Také jste měli ve škole povinného Svatopluka Čecha? Třeba Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století? Já ano. Bohužel pocit povinnosti mi tuto jedinečnou knihu tak znechutil, že jsem ji po několika kapitolách odložil. Teprve po letech jsem se k Svatopluku Čechovi (1846-1908) vrátil. A konečně jsem pochopil jeho velikost. A to díky skoro neznámému třetímu a čtvrtému dílu jeho „ságy“ o pražském panu domácím Matěji Broučkovi.
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888), mj. obsahuje i velice svébytné přetavení české hymny: Na Měsíci - domov můj!
Bez předmluvy má tato knížka jen třináct kapitol, ale zapsala se do české literatury nesmazatelně. Vlastně i jako jedna z prvních českých sci-fi. Jistě, ve skutečnosti o regulérní science fiction nejde, vždyť se všechno odehraje pouze ve snu…))
Je zajímavé, že kniha nebyla původně určena dětem, a přece ji dnes děti čtou.
Úvodem „Pravého výletu“ se nejprve dovíme, že Svatopluk Čech napsal následující román ve spolupráci s jistým panem Matějem Broučkem, pražským to měšťanem, který tedy skutečně existuje. Onu společnou práci odvedli prý na Pražském hradě a konkrétně ve stínu Chrámu Svatého Víta - na Vikárce. Svatopluk Čech v Předmluvě dále osvětluje význam slova „pravý“ umístěný do názvu - a má k tomu skutečně důvod.
Tou dobou existovala již knížka jistého B. Rouska o Broučkově výletu na Lunu, která však odhalila, že tam žijí jenom samí trpaslíci.
Ale už v té době Svatopluk Čech věděl, že je to lež.„Ale ta knížka jest zkomoleninou!“ Protestuje skutečný hrdina oněch dobrodružství proti Rouskově podání a znovu si „na to“ sedá ke společnému stolu se Svatoplukem Čechem. U milovaného moku, pochopitelně, a kniha, která o jeho výletu PŮVODNĚ vznikla (a vyšla už roku 1886 pod titulem „Výlet páně Broučkův do měsíce“) je následkem toho dnes již úplně zapomenuta a neznáma. Právě proto, že ji nahradila TA PRAVÁ. Ten PRAVÝ výlet, který začal tak, že pan domácí byl jedné noci - po odchodu ze své hospůdky (a pozor, i po přečtení publikace o Měsíci) přitažen právě na naši oběžnici. A to rovnou ze Starých zámeckých schodů. Přesné místo na těch schodech není bohužel udáno…
A co že Matěj nahoře na Měsící nalezl? Kupodivu opět „jen“ Čechy, ale spokojené. Živili se totiž pouze vůněmi a rosou a zabývali se výhradně uměními, a ten vůbec první umělec, se kterým se tu pan domácí setkal, byl básník Hvězdomír Blankytný.
Ujal se hrdinova provázení na létajícím (pochopitelně) Pegasovi a nejprve ho zavedl k filozofu Lunoborovi, do jehož dcery Etherey byl zamilovaný. Ta se však vbrzku zaláskuje do pana domácího a… Oba prchnou. V podivuhodném městě se poté setkají s mecenášem Čaroskvoucím a Brouček je postupně potrápen snad všemi uměními všehomíra. Znovu proto prchá, a to právě na Pegasovi. Uletí až do kosmu, když tu okolo frčí meteor, který zvířeti urazí křídlo. Následuje pád a… Pan Matěj Brouček se probírá nikoli na schodišti směřujícím kamsi na Malou Stranu (však víme kam), nýbrž rovnou doma v posteli, a až později se dozví, že ho na Starých zámeckých schodech našla policie.
Ale příběh ještě nekončí. Hrdina ocitnuvší se nyní v realitě totiž později skutečně najde a dokonce si i zakoupí jistého „Pegasa“, až na to, že ten koník už nedisponuje křídly. Ani ne snovými, ani ne těmi skutečnými.
Ilustrace Ruda Šváb
Příběh se odehrává už v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Je výtečnou satirou na české umělce oné doby, ale i na autora samého. Ano, protože pan Svatopluk Čech byl schopen až kouzelné sebeironie.
I dočetli jsme právě první „román“ o Matěji Broučkovi - a pozor, celý jeho pobyt na Měsíci v něm vylíčený trval pouhé dvě hodiny, ale udivenému hrdinovi se zdál ten čas delší a trpěl tam „nahoře“ prý hrozným hladem. Snad i proto jím trpěl, že byl najednou šestkrát lehčím? Nevím, ale rozhodně jsem jako mladík během četby znejistěl nad tím, že je, tedy podle Svatopluka Čecha, na Luně absolutně dýchatelné ovzduší.
Roku 1889 uveřejnil tentýž Čech druhé a známější ještě pokračování své ságy. Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století.
