Jak si vybavujeme, Jaroslav Foglar zrovna děvčatům ve svých knihách dvakrát nepřál a různě dámy upozaďoval, i když jednomu dívčímu klubu jeho hrdinové pomohli s klubovnou. A kráčejí onou krajinou snů rovněž Vlasta (s vlajkou), Podkova (opět s vlajkou) atd...
Vzpomeneme si také asi na známou pasáž z Foglarovy Záhady hlavolamu, v níž je Červenáček ostrakizován jen za to, že se vypravil na vlastní pěst a za zády klubu, úplně sám na dobrodružnou výpravu do čtvrti zvané Stínadla. Mirek Dušín jej za to fakticky vyloučil, což bylo pro chlapce hotovou tragédií; nicméně vše dobře dopadne a smí opět chodit na výpravy s kamarády.
Ne každý si přitom uvědomil, že Foglar taktně mlčí o tom, co tenkrát Červenáček zažil. V letu všech dalších a dalších událostí nepovažoval spisovatel za důležité toto doříct, ale našli se mnozí, kterým záhada onoho výletu vrtá hlavou dodnes. Jedním je brněnský výtvarník Pavel Čech. Domyslil tu epizodu a vytvořil komiksový apokryf.
Ten má 74 stran a na otázku odpovídá. Ale nejen to. Čech uměl zachytit ten trapný moment, kdy chlapci, kteří toho „chodili“ (slovy Karla Poláčka) a tolik spolu prožili, nezvratně dospívají.
„V tomto příběhu čelí Rychlé šípy největší výzvě, s jakou se kdy setkaly,“ píše znalec kreslených seriálů Tomáš Prokůpek na zadní obálce.
„Dospějí až k hranici, vedle níž bledne i Rozdělovací třída a jejímuž překročení se Jaroslav Foglar ve své tvorbě vždy vyhýbal. Přesto není komiks Pavla Čecha popřením díla jeho velkého předchůdce – právě naopak, je upřímnou foglarovskou poctou a zároveň autonomním příběhem, který svět Červenáčka a jeho přátel citlivě rozšiřuje o nové barvy a emoce.“
Nelze než souhlasit. Autor sám pak vyjadřuje na poslední stránce víru, že by snad byl Jaroslav Foglar v jeho případě „velkorysý. A snad tam někde nahoře ví,“ sní Pavel Čech:
„že jsem jeho postavy nevyužil ze žádných zištných důvodů a jen proto, že si nedokážu vymyslet vlastní. Byl bych rád, kdyby můj příběh o Rychlých šípech byl chápán jako poděkování jejich tvůrci. Snažil jsem se k nim přistoupit s největší úctou a pokorou. Jako většina věcí, které jsem vytvořil, vznikla i tato knížka intuitivně a spíše než rozumem, řídil jsem se pocity a nechal se vést zvláštním tvořivým vytržením, které se dostavuje vždy, když na něčem intenzivně pracuji a okolní svět přestává existovat.“
O Červenáčkovi je i není kniha pro děti! Jde totiž o dost smutný příběh. Autor nechá do světa Červenáčkova i ostatních Rychlých šípů vstupovat dívčí element i dlouhé kalhoty (od maminek), ale váháme, bude-li vše krásné.
Uvnitř Stínadel přesto Čech stvoří ještě jednu a už opravdu vlastní enklávu, která upomene jak na Langerovo Bratrstvo Bílého klíče, tak i na Trnkovu Zahradu.
Avšak nejsme uvedeni brankou do tajemného světa nijak přímočaře, nýbrž zvláštně a postupně. To jak vyplouvají na povrch mysli titulního hrdiny vzpomínky. Také sny hrají výraznou roli a sporu nebude, že právě ty ještě hodně patřívají dětství. Tohle údobí nicméně až zlověstně odumírá stránku za stránkou a Červenáčka táhne něco zpět do ulic, kterých se - jako mladší chlapec - tak bál. Do stínadelských zátočin... Ale hle, „zlí“ Vontové už jej nyní zdraví jako „dospěláka“ a skutečně snad Červenáček objeví zahradu s dívkou, která jej kdysi zachránila a vyvedla z oné čtvrti přes Rváčov.
Pavlu Čechovi se vlastně podařil husarský kousek: zatímco u jiných bývá zahrada symbolem dětství, tady mystiku tematicky a malířsky obrátil naruby. A ač do Červenáčkova příběhu zapracovává bezpočet „hlášek“, ba scén, které již známe od Foglara a jeho kreslíře Jana Fischera, provedl to úplně odpustitelně.
Je pravda, že vzniklo už mnoho apokryfů, které doplňují Foglarovo universum, ale jen málokdo doposud vhlížel s podobnou citlivostí. A nikoli, žádné polopatismy u Čecha nemají místo. Místo toho vtipně domýšlí situace a doplňuje Foglara jako jeden z jeho nejpoctivějších a oddaných učňů.
Červená lodička-čapka vypuštěná závěrem na hladinu potoka Červenáčkem co skutečná loďka to již jen vizuálně dotvrzuje, a následné hrdinovo putování městem za černou kočkou také. Ne, Foglar se kvůli tomuhle komiksu zřejmě v hrobě neobrací.
Pavel Čech: O Červenáčkovi. Doslov autor. Anotace na zadní obálce Tomáš Prokůpek. Vydal Petr Novotný – nakladatelství Petrkov. Petrkov 2019. 80 stran.
