Když jsem dostal v únoru 2009 poprvé laskavou nabídku Japonského velvyslanectví, abych na těchto místech přednesl pár svých postřehů o díle japonského spisovatele Haruki Murakamiho, zakončil jsem ji následujícími slovy: Nezbývá než očekávat, co dalšího Murakami Haruki publikuje dál a kam jej tedy zavedou spisovatelské stezky, ubírající se nepředvídatelným způsobem. Zdá se, že po více než pětileté odmlce od posledního románu by v letošním roce by se opět mohlo objevit nějaké větší dílo, které ukáže, jakým způsobem autor nyní po rovných třiceti letech tvorby a přesně s dvojnásobkem let životních zkušeností, naplňuje úděl japonských spisovatelů.
1Q84, zatím nejnovější a nejrozsáhlejší román spisovatele Haruki Murakamiho
vydaný v Japonsku postupně v letech 2009 a 2010, je právě tímto „nějakým větším“ dílem. Sám autor tuto svou knihu označil jako „pokus o totální román“, jaké se psávaly v 80 tých letech 20 tého století, a řekl bych, že 1Q84 svou komplexností a barvitostí takovou charakteristiku naplňuje víc než zdařile. Jsem rád, že mám teď díky Japonskému Velvyslanectví v Praze tu vzácnou příležitost Vám o tomto díle krátce poreferovat jednak jako jeho překladatel, jednak jako student, který se Murakamiho romány pokouší systematičtěji zabývat.
V této přednášce bych se chtěl alespoň ve stručnosti zaměřit hlavně na způsob, jakým je román 1Q84 vystavěn z hlediska vyprávěcích postupů. To znamená, pokusit se zběžným rozborem románu odpovědět na otázky,
1. jakým způsobem a 2. jaký příběh tu autor vypráví, a pak se následně zasazením románu do kontextu autorovy ostatní tvorby pokusit stanovit i to,
3. jaké cíle přitom asi měl a
4. jaký vývoj v jeho tvorbě román 1Q84 představuje.
Proč se ale zaměřovat zrovna na jakési nezáživné vyprávěcí postupy?
Především proto, že jsou k Murakamiho dílu vynikajícím klíčem. Murakamiho romány jsou většinou vyprávěny značně komplikovaným způsobem. Kladou svým čtenářům záměrné pasti a provokují je. Snadno se do nich začteme a děj nás vtáhne, problém však nastává ve chvíli, kdy máme stručně a jasně říci, oč v románu, který právě čteme, jde. Murakamiho příběhy jsou napsány tak, že si se svými čtenáři pohrávají a vodí je sem a tam kouzelnými prostory, připomínajícími komnaty podivuhodného labyrintu, kde nikdy nevíme, co nás čeká v další místnosti, a kdy nám zůstává nadobro utajena celková podoba labyrintu, aniž by nám kdokoli dával nějakou explicitní mapu. Tato přednáška má být mimo jiné pokusem o nalezení takové mapy k románu 1Q84 a domnívám se, že se k tomu zvlášť dobře hodí právě základní nástroje naratologie, literární disciplíny, která se zabývá vyprávěním. Ta tradičně u literárního díla zásadně rozlišuje právě mezi tzv. fabulí či příběhem, který je vyprávěn, a mezi takzvaným syžetem či diskurzem, to jest konkrétním postupem, jakým je příběh odvyprávěn. Jak už asi tušíte, Haruki Murakami pak s oblibou volí tu taktiku, že svůj diskurz, konkrétní vyprávěcí postup, buduje tak košatě a barvitě, že ten nakonec zcela zakrývá příběh, o který jde. Čtenář si pak musí tento příběh odkrývat sám, zcela podobně, jako je tomu u detektivek, z jejichž odkazu tento autor ostatně čerpá.
