Publikace s podtitulem Dobrodružství života a metod Jaroslava Foglara (*6. 7. 1907 –- †23. 1. 1999) – legendy dětské zájmové činnosti má čtyři sta stran, a přece po jejich pročtení víte: Byl mi odhalen jen zlomek! Je to chyba? Je to dobře. A pokud není Zachariášův (neukázněný) životopis i odrazovým můstkem k románu, tak ať se scvrknu a zmizím ve Stínadlech. Co by už totiž mělo být námětem beletrie, než Foglarova stěží uchopitelná životní cesta?
Přeháním? Neřekl bych. Nemilosrdná provokace agenta Bureše. Foglarovy zpěvy – píseň jako výchovná metoda. Ženy a dívky ve Foglarově tvorbě a životě. Tak zní tituly kapitol.
Fascinující je i materiál. Jiří Zachariáš jej původně tři roky veřejňoval na internetu, a když jsem dočetl, vnímám Foglara nově, takže lze opravdu i snít o románu s titulem Smíš zůstat Foglar anebo Žiji, ježek v kleci. Anebo ještě s lepším názvem, který vás napadne – a byl by to i film.
Při takové představě si, mimochodem, vybavuji, jak jsem Foglara poprvé navštívil, a že se to stalo zrovna v tom létě, kdy jsem byl i poprvé šťastně zamilovaný. On sám píše ve svém deníku (Zachariášem často citovaném):
11. 6. 1949. V Žilině potkávám ideálního chlapce, jakoby vystřiženého z mých knih. Má moderní chlapecké sako, krátké kalhoty, ještě ohrnuté, bílé ponožky a hnědé polobotky. Jeho obličej je inteligentní a jemný. Ptám se jej, zda není skaut. Jsem rád, že přisvědčuje. Hezky se mnou hovoří a nabízí se jako průvodce po Žilině. Loučíme se před nádražím v půl devátí večer. Byl to hoch podle mých představ, ušlechtilý a dokonalý. Tak přeci jen takoví hoši jsou! Slavnostně mě to naladilo. Po odchodu chlapce se pokouším zapříst rozhovor s dívkou, která pletla na lavičce. Ale děvče po několika jednoslovných odpovědích nafoukaně odchází. Nádražní rozhlas hlásí příjezd vlaku na Prahu…
Tolik snílek. Vraťme se do reality. Obdivuji určitě pečlivou práci Václava Noska-Windyho, kterou před lety věnoval své knize Jestřábí perutě (1996), ale tady jde hlavně o ódu na Foglarovu literární tvorbu.
Soubor výčtů. Ne suchý, psaný s láskou, ale nevyslovující vše. A co Foglarova autobiografie Život v poklusu (1989–90)? Je obsažná, ale nejvíc stejně pochopíte až díky Zachariášovi. Mění svou knihou situaci, zcela, a je to jako poprvé shlédnout Forrest Gumpa, když to přeženu. Stoletý hoch – to je film prudkých střihů, poskoků v čase, emotivních scén, s vypravěčem v pozadí a v postmoderním smyslu je rovnou i tím dost možná očekávaným románem. Zelený je strom života a šedá každá teorie, napsal Goethe. Sám život píše nejlépe. A klíč?
Klíčem k Foglarovi zůstává bezpochyby jeho vztah s matkou.
Až právě díky Stoletému hochovi poprvé zjišťujeme, že nebyl zcela bezkonfliktní. Sice nevyvstává žádný obrázek Anthony Perkinse (z filmu podle Blochova románu Psycho), ale… Už sedmačtyřicetiletý spisovatel si v deníku zoufale stěžuje, jak ho „Pumík“ (tak matce říkal) odmítá pustit ven. Tedy v krátkých kalhotách.
V maličkém bytě na Korunní třídě strávil s Marií Foglarovou, která se dožila 102 let, skoro celý život. Nešlo o nijak ambivalentní vztah, matku měl velmi rád, nicméně někdy před ní utíkal. Kam? Do pražských zahrad, do parků. Až za Prahu. Všude psal. A čtěme o tom v kapitole Jestřábova hnízda!
