Spisovatelé Ivo Fencl a jeho otec Ivo Václav Fencl jsou autory publikace vydané v padesáti výtiscích, jež jsou číslovány a doplněny podpisy autorů, přičemž celek sestává jednak z veršů, jednak z prozaických sekvencí.
Z kapitol:
Pomněnka
Otcové a synové, synové a otcové
Ortely edenů
Moje první setkání s Českým rájem (1)
Jaroslav Foglar našel náhradní řešení
Moje první setkání s Českým rájem (2)
Proto odvahu! Živote! Odvahu!
Moje první setkání s Českým rájem (3)
Učení s otcem
Pamatuji si dodnes
Moje první setkání s Českým rájem (4)
Píše mi tu můj syn
Moje první setkání s Českým rájem (5)
Snílek a milovník fantastiky
Moje první setkání s Českým rájem (6)
U Valentů
Moje první setkání s Českým rájem (7)
Nesplněné vzkazy a výzvy
Dialog s otcem
Vánoční vzpomínka
Vzpomínka starého stromu
Protest
Ivo Fencl, Ivo Václav Fencl: Básnické mezisvěty otců a jejich synů k prahu bolesti / Ilustrace Ivo Fencl (kresby). Fotografie archiv autorů.
Ilustrace Ivo Fencl (kresby). Fotografie archiv autorů.
Básnické mezisvěty (ukázka)
Quijote Holman a jeho kamarádi začali s prací na obnově Starých Hradů roku 1965. Aby měla i praktičtější efekt, udělali z jedné zámecké komnaty svatební síň. Právě tam jsme šli roku 1974, i když byla dokončena teprve necelý rok nato. První svatba se tu odbyla koncem dubna 1975.
Zámkem nás nicméně neprováděl Holman, nýbrž doktor Karol Bílek. V těch budovách našla totiž roku 1973 místo i část archivu Památníku národního písemnictví, pro který pracoval, a právě uzavření nájemní smlouvy s Památníkem vytvořilo podmínky pro rekonstrukci z let 1968-74, která pak ještě pokračovala. Dnes... Ale proč se o tom rozepisovat? Dokonce i šťastní manželé Bílkovi jsou už rozvedeni a osudy jejich i onoho archivu poněkud ničí tuto vzpomínku na idylu. Vládla však tenkrát idyla opravdu? Nakolik jenom v mé mysli a duši?
Kdo ví, ale každopádně jsem hodně snil. Také o tom, jak tam pracuji a vypiplávám stavbu s nimi. Čistou omítku, zdi, všechno kousek po kousku. Měl jsem pocit, že by mě brigádničení taky bavilo. Roku 1977 jsem se pak zúčastnil Šrámkovy Sobotky počtvrté a hle, na Starých Hradech zrovna vystavovali můj oblíbený obrázkový seriál o českých dějinách vybraný z měsíčníku Mateřídouška: kreslil jej Jiří Kalousek. Konaly se tu nicméně stále rozličné výstavy a vzpomínám, jak nás Karol Bílek nechával i nahlížet do nitra Vrchlického pracovny. Mne a tátu i mámu pak jednou rovněž do Štorchovy pozůstalosti. Zaujala mě, ale nic se přesto nikdy nevyrovnalo okamžiku, ve kterém jsme roku 1974 vstoupili už skoro za šera do zámecké kaple, a vzpomínám, že to tenkrát „kapánek“ zavánělo buřičstvím. Aleš Fetters ovšem se samozřejmostí vystoupal na kůr a zabasoval, jako to dělával i v humprechtském sále, a zpíval a zpíval. Zprvu sám, pak se připojili ostatní. Ne všichni, zbytek návštěvníků již čekal v autobuse. Ještě chvíli - a šli pro nás.
Můj táta ale moc nezpíval, spíš jen tak broukal... A já mlčel. Neumím zpívat. Bylo to však opravdu večer a zpívalo se a zpívalo a nemohli nás do toho autobusu dostat. Tedy chvilku, pak už ano. A abych nezapomněl, koupil jsem tam záložku. Dodnes ji mám. Ona totiž existuje série podobných záložek s obrázky – i vlastním jich šest. Na té starohradské vidím devět fotografií.