1. Jak je to tedy v případě románu 1Q84? Podívejme se nejprve, jak je román vyprávěn.
Jako čtenáři jsme tu, podobně jako třeba v případě předcházejícího Hardboiled Wonderlandu a Konce světa, či Kafky na pobřeží, vržení po hlavě do sledu nejrůznějších působivých obrazů, zobrazující život dvou hlavních hrdinů. Ob kapitolu se střídavě setkáváme s hrdinkou Aomame a mužským protagonistou Tengem. Jejich příběhy nám jsou sdělovány nezúčastněně v er-formě a navenek spolu nijak nesouvisí. Až teprve po několikerém prostřídání se začnou objevovat náznaky, že zde nějaké pojítko existuje. To je nám nakonec plně potvrzeno, a až pak se ukáže i to, že jsou jejich popisované životy zřejmě součástí nějakého hlavního příběhu.
V předchozích Murakamiho románech pak takovýto hlavní příběh většinou jako podhoubí prorůstá celým románem, není však zřetelně popsán, a když už ano pak zcela fantastickými způsoby, které mnoho čtenářů zmatou, popřípadě odradí, protože mohou napohled působit jako „šílené výmysly“ autora. Murakamiovský hlavní příběh je tedy ve vyprávění jednak rozdroben, je vyprávěný po kouskách, v jednotlivých obrazech, jednak ještě navíc zašifrován do napohled fantastických obrazů a symbolů, jako je například oživlý Johnnie Walker v Kafkovi na pobřeží, anebo motiv Ovce. Abychom se tedy jako čtenáři příběhu dopátrali, musíme následně skládat jednotlivé dílky dohromady, a poté ještě dekódovat šifry.
2. V případě románu 1Q84 se nám jednotlivé dílky začnou nakonec skládat ve fantastickém motivu, který prostupuje životy obou protagonistů, a jak je patrné, zásadně je i vymezuje a určuje.
Jde o postavy takzvaných Little People, doslova Malých lidí. Ti jsou navenek popsáni opravdu neobvykle jako skupinka malých lidiček, která se dovede zvětšovat a zmenšovat, a na svět se dostane tak, že vyleze z tlamy mrtvé kozy. Navenek by to všechno mohlo vypadat jako nějaká nesmyslná povídačka a dětská hra, tihle Little People ovšem nakonec zcela ovládnou realitu okolo Aomame i Tenga a pak se jimi pokouší manipulovat podobným způsobem, jako manipulovala tajemná Ovce s vypravěčem dřívějšího Murakamiho románu Hon na Ovci. A jsou to nakonec právě tihle Little People, kdo představuje tu pravou „mapu“ pro labyrint románu 1Q84. Viděno z tohoto úhlu pohledu pak totiž zjistíme, že vlastně celou dobu čteme příběh ne o Aomame a Tengovi, ale právě příběh o Little People, do nějž byly jednotlivé příběhy Aomame a Tenga pouze vloženy.
Vodítka k takové interpretaci jsou poskytnuta mimo jiné i v četných letopočtech, jimiž se děj románu jen hemží.
Aomame je popsána jako osoba, která má zálibu v historii a která čte historické knihy a pamatuje si bez problémů přesná dějepisná data, protože si je umí poskládat dohromady do logického celku. A to je přesně i vynikající stopa k nalezení klíče k příběhu románu. Protože pokud si dáme dohromady všechna data, v románu zmíněná, zjistíme, že nám tu Murakami vlastně poskytuje letopočty nejdůležitějších událostí v příběhu Little People, od prapočátků až po uvedený rok 1984, ve kterém začíná Aomamino vyprávění. Pak najednou vidíme, že sledujeme, jaká cesta vedla k tomu, že se tajemní Little People dostali na svět, jak upevňovali svůj vliv, a jak nakonec začali zasahovat do života obou hlavních hrdinů. Rok 1984, ve kterém všechno začíná, se pak stává jen špičkou ledovce celého příběhu, a Aomame a Tengo se pak začnou jevit jen jako figurky, pěšáci, kteří se ocitli ve veliké a nebezpečné hře. Na jedné straně jsou tu oni, na druhé Little People, kteří zavinili, že se už nepíše rok 1984, ale že nastal rok 1Q84, v němž se začíná hrát, kdo s koho. Jak to dopadne, nebudu zatím prozrazovat, abych případně nezklamal ty z vás, kdo čekají na třetí díl.