Mnoho z těch „hnízd“ se dá dodnes najít. Tam se uveleboval. Z jejich okolí čerpal atmosféru. Tady vnímal přírodu – jako málokdo z nás, ale například taky pozoroval vlaky. Miloval tramvaje, ale i taje Starého Města, kterým léta chodil z úřadu. Přitom to vše odmala fakticky registroval jediným okem (druhé bylo tupozraké). Nejméně v tom se Foglar podobá Ladovi. A pohlédneme-li na jeho rané fotografie, tedy na krasavce-filmového herce, nelze nepomyslet i na možnost rozporu. Jenže nebývá právě handicap motorem? Tady vzpomeňme třeba i na dětskou slepotu Karla Maye.
Jiří Zachariáš nás vede mnoha detaily. Zvláštní běh Foglarova života se stává ještě zvláštnějším po Únorovém převratu, tedy v čase, kdy čtyřicátník už může pocítit krizi středního věku. Právě tehdy Foglar přichází o práci, o časopis. A co dál? S první potenciální krizí (alias pubertou) „neměl osobní zkušenost“, míní Zachariáš. Asi se nemýlí. Foglar to období jaksi odmítl, v těch šťastných letech „budování“ první republiky. Ale po Únoru? V Zachariášově skororománu sledujeme i pět popřevratových let, kdy byl Foglar volným spisovatelem a náhle ještě nutkavěji prchal do přírodních rájů. Nejen však psát! Posiloval, běhal sprinty, koupal se. V deníku líčí, jak lidi zaskočily jeho plavky „adamky“, navíc tělové barvy, když se vždy vyhoupával z řeky. Cvičil v Sokole v Radlicích a díky opálenosti (programově na ní pracoval) získal přezdívku Gándhí. V kontrastu s jeho celoživotní opatrností nás ovšem tento jeho určitý exhibicionismus a snad i narcisismus zaskakuje, ale na druhé straně jej vnímejme i jako jedinou Foglarovu „úchylku“.
Lásky Jaroslava Foglara
Zachariáš vzpomíná, jak stál s „Jestřábem“ u Vltavy, na břehu, proti kterému kdysi kotvil parník, jenž spisovateli v letech 1934–37 patřil a v jehož útrobách se scházel s chlapci. „Jednou v zimě, když jsme měli klubovnu na lodi, jsem tady na lavičkách miloval děvče,“ říká náhle Foglar. „Po skautském plese. Pak jsme se šli spolu, s tou mou dívkou, podívat, jestli není můj parník zamrzlý. Nebyl. Opatrně jsme přešli zamrzlou Vltavu až sem…“ – „Ale proč jste nezůstali v lodi?“ – „Prosím tě!“ odvětí Foglar důtklivě. „Ve skautské klubovně?“
Lásek měl víc. Pár i matkou schvalovaných. Zprvu. Občas je pustila až do bytu, ale nakonec zřejmě vždy kritizovala. Nechtěla zůstat sama. Proč se nebránil? Asi proto ne, že matce nedokázal nevyjít vstříc? Že ji neuměl zraňovat?
Podivný vztah s matkou
I tady těží Zachariáš z deníků to podstatné, a tak jsme svědky citového vydírání. Matka pláče, naříká a odmítá syna pustit z dohledu, a tak Foglar občas vzdá i oddílovou schůzku a uléhá na lůžko zoufalý. „Nemohl jsem z toho usnout,“ opakuje se. „Pumík začal velmi plakat, a tak od toho rychle upouštím. Pošlu chlapcům telegram, aby schůzku udělali beze mne. Jsem z Pumíkova pláče zase tak rozrušen, že nemohu spát.“ A jinde (1949): „Pumík peče švestkové buchty a já zuřím, protože chci jet v jednu hodinu autobusem do Průhonic, ale Pumík mě nechce pustit. Mám z toho až nervový šok.“ Většinou se však vymanil. Uměl to – i mnoho jiného. A žádný vedoucí světa neprožil s kluky tolik času jako on, všímá si Zachariáš. Svou metodiku přiblížil až ideálu, a je proto tristním paradoxem, že u zrodu „bobříků“ stojí i braková edice Sparta Club o detektivu Percy Stuartovi.
