vyzvali, aby pohovořil obecně o svém oddíle. Původně měl každý své otázky říkat nahlas a Jestřáb na ně rovnou odpovídat do mikrofonu. Pokládané otázky však nebylo z druhého konce tramvaje slyšet, a proto je posluchači psali na papírky a posílali je dopředu, kde jsem je četl do mikrofonu, a Jestřáb odpovídal.
Nejdříve se Jestřába ptal Iva, ale za chvilku jsem ho vystřídal. Přeci jenom jsem v té době měl již 5 let vedení oddílu za sebou a znal jsem se se všemi vedoucími v tramvaji. Iva fotil a...“ Hned na dvou stránkách vypisuje Menhart veškeré otázky, nicméně se už nedočkáme odpovědí; i proto ne, že se besedu před třiceti lety nikdo neodvážili zachytit na magnetofon.
A jak skončila? Zatýkáním ne. „Tramvaj vysadila Jestřába poblíž jeho bydliště a pak zatahovala do Vokovic. Cestou účastníci postupně vystupovali, jak se jim to hodilo pro další cestu domů. Celkem bylo vydáno 39 lístečků a zajímalo by mě, kolik z nich ještě fyzicky existuje. Pamětní lístečky nakreslil a čísloval kamarád Zahája podle mého návrhu. Nákres trasy udělal IVA – on byl vždy pečlivý, nadšený a snad mohu napsat puntičkář. Jedničku dostal Jestřáb, dvojku Iva, když tak pěkně nakreslil plánek trasy.“
Ten plánek kniha přetiskuje a Menhart dodá v oddíle svého článku nazvaném Zhodnocení:
„Za sebe ještě musím říct, že jsem v roce 1987 ukončil vysokou školu a od podzimu už chodil do práce. Měl jsem obavy, že z besedy s Foglarem o jeho skautských praktikách může být nějaký průšvih. Vždyť zamluvení tramvaje úplně v počátcích bylo vyloženě jen na moje jméno s uvedením všech údajů – a že se jich tehdy jistě muselo nahlásit spoustu. Přeci jenom půjčení tramvaje nebyla otázka pouze peněz, jako je tomu dnes.
Také jsem měl obavy, že neuhlídáme obsazení tramvaje pouze pozvanými lidmi. Původně jsme měli všichni nastoupit jinde a před Arbesovým knihkupectvím Vratislava Ebra měli přistoupit jen Jestřáb a Ivo. Ale protože by Jestřáb besedoval jen v polozaplněné tramvaji a to by byla ostuda, nechali jsme na původním místě setkání spojku, která dovedla opozdilce na místo náhradního srazu. Opozdilci nemohli nastoupit o zastávku dříve, protože jsme netušili, jestli Andělem projedeme od Motola či od Smíchovského nádraží. Jízda tramvají po Praze byla tehdy velkou neznámou a nějaký grafikon jízdy tramvajových linek možná byl někde na papíře, ale časově to jezdilo, jak se zrovna podařilo. Trefit se tedy s naším odjezdem do 7 minut mezi tramvaje číslo 12 u Anděla bylo opravdu velké dobrodružství. To pokračovalo vlastně celou jízdu, kdy venku už byla tma a v rozsvícené tramvaji jsme všichni byli jako na dlani pro zvědavé oči a fotoaparáty těch, co zůstali venku.
Původně jsem chtěl i otázky a odpovědi nahrávat na přenosný kazetový magnetofon, který mi maminka propašovala z Polska, ale nejsem žádný hrdina a bál jsem se o celé akci schraňovat nějaké materiály. Nikdo jsme dopředu nevěděli, jak se akce bude vyvíjet. Čerstvě jsme v našem oddíle měli problémy s černými barety jako oddílovou pokrývkou hlavy a kamarád měl za teepee na našem táboře na rok pozastavenou možnost dělat hlavního vedoucího tábora. Konec 80. let se pomalu uvolňoval, ale sílu měl režim ještě velikou, a tak jako je tramvaj omezena v jízdě na kolejích, tak i my v tramvaji jsme byli omezeni ve výstupu jen na dveře a byly bychom snadné sousto v případném zásahu proti alternativním vedoucím dětských oddílů.“
Je to možná špatně napsáno a supluje se tu pohled Ivana Vápenky, ale je to zajímavé, není-liž pravda? – Tato kniha (vydaná ke sto desátému výročí Foglarova narození a doplněná ilustracemi či anotacemi sedmadvaceti svazků Foglarových Sebraných spisů) si zasluhovala víc redakční pozornosti; i zůstaňme zvědaví na podobu slibovaného druhého vydání.
Jiří Filípek, Tomáš Hejna, Slavomil Janov, Manhart, Jiří Polák, Milan Teslevič, Miloš Vraspír a Karel Zelníček: S Jestřábem v srdci. 4001. publikace nakladatelství Olympia. Velké Přílepy 2017. 112 stran. ISBN 978-80-7376-475-3
Jaroslav Foglar (6.7. 1907 – 23.1. 1999)
