Skautská nadace Jaroslava Foglara vydala začátkem roku 2019 řadou prvků až kuriózní podobu Foglarovy autobiografie, nikdy předtím nepublikovanou. Jak se zdá, někdy roku 1981 ji psal na zakázku nakladatelství Mladá fronta; v Doslovu ale Roman Šantora upozorňuje, že dosud není známa jakákoli korespondence se zmíněným nakladatelstvím, která by potvrzovala, že mělo oficiálně zájem o vydání podobného rukopisu.
Ten byl objeven teprve po odpečetění Foglarova bytu a nejde tedy o součást pozůstalosti převezené ještě za Foglarova života do Památníku národního písemnictví.
Z charakteru strojopisu nazvaného Běh mého života vysvítá skutečnost, která není patrna z vydaných již autobiografií spisovatele Život v poklusu (poprvé ve dvou částech zjara a v létě 1990) a Po stopách Rychlých šípů (Magnet-Press na podzim 1990), a to ta, že zde autorovi možná jde víc než o zachycení vlastních životních eskapád o obhajobu jeho celoživotního díla, které bylo počátkem let osmdesátých nadále či opět na indexu.
Jen část rukopisu Běh mého života využil Jaroslav Foglar v letech 1989-1990 při psaní rozsáhlejších vzpomínek, nicméně v případě několika prvních stran se jedná o takřka doslovné převzetí.
Ze zbytku původní a bohužel nedatované verze ale vyňal pro pozdější potřebu pouze několik odstavců. Zbytek textu nepoužil. Teprve nyní se můžeme s touto částí pamětí seznámit a nejde o žádné zjevení, ale pro některé čtenáře může být překvapující, když zde objeví celou stať o mužově okouzlení ženami. Nebo se snad ještě nejednalo o muže?
Citujme. „Já už jsem byl asi v osmi letech,“ píše Foglar, „dětsky – romanticky zamilovaný (!) do slečny Kalousové, líbezné, asi pětadvacetileté zpěvačky z tehdejšího Německého divadla, která chodívala k nám do krámu – a moje odvaha a můj obdiv šly tenkrát tak daleko, že jsem požádal maminku, aby ji poprosila o fotografii pro mne!
Byl jsem také okouzlen krásou bílé sochy ve výkladní skříni Strnadova květinářství v domě U Pexidrů proti tehdejšímu kinu Škréta,“ pokračuje. „Snad to měla být, vzhledem k artiklu obchodu, bohyně Flóra – vím jen, že jsem byl unesen krásou její tváře i těla…“
Na druhé straně se Foglar jednoznačně vymezuje i k chlapeckým přátelstvím vznikajícím, jak sám upřesňuje, „mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem“. Podobná kamarádství spojuje se vzhlížením a obdivem k nějakému ideálnímu „hochovi“ a je pevně přesvědčen, že tato přátelství mají povahu „skutečné lásky“ a dochází k nim „u většiny dětí“.
Na tomto místě ovšem Foglar pochopil, že by nemusela stačit síla jeho osobnosti, takže cituje z přednášky jistého dr. Radomíra Kadlece a nijak neváhá zmínit v jejím textu, jenž vlastní, označené autory, kteří se tomu samému tématu věnovali.
Skrze Nedokončené vyznání to kupříkladu byl André Gide (1869-1951) a Foglar připojuje již jenom za sebe vzpomínku na novináře a spisovatele Gézu Včeličku (1901-1966). „Nemám ale tak úplný primát mezi českými autory v tvorbě s těmito náměty, jak mi to Radomír Kadlec připisuje!“ uvádí Foglar doslova a pokračuje: „Géza Včelička v knize Pražské tajemství popisuje sám svá vlastní chlapecká cítění, obdiv a skrytou náklonnost k šedookému Bedrovi, který tehdy Na Františku jaksi učarovával jemu, a snad i jiným chlapcům.“
Učarovával svou jemností, vzhledem i jakousi výjimečností, přičemž Géza Včelička to ve své knize nazval „podivnou láskou“.