3. Co tím vším autor zamýšlí, je vcelku jasné už při srovnání 1Q84 právě s jeno dávným předchůdcem, románem Hon na Ovci.
Máme tu opět postavy malých hrdinů, kteří se ocitli ve velké hře přesnými daty vymezené historie, i když tentokrát historie odcizené, alternativní, a změněné. Sledujeme, jak v této hře asi Aomame a Tengo obstojí, podobně, jako jsme sledovali osudy protagonisty Honu na Ovci, jehož cesta se zkřížila se symbolickým ovčím démonem moderních východoasijských dějin. Sledujeme, jak si povedou obyčejní a současní lidé na pozadí velké a nepřátelské historie. Snad jen s tím rozdílem, že v dosavadních Murakamiho románech šlo v tomto střetu současných lidí s dějinami hlavně o zachování si čistého štítu, ale v 1Q84 už Murakamiho hrdinům začíná jít vůbec poprvé i o život.
Z všeho zatím uvedeného je také zřejmé, že ani podobnost názvu nejnovějšího Murakamiho románu s Orwellovým nesmrtelným románem 1984 není vůbec náhodná.
Jde o zcela zjevnou inspiraci, ovšem přetavenou a zpracovanou v Murakamiovském duchu. 1Q84 je jakýmsi pokřiveným obrazem roku 1984, jeho pozměněnou verzí, a také v tématu Little People nakonec odhalíme jasnou inspiraci Orwellovým Velkým bratrem. Tato souvislost je v románě výslovně naznačena. Little People ovšem nejsou to úplně samé co Orwellův Big Brother, jehož jeho autor definuje takto:
„Na vrcholu pyramidy stojí Velký bratr. Velký Bratr je neomylný a všemocný. Má se zato, že každý vědecký objev, veškeré znalosti, veškerá moudrost, veškeré ctnosti pramení z jeho vedení a inspirace. Nikdo nikdy Velkého bratra neviděl.“
O Little People se pak Murakami zmiňuje takto:
„V našem reálném světě už není doba pro Velké bratry. Namísto nich nastupují Malí lidé, Little People.“
„Postavy Little People jsou neviditelné. Nevíme, jestli jsou dobří či zlí ani jestli reálně existují nebo nikoliv. Zdá se však, že nám neúnavně podkopávají půdu pod nohama.“
V Orwellově románě je Velký bratr vykreslen jako vědomě zkonstruovaný symbol Strany, moci, která je absolutní, není před ní úniku a dokáže zlomit kohokoli, koho si jen zamane.
Winston Smith je donucen Velkého bratra milovat, a nakonec před smrtí s úžasem shledává, že se Straně její záměr podařil a že Velkého bratra doopravdy miluje. Little People z románu Haruki Murakamiho ovšem takovýmto záměrným a lidmi vytvořeným nástrojem manipulace nejsou. Jsou spíše jakýmsi nalezeným archetypem, pojmenováním určitých podvědomých stránek lidské povahy, které se, pokud se vymknou kontrole jako v případě vůdce sekty Tamocua Fukady, mohou stát něčím, co člověka začne ovládat a manipulovat s ním zcela podle libosti. Little People v tom ohledu vůbec nevybočují z dosavadní Murakamim držené tématické linie. Nejsou příliš příbuzní s Velkým bratrem, mnohem podobnější jsou liškám, jezevcům a strašidlům z tradičních čínských a japonských legend, připraveným škodit lidem, kteří si to nechají líbit, nebo kteří se nechovají, jak by měli. Boj s Orwellovým Velkým bratrem je beznadějný, předem prohraný. Boj s Little People až zas tak beznadějný být nemusí. Jak už víme i z dřívějších románů, ty z Murakamiho postav, které dokážou nad osobní prospěch nadřazovat principy, obvykle nacházejí řešení i v zapeklitých situacích.
