Hon na ovci je zcela jistě jeden z nejlepších románů autora Haruki Murakamiho. Je to symbolická kritika současného dle hlavního hrdiny vyprázdněného Japonska s historickými souvislostmi. Román dostal ocenění v Japonsku už v roce 1982.
Pocity hlavního hrdiny však nejsou nosné jen v rámci Japonska, podobné může zažívat člověk v dnešním světě kdekoliv, i manipulaci a vlastní rozhodnutí, zda se přidá k většině nebo se vydá vlastní cestou. Každopádně se jedná o aktuální téma, dnes možná naléhavější než kdy jindy.
Vynikající práce dvorního překladatele Tomáše Jurkoviče...
Kniha je velmi čtivá a není divu, že překladatele musel děj chytnout. Jsme už dlouhá léta zvyklí na jeho perfektní převod, ale tentokrát jako by se odlehčil a děj plyne spontánně a je patrné, že se při překládání bavil. O románu v doslovu píše, že autor sám přiznává inspirace Chandlerovým Phillem Marlowem. Píše také, že román Hon na ovci lze na Murakamiho pomyslné mapě zkušenosti s šedesátými lety umístit celkem jednoznačně do rané fáze, etapy buřičství a vzpoury, kdy autor nekompromisně hledá viníky zodpovědné za stav světa, v němž musí žít.
Oficiální anotace:
Hlavní hrdina románu žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska… Nečekaně ho vyhledá jistá organizace a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na ostrov Hokkaidó, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě…
Hon na ovci / Haruki Murakami / překlad Tomáš Jurkovič / vydal Odeon, 2016
Ukázky, které moc neprozrazují:
„Kdybych umřela,“ říkávala často, „tak ty sešity spálíš, rozumíš? Poleješ je naftou, spálíš na popel a ten zakopeš do země. Nechci, abys z nich viděl jediné písmenko.“
„Co blázníš, vždyť spolu přece takovou dobu spíme. Znám tě, řekl bych, úplně celou. Kvůli čemu by ses ještě chtěla stydět?“
„Buňky se měsíc co měsíc obnovují. Dokonce i teď,“ nastavila mi před obličej hřbet své útlé ruky. „Většina z toho, co si myslíš, že znáš, jsou jenom vzpomínky na mě.“
Byla to – s výjimkou asi tak měsíce před rozvodem – ženská, která to má v hlavě pěkně srovnané. Skutečně přesně pochopila realitu lidského života. Ten základní princip, že nikdy podruhé neotevřeš jednou přibouchnuté dveře a že ty dveře na druhou stranu ani nejde nechávat otevřené dokořán.
A teď ji stejně neznám o nic víc. Mám jenom vzpomínky na ni. Vzpomínky, co se mi čím dál tím rychleji vzdalují jak kupa vyřazených buněk. A nevím ani to, kolikrát přesně jsme spolu vlastně spali.
---------------
Byl to obrázek stáda ovcí na travnaté pláni. V místech, kde končila, na ni navazoval hájek bílých bříz. Velikých bílých bříz, typických pro Hokkaidó. Žádných chudinek, jaké si z nouze pěstuje u domovních dveří zubař u nás v sousedství. Tohleto byly masivní kmeny, na jakých by si mohli brousit drápy čtyři medvědi současně. Podle toho, kolik listí bylo na stromech, to bylo vyfocené na jaře. Na vrcholcích hor v pozadí se ještě vršil sníh a trochu ho zbývalo i v roklích na úbočích. Hádal jsem na duben anebo květen. Na dobu, kdy vody z tajícího sněhu rozmáčí povrch země na blátivou břečku.
Obloha byla modrá (tedy nejspíš, na černobílé fotce jsem neměl úplnou jistotu a mohla být klidně i lososově růžová) a nad horami se po ní táhly bílé mraky. Ať jsem si lámal hlavu, jak chtěl, nevykoukal jsem z toho stáda ovcí, hájku bříz a bílých mraků jiný smysl, než že je to stádo ovcí, hájek bříz a bílé mraky. Konec, tečka. Jen tohle a už nic víc.
Odhodil jsem fotku na stůl, vykouřil cigáro a zívl si. Pak jsem ten snímek vzal znova do ruky a tentokrát zkusil přepočítat ovce. Ta pláň ale byla obludně velká a ovce po ní byly rozeseté bez ladu a skladu, jako by obědvaly někde na pikniku, takže čím dál od kamery byly, tím bylo těžší rozlišit, jestli to jsou ještě ovce, nebo jen bílé fleky - pak jestli to jsou bílé fleky, nebo jen iluze - a konečně jestli to je aspoň iluze, anebo taky vůbec nic. Takže jsem radši propiskou odfajfkoval pouze to, u čeho jsem si mohl být jistý, že jsou to skutečně ovce. Výsledek počítání zněl 32. Dvaatřicet oveček na ordinérní fotce, co nemá žádnou zvláštní kompozici, o nějaké atmosféře ani nemluvě.
Něco ta fotka v sobě ale přece jenom měla. Byly z ní cítit problémy. Tolik mi bylo jasné už v momentě, kdy jsem ji poprvé uviděl. A taky po celé další tři měsíce, co po tom momentu následovaly.
Tentokrát jsem se na pohovku natáhl, fotku jsem zdvihl nad hlavu a ještě jednou jsem přepočítal ovce.
Bylo jich třiatřicet.