Tady se zastavme. Lze ovšem jen spekulovat, zda Foglar - začátkem let osmdesátých - vědomě staví na piedestal právě komunistického autora, který mu snad má jako „jediný“ předchůdce zajistit svatozář. Zrovna tak je možné, že tak neuvažoval, a pouze můžeme říci, že měl knihu Pražské tajemství (1944) rád. Všimněme si však data jejího vydání. Uváděl by Foglar i za jiných okolností právě Gézu Včeličku jako svého předchůdce? Aniž mu cokoli zazlíváme, lze o tom do jisté míry pochybovat.
Jaroslav Foglar ovšem líčí v Běhu mého života i další události včetně svého života ve Švýcarsku v roce 1920 a mimo jiné bezstarostně odhaluje, že jeho nadšený výlet s malými chlapci na Zakarpatskou Ukrajinu v létě 1938 byl vlastně dost rizikovým podnikem. Hned poté, co opustili tábořiště, došlo v tomtéž místě k „velkým přestřelkám“ s polskými záškodníky.
Léta 1945-1981 pojal Foglar v tomto textu zcela vědomě stručněji, i když určitě ne alibisticky.
Vynechal však příliš, o tom nebude sporu, a více skutečností ze svého života za socialismu odhalil teprve v dopracovaných vzpomínkách dokončených roku 1990. Ty vyšly ve dvou verzích, přičemž ta s titulem Po stopách Rychlých šípů nebyla nikdy reeditována. Právem, jde totiž vlastně o Jiřím Stegbauerem zkrácenou verzi Života v poklusu upravenou pro dispozice edice Magnet.
Posuňme se však časem o takřka třicet let a reflektujeme také unikátní výtvarný doprovod knihy Běh mého života. S jednou výjimkou je tvořen jen „originálními tisky“ objevenými přímo v posledním Foglarově bytě na adrese Křišťanova 18, Praha 3.
Zapuštěný přímo mezi stránkami díky tomu najdeme korespondenční lístek i pohlednici s Foglarovým portrétem vytištěné v 80. letech 20. století, což dobře dokumentuje autorskou reakci na značné množství přicházejících dopisů.
Narazíme také na reprodukce originální nálepky časopisu Vpřed z roku 1948 a cyklostylovaných nálepek klubu „Hochů od Bobří řeky“ z poloviny minulého století. A konečně najdeme i čtyři strany původního a bezchybného strojopisu Běhu mého života, který je navíc symbolicky tištěný na papíře odebraném z onoho Foglarova bytu.
Z dovětku Martina Peciny:
Jsa knižním úpravcem, zkouším k odkazu starších kolegů-plantážníků přispět vlastním pohledem. Běh mého života je Jestřábovým osobním vyznáním, a tak jsem si přál, aby úprava tohoto tisku nabídla nezvykle intimní vhled do spisovatelova osobního prostoru, do onoho dávného světa dětských časopisů a motivačních citátů, kterým lze při troše snahy zůstat věrný po celý život – aby se člověk nestal bačkorou, třtinou a nepodnikavým slabochem…
Teď už mne ale omluvte. Musím rychle skočit mamince pro uhlí do sklepa a přivodit si radostný prožitek, abych měl další dvě drahocenná okénka do Modrého života. Škoda každé minuty!
Jaroslav Foglar: Běh mého života. Vložené verše Památce J. F. napsal Martin Stöhr. Ilustrace Jaroslava Foglara, Pavla Čecha (na vložené kartě) a dalších autorů. Fotografie Josef „Řešetlák“ Bláha a Petr Čížek.
Doslov a redakční poznámka Roman „Bobo“ Šantora. Dovětek „Jestřábe, jenž jsi na nebesích“ napsal Martin Pecina. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2019. Náklad 200 číslovaných výtisků