Foglar s dětmi dokázal i beze zbytku využívat čas, ale přitom jako by se jeho vnímání v čase zaseklo již někde v osmnácti letech (což byl třeba i případ Edgara Allana Poea). Neměl proto vlastně žádné skutečné přátele mezi dospělými a po převratu se i následkem toho nevděčně zachoval k většině z těch, kdo mu kdy pomohli. A naopak: úmrtí kritika Stejskala, který mu dlouho „kazil život“, se zadostiučiněním komentoval.
Jak z knihy zjišťujeme, Jaroslav Foglar byl muž, který odmalička psal a psal.
Deníky, kroniky, časopisy, dopisy, knihy, hru a v padesáti letech i filmový scénář Tajná cesta (zatím nebyl nalezen). Přikládal psanému slovu veliký význam i při práci v oddíle. Ale má se to snad dnes stát výrazem zastaralosti? Nemělo by. Naše osudy jsou vždycky průnikem našich dispozic s časem a prostorem, u Foglara ale došlo k prolnutí naprosto unikátnímu. Už počínaje rokem jeho narození (1907), přes předčasnou smrt otce (1911), matčino voňavé papírnictví i dětství uprchnuvší zcela bez skautingu…
Nesmírný význam měly také Foglarovy průniky s Prahou a naší zemí vůbec, jak plně doceňuje až Zachariáš. A nejde jenom o to, že by Foglar v méně hezké zemi napsal úplně jiné knihy. Také třeba na maloměstě by zcela selhal. „Konal jsem navíc i mimořádné cesty do okolí bydliště hochů, kde jsem je pozoroval, když nevěděli o mé přítomnosti,“ zaznamenává už ve svých dvaceti letech a pouze anonymita Prahy mu dále umožnila ubránit si veškerá ona „hnízda“. Jeho poetika je srdcem Čech prostoupena a ještě v dospělosti mu celé čtvrti byly bájnou krajinou, kam se toužebně nořil. Okolí Františku třeba objevil až pod vlivem knihy Gézy Včeličky (1901–66) Pražské tajemství (1944) a zkoumal ty uličky užasle po několik dní.
Jsou osobnosti, které se natolik obalily svými světy a vlastními způsoby vnímání života, že si setkání a dialogy dvou takových vlastně ani neumíme představit. Co by si řekli někde na Nových zámeckých schodech Foglar a Egon Bondy, kupříkladu? A přece žili vedle sebe, ne? Míjeli se? Viděli se aspoň? Uměli by komunikovat? Nezdá se mi to skoro možné. Tedy mimo půdu nějaké postmoderní prózy. A Zachariášův um? Ten vidím i v tom, nakolik prohloubil naši úzkost z nezmapovatelnosti jedinečného lidského osudu a jak moc podnítil zvědavost, s kterou rádi nahlížíme i do jednoho z těch světů, které tím naším svébytně prošly – a zanechaly překvapující otisk.
Stoletý hoch od Bobří řeky / Jiří Zachariáš, Nakladatelství Ostrov 2007
Na téměř 400 stranách většího knižního formátu (170 x 240 mm) tištěných na křídovém papíru přináší autor mnoho nových unikátních nebo opomíjených faktů ze života, díla a metod spisovatele včetně neznámých či dosud nezařazených souvislostí.
Výhodou autora mj. jiné je, že s Jaroslavem Foglarem dlouhodobě úzce spolupracoval při vedení jeho proslulého oddílu "Hoši od Bobří řeky" – pražské Dvojky a že díky tomu mohl čerpat z jeho osobních zápisníků i deníkových záznamů.
Dílo doprovází řada pozoruhodných dokumentů, fotografií i kreseb.
ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ:
Stoletý hoch od Bobří řeky Jaroslav Foglar. Rozšířené vydání z roku 2020