Pokud bychom ještě krátce měli zhodnotit, co naopak 1Q84 přináší v Murakamiho díle nového, popřípadě, jak navazuje na dosavadní autorův spisovatelský vývoj, je nejspíš nezbytné uvést alespoň následující dvě věci.
Zaprvé – a v tom mi zřejmě dá za pravdu každý sosutavnější Murakamiho čtenář – je ten román mnohem „drsnější“ než všechny předchozí. Řečeno lidově, Murakami dosti „přitvrdil“, a neváhal zařadit ani otevřené zabíjení, násilí, mučení, střelné zbraně, nebo konečně ten tolikrát omílaný „nespoutaný sex“. Svět románu 1Q84 je mnohem tvrdší, mnohem náročnější na přežití, než dosavadní Murakamiho světy.
A zadruhé, a to je zřejmě vůbec nejzajímavější moment celé knihy, je všechna ta drsnost, násilí a akčnost doménou nikoli mužského představitele, ale naopak hlavní hrdinky, Aomame. Je to ona, kdo vraždí, užívá násilí, opatřuje si nezákonně pistoli, loví po barech jednorázové známosti a vůbec si počíná jako hrdina thrilleru. Mužský protagonista Tengo zatím v poklidu sepisuje své literární pokusy, nebo se nechává svádět starší přítelkyní, s níž nemusí mít za nic odpovědnost, a do ničeho se příliš nehrne. A když se dostane do nebezpečné situace, je to Aomame, která ho zachraňuje, zatímco on nemá o ničem ani tušení.
Celá ta kniha, 1Q84, je mnohem spíš holdem Aomame, než Tengovi. Skončím tedy podobnou větou, jakou jsem začínal: Nezbývá, než očekávat, co dalšího Murakami publikuje dál. vidíme, co v tomto ohledu přinesou případné další Murakamiho romány.
Ukázali jsme si tedy, jak Murakami v 1Q84 do košatého a velice bohatého způsobu vyprávění, využívajícího mnoha různých úhlů pohledu, zasévá jednotlivé dílky celkové skládačky, z níž poté po dosazení do časových souvislostí vyvstávají hlavní symboly, o které se pak můžeme opřít při odhalení hlavního příběhu celého díla.
Viděli jsme, že se jedná o klasický Murakamiovský příběh o fantómech, manipulujících nic netušící lidi. A viděli jsme také, že na rozdíl od mnoha románů předchozích to už nejsou mužští hrdinové, kteří se více či méně úspěšně pokoušejí dostat situaci pod kontrolu, ale že naopak Murakami dává hlavní slovo ženským hrdinkám.
Co se ale ani v 1Q84 nemění, a co je velmi důležité, je fakt, že autor je tu stále čtivý, aniž by to bylo plytké, a že na jednu stranu čtenáře dovede upoutat, aby po nich pak žádal, aby se zamysleli. Že stále dovede vyjadřovat své myšlenky jímavými obrazy svých nezapomenutelných „oživlých metafor“. A že si uchovává i svůj opatrný optimismus, důraz znovu a znovu kladený na to, že každý hrdina, který se zasazuje za „správnou věc“ má vždycky aspoň nějakou šanci.
Text přednášky přednesené v rámci Měsíce japonské kultury 6. 2. 2013 na Velvyslanectví Japonska v ČR
Překladatel Tomáš Jurkovič
Vystudoval FF UK v Praze, v současné době překládá především knihy Haruki Murakamiho, s nímž se zná osobně.