Tentokrát se rozhodl konfrontovat pohodlného měšťáka Broučka s husitskou Prahou a kromě Předmluvy má jeho románek o kapitolu víc než ten předešlý. Děj se odehrává 12. až 13. července 1888, v podstatě jenom na Vikárce. Když se totiž Brouček rozloučí s hospodským Wurfelem (skutečná postava?), ocitá se v jakési propasti a… Strašidelnou podzemní chodbou doputuje až do jádra nikoli zemského, ale do jádra roku 1420. Ó, běda! Husitské války jsou v plném proudu a on zažije šňůru dobrodružství. Jenže právě jen ve snu, jak zjistí, když se posléze probudí… v sudu.
Následují „Pestré cesty po Čechách, díl I.“. Tato kniha je ale trochu zvláštní.
Působí spíš jen jako torzo rozsáhleji koncipované práce. Snad o takovou mělo i jít. A o jakousi českou variantu Dickensova Pana Pickwicka, v jejímž podtitulu čteme: Společnou prací Matěje Broučka, prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého, Václava Maliny, dra Dagoberta Špičky, Jana Vraného, Orlanda Furiosa, Břetislava Boubínského, Violy Těšínské a jiných učenců a spisovatelů domácích. Rediguje Svatopluk Čech.
Ve skutečnosti se ale v knize ani zdaleka na všechny úvodem slibované autory nedostane a hned po úvodu následuje pouze báseň Čechám a po ní už jenom čtyři kapitoly. Koncipovány jsou ovšem zajímavě.
Jsme teď už v roce 1890 a dovídáme se, že autor osobně vyslal z Prahy na všechny světové strany své výše jmenované společníky, aby od nich mohl domů dostávat zprávy z jejich cest. To se mu také podařilo, i když očividně jenom částečně, a v první kapitole „Společná cesta prof. Vojtěcha Bořivoje Kostlivého a Jana Vraného“, dlouhé kapitole, která má tři části, popisuje se nám veledůležitá výprava za údajným zbytkem Královédvorského rukopisu.
Najdou ho? No, kdesi v Českém ráji u Sobotky se mu hrdinové skutečně dostanou na stopu…
V druhé kapitole knížky obdařené titulem „Z cestovního deníku Jana Vraného“ se pak nalézá dalších pět básní pocházejících údajně z pera profesorova společníka.
Třetí kapitola „Z cesty Václava Maliny (Prozatím do minulosti)“ pak půvabný rozjezd knížky bohužel ruší a pět jejích částí už „jenom“ převypráví část životopisu Svatopluka Čecha. Respektive: kus jeho dětství. Ne, není to špatné, ale ony na začátku nádherně načrtnuté charaktery přicházejí vniveč. A nepokračuje se v už tak velice zábavné linka cestovních příhod.
Pak následuje ještě čtvrtá kapitola „Předběžné návěští M. Broučka“.
Ale ta už jenom (ne)vypráví o jeho cestě do Plzně (kam jinam!!!), která se však neuskutečnila pro (skutečně historické) zřícení Karlova mostu, po kterém jedině by totiž bezplatně přešel. A jinak než bezplatně, tedy po jiném mostě… Ne, nebylo lze jíti!
A ještě něco, ovšem. Už na konci tohoto dílu jsme informování, že se Brouček chystá (aspoň) napřesrok (1891) navštívil slavnou Jubilejní výstavu…
Ilustrace zleva: Mario Stretti a Viktor Olíva
„Pestré cesty po Čechách, díl II. M. Brouček na výstavě“.
Právě tak se jmenuje poslední, čtvrtá část Čechovy „ságy“. Tentokrát jde o tucet kapitol, a to velice hutných. „Jubilejní výstava průmyslu a umění Čech“ je nám díky hrdinově návštěvě přiblížena opravdu zevrubně. Brouček se těší, vyráží za poznáním a prožívá pak na výstavišti mnohá takřka pitoreskní dobrodružství často až jaksi pouťového charakteru, přičemž kouzlo jeho optiky tkví mimo jiné i v tom, že je zde na tutéž úroveň stavěn stánek s buřty jako kdekterý významný technický vynález.
Také (samozřejmá) osamělost (a staromládenectví) Matěje Broučka umožňují specifické vnímání okolního světa, jak jsme to už registrovali i dřív, nicméně právě až při střetnutí s realitou může mnohé čtenáře zaujmout nejvíc. Mně samotnému se to aspoň přihodilo, mám závěrečný díl nejradši a řekl bych, že právě zde je Brouček nejvýraznějším alter egem autora samotného.
A nevyprávějme si děj, protože tohle si opravdu nemůžete nechat ujít a knihu si musíte konečně už přečísti. Jedno ale prozradím. Celá ta návštěva výstavy skončí Matějovým odvedením na policii. Ale ještě předtím…
Ta knížka je zkrátka velenádherným vylíčením jednoho jediného dne na konci léta 1891, jednoho dávného třináctého září, které patřilo jak Čechovi, tak i Broučkovi, a které se už nikdy, nikdy nevrátí.
Knihy Svatopluka Čecha na téma Brouček:
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, 1888
Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století, 1889
Matěj Brouček na výstavě, 1892
