Mladý Kanaďan, čo nemohol mat viac ako pätnásť rokov, váhal príliš dlho. Na jeden mrazivý moment sa jeho nohy na brvnách pred zákrutou rieky prestali hýbať a on zmizol pod vodou skôr ako niekto mohol zachytiť.
Prvá veta z najnovšej knihy Johna Irvinga Posledná noc v Pokrútenej Rieke (Last Night in Twisted River) ako všetky ostatné vtiahne do déjà šokujúcou udalosťou. Paradoxné, pretože Irving všetky svoje knihy začína od konca. Posledná veta je to prvé čo ho napadne a nikdy sa nemení. Každé písmeno, každá čiarka ostáva tak ako ju prvýkrát napísal.
Väčšinou trvá rok kým sa tej poslednej vete vráti. V prípade Pokrútenej Rieky to bolo len sedem mesiacov.
Hoci hrubý dej mal v hlave posledných dvadsať rokov, trvalo sedem mesiacov kým rozvinul postavy a ich príbeh, ktorý prechádza cez tri generácie. Vedel, že v ňom budú dvaja utečenci - kuchár a je ho dvanásťročný syn, vedel, že sa bude odohrávať v drsnom prostredí a bude v ňom strach a úzkosť. Sedem mesiacov však trvalo kým chytil pero a začal písať. (Irving stále začína rukopisom a ako sa sám priznal, ten nepopísaný papier, ktorý nemá tušenia čo na ňom bude ho stále vzrušuje.) Problém s Poslednou nocou bol, že o nej vedel strašne veľa dlho predtým než napísal tú poslednú vetu…Prečo je tak dôležitá? Pretože určuje tón celého príbehu.
John Irving
Na tohtoročnom Harbourfront Author’s Festival 2011 v Toronte mladý redactor CTV, tváriac sa až prehnane vážne, Johna Irvinga spovedal o množstve autobiografických prvkoch, ktoré sa v Pokrútenej Rieke objavujú. Napríklad, hlavná postava sa stretáva s Kurtom Vonegutom, ktorý bol v skutočnom živote Irvingovym učiteľom v Iowa Writers Workshop (Kurz spisovateľov, Iowa), a tiež sa z neho stane spisovateľ. V skutočnosti sú však v knihe veci, ktoré sa Irvingovi nikdy nestali a napriek tomu ho sprevádzajú celý život. Je to strach a úzkost zo straty niekoho, koho milujeme, a z hrôzy situácii, v ktorých by sme sa nikdy nechceli ocitnúť.
"Myslím, že veľa mojich kníh má v sebe určitú prirodzenú perverznosť. Je to preto, lebo chcem aby ste mali moje postavy radi…Píšem o tých najhorších veciach aké ma napadnú… Úzkosť a strach z toho, zo smrti dieťaťa alebo niekoho koho milujeme je extrémna. A mňa nenapadá nič dôležitejšie o čom by som mal písať len táto úzkosť. "
November 9, 2009, Midmorning radio show.
Dvě z dobových fotografií z kanadského muzea "Algonquin Logging Museum Trail". Irvingova kniha je ale jen krátkou ukázkou, co se tam skutečně dělo a v jakém šíleném prostředí pracovali v létě, v zimě dřevorubci v 19. století v Americe.
V tom istom interview sa ho redaktorka pýtala, či si nemyslí, že tej hrôzy už bolo dosť.
Irving však tvrdí, že práve naopak. Podľa neho bolo 19 storočie modelom románovej formy. Odvtedy to ide dole vodou. Napríklad prvá kapitola Hardyho Majora Casterbridgeského začína strašne. Major sa opije a predá svoju ženu a dcéru. Nikdy sa z toho nedostane. A čo taký Oidipus? Zabije otca a vyspí sa so svojou matkou? Z toho nič dobré nevzijde. Terajšie príbehy sú plytké bez strašlivých udalostí. Tie zanikli z dôvodu politickej korektnosti. Práve preto sú postavy a zápletky Irvingovych románov twisted – divné a šokujúce.
A posledná veta Pokrútenej Rieky:
Cítil, že veľké dobrodružstvo jeho života práve začína. Tak ako to musel cítiť jeho otec počas tých hrozných chvíľ poslednej noci v Pokrútenej Rieke.
Kniha: John Irving, Poslední noc na Klikaté řece, Euromedia - Odeon, 2010
Anotace románu:
Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec splete přítelkyni místního konstábla s medvědem. Chlapec a jeho otec jsou nuceni z okresu Coos uprchnout – nejprve do Bostonu, pak do jižního Vermontu a nakonec do Toronta –, pronásledováni nesmiřitelným konstáblem. Jejich osamoceným ochráncem je drsný, svérázný dřevorubec a bývalý plavič dřeva, který jim na útěku pomáhá.
