Necháme-li z bohaté tvorby Iva Fencla stranou jeho oblíbenou tematiku dobrodružnou a hororovou, pak vyhraněným leitmotivem jeho četných próz je okouzlení. To se týká především uhrančivého zjevu žen, které svou krásou budí touhu, ta však je o to úchvatnější, že je nedosažitelná a zůstává v rovině nenaplněné touhy, v rovině teskné nostalgie.
Člověk prožívá více této nostalgie než naplněných tužeb, které často po naplnění ztrácejí sílu a nevedou dále, nebo se dokonce rozplývají v deziluzi. Přesto si Fencl střeží tuto hranici okouzlení, v němž trvá touha a radost z dobývání zázraku, který je však zaklet v oné neuzavřenosti.
Objektem touhy se vypravěči příběhu Lorencovi stává půvabná Mikol. Je mu múzou, která jej vyprovokuje k psaní, jež je mu realizací touhy.
Rozvádí úvahu o smyslu psaní, tvoření. Psaním si vytváří a dotváří touženou skutečnost. Zůstává však problém, že tato skutečnost je v rovině snové, že nevstupuje zpět do reality. „Míval jsem kdysi pocit, že psaní má smysl, ale to jsem ještě vlastně neuměl psát. A dnes? Jakž takž psát umím… Ale bohužel pro změnu se dostavilo zjištění, že to nemá smysl.“ Je to jen lítost nad tím, že ta napsaná skutečnost, „skutečnost – touha“, není totožná s realitou, je jen „terapií“ nebo „únikem“, jak říká Lorenc.
Snad každý člověk prožívá toto okouzlení na své cestě za naplněním touhy, ale nejúchvatnější je tato cesta, nikoliv cíl.
Fencl umí poeticky propojit realitu s tvůrčí fantazií, skutečnost s touhou nebo i s iluzí. Jakoby rafinovaně a vědomě nepřekračuje tuto hranici, za níž by nostalgie uvadala. Autor ji naopak rafinovaně tvoří, vědom si i toho, že čtenář rád spočine v této situaci, kterou sám často prožívá.
Můžeme se domnívat, že vypravěč příběhu v prvé osobě není jen literární objekt, ale že je to autor sám. Také často uvádí konkrétní prostředí a konkrétní osoby i kontakt s nimi. Příběh pak vyznívá jako vlastní prožitek a pravděpodobně jím i je. Stává se tak zpovědí, kterou ocení čtenář jako přesvědčivý kontakt s vlastním osudem.
Fencl je autor vzdělaný, kultivovaný a sečtělý, takže se rád blýskne znalostí celé řady spisovatelů, malířů a filmařů a poučeně čerpá sentence a motivace svých životních postojů a prožitků z analogií s jejich dílem.
Okouzlení láskou Fenclovi vstupuje i do zázračného světa pohádek, protože toto okouzlení láskou je také často krásnou pohádkou.
V druhé části knihy přichází rozsáhlá Sněžná pohádka, v níž hledá stopy mládí milované Mikol. I pohádka je výrazem okouzlení, podobně jako láska je okouzlením, vysněním, vytoužením a křehce dojemným steskem v rovině teskné nostalgie.
Realita života je však nesmlouvavá a často drsná. Mnohdy tu nostalgickou lásku překračují jen někteří, ale zase nepoznávají krásu toužení, které nekončí v deziluzi, ale v úchvatné a střežené nostalgii.
Autor staví příběh na bohatém dialogu, kterým postihuje charakter postav, jejich postoje, dějovou situaci a celkovou atmosféru; nebuduje jím posun děje, který soustřeďuje až do pointy.
Je jedno, jsou-li vytoužené lásky Fenclových próz Ivany, Joriky, Mikoly, nebo se jmenují ještě jinak; jsou to vždy nesentimentální příběhy lásky, ale i příběhy lásky nenaplněné, plné poetického kouzla. Láska tu zůstává v oné fázi okouzlení a nostalgie, která může být tou nejkrásnější poezií snového života.