V příběhu překlenujícím pět desetiletí román vykresluje poslední půlstoletí ve Spojených státech jako „živou repliku okresu Coos, kde se smrtelným nenávistem obvykle nechával volný průběh“. Od vypjaté první věty románu – „Mladý Kanaďan, kterému nemohlo být víc než patnáct, váhal příliš dlouho“ – až k elegické závěrečné kapitole je Poslední noc na Klikaté řece napsaná s historickou autenticitou a emocionální silou Pravidel moštárny. Je to také stejně dramatický a znepokojivý příběh jako Irvingův průlomový bestseller Svět podle Garpa.
Ukázka z knihy: První kapitola
Mladý Kanaďan, kterému nemohlo být víc než patnáct, váhal příliš dlouho. Na okamžik zůstal stát jako přikovaný, jeho nohy se na plovoucích kládách v zátoce před ohybem řeky přestaly pohybovat; sklouzl celý pod vodu dřív, než kdokoli stačil zachytit jeho nataženou ruku. Jeden z dřevorubců se natáhl po mladíkových dlouhých vlasech – prsty staršího muže šátraly v ledové vodě, jež byla zahuštěná téměř jako polévka kusy oloupané kůry. Pak se dva kmeny tvrdě srazily na paži snaživého zachránce a zlomily mu zápěstí. Nad mladým Kanaďanem se zcela uzavřel koberec plovoucích klád; chlapec se už nevynořil, nad hnědou vodou se neobjevila ani ruka, ani bota.Když se z nahromaděných klád tarasících tok řeky uvolnil rozhodující vzpříčený kmen, muži plavící dřevo se museli pohybovat rychle a neustále; zastaví-li se byť jen na pár vteřin, spadnou do proudu. Při plavení dřeva docházelo k usmrcení pohybujícími se kládami, které člověka rozdrtily dřív, než se stačil utopit – avšak utopení bylo častější.
Na říčním břehu, kde kuchař a jeho dvanáctiletý syn slyšeli klení dřevorubce se zlomeným zápěstím, bylo okamžitě zřejmé, že někdo se ocitl ve vážnějších nesnázích než snaživý zachránce, jemuž se podařilo vysvobodit zraněnou paži a znovu se na plovoucích kládách bezpečně vzpřímit. Ostatní plaviči dřeva si ho nevšímali; drobnými, rychlými krůčky postupovali po kládách k břehu a volali jméno ztraceného chlapce. Dřevorubci bez ustání dloubali bidly s hákem do kmenů plovoucích před nimi a směrovali je po toku. Plaviči většinou volili nejbezpečnější cestu na břeh, ale kuchařův syn zůstával plný naděje a zdálo se mu, že se muži snad pokoušejí vytvořit dostatečně širokou mezeru, aby se mladý Kanaďan mohl vynořit. Nyní, popravdě, byly mezi kládami mezery jen nesouvislé. Mladík, který jim řekl, že se jmenuje „Angel Pope, z Toronta“, byl v tu ránu pryč.
„Není to Angel?“ zeptal se dvanáctiletý chlapec otce. Tohoto chlapce s tmavohnědýma očima a nesmírně vážným výrazem bylo možné omylem pokládat za Angelova mladšího bratra, ale nebylo žádných pochyb, pokud jde o rodinnou podobu dvanáctiletého hocha s otcem, který ho nespouštěl z očí. Kuchaře obklopovala aura ovládaných zlých předtuch, jako by běžně předvídal ty nejnepředvídatelnější nešťastné náhody, a cosi z toho se odráželo i v chlapcově vážném výrazu; ve skutečnosti se otci tolik podobal, že několik lesáků vyjádřilo překvapení, že syn také výrazně nekulhá jako jeho táta.
Kuchař věděl až moc dobře, že pod klády skutečně spadl mladý Kanaďan. Vždyť právě on varoval dřevaře, že Angel je na plavení dřeva příliš velký zelenáč; neměl se pokoušet uvolnit vzpříčený kmen. Chlapec se však možná chtěl zavděčit a plaviči dřeva si ho třeba zpočátku nevšimli.
Podle kuchařova mínění byl Angel Pope také příliš velký zelenáč (a příliš neohrabaný) i pro práci v blízkosti katru na pile. To bylo výlučně pracoviště vysoce kvalifikovaného pilaře. Poměrně kvalifikované postavení měl i hoblíř, ale práce u hoblovky nebyla zvlášť nebezpečná.
