Lektorka z galerie na rohu Ivo Fencla. Magické vyprávění milovníka galerie

Byla jednou jedna Galerie na rohu a vyčkávala. Přijdou hosté? Taky vy tu galerii najdete; třeba když přeběhnete přes Náměstí Republiky ve směru šikmo od pasáže našeho nakladatelství NAVA. A to je rada první.

Byl jednou i talentovaný umělec jménem Marek Škubal, a ač mu milovníci zjednodušujících sloganů přezdívají Český Giger, nezaslouží si to. Proč? Je minimálně o píď lepším výtvarníkem, než známý Švýcar a tvůrce legendárního Vetřelce.

Jednou žil i jeden literární a filmový badatel a jmenoval se Martin Jiroušek a byl jednou i jeden kultovní spisovatel a říkali mu Howard Phillips Lovecraft a... Tak bychom mohli pokračovat, rovněž předlohy ostatních hrdinů a hrdinek této knihy totiž existují, ale řekněte sami! Jede přes to vlak? Ne. A to je poučení druhé.
A přece se NAVA domnívá (i kdyby namyšleně), že tento příběh bude ke čtení i za sto let, a to včetně ústřední Sněžné pohádky. A proč? Na nic si nehraje! A sice jej vypráví lektorkou popletené srdce, ale autenticky. Z potřeby.

A je čas na radu třetí: „Pokud vám nenalijí, musíte si pivo sami uvařit. A pokud nezískáte nějaký svět, musíte ho sami stvořit.“ Něčemu podobnému věří i NAVA, Škubal, Giger, Jiroušek, Lovecraft a Fencl, ale především všichni galeristi oddaní svým galeriím a výstavám. Tato kniha proto je věnována právě galeristům a speciálně lektorce z Galerie na rohu, které se ještě nikdy nestalo, aby neměla záložní plán. Nelze ji za to než pochválit. I vy však mějte vždy po ruce záložní plán a pro jistotu s touhle zamilovanou knížkou.


Spisovatel Ivo Fencl

Výpisky z knihy...

Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.
xxx

Přesto mi připadala trochu jako Dalí. V obličeji ale disponovala spíše několika rysy známého herce Keanu Reevese, byla svižná jako politika té galerie a zcela, zcela svá (asi jako já). Jenom nenápadně voněla a zdálo se, že ji neustále láká celý širý svět.
xxx

Proč jsem na onu vernisáž přišel, nevím, ale koneckonců to mohlo být kvůli obrazům. Píšu, ale neznamená to, že se nezajímám o obrazy. Rozhlížel jsem se po expozici. Místnosti byly v ten podvečer ozářeny a plny svobodného šumu. Lidé spolu konverzovali, zatímco já jsem uzavřený. Procházel jsem mezi sobě známými i neznámými tvářemi a občas jsem se s někým pozdravil. Každá místnost měla pro potřeby nové výstavy jinou barvu; to mi připomnělo Masku červené smrti Edgara Allana Poea, jenž mi zas připomněl Fantoma pařížské Opery.
xxx

Sama lektorka byla mladá, stála v srdci červeného pokoje a představovala vraždu poklidu a kalibr mocnější než veškeré obrazy a sochy Ermitáže a Louvru dohromady. Zdála se sice skromnou, ale zato extrémně frenetickou bytostí. Enzo Ferrari by jí záviděl jakékoli auto. Gestikulovala nicméně uměřeně a v žádném případě neplácala nesmysly. Slova volila trefně a poprvé mě napadlo: „Jak asi píše?“
Ve snu jsem ji políbil a kradl jí přitom ze zadních kapes všemi deseti prsty všechny pastelky.
xxx

A galerie okolo nás dvou se propadla do jiných kosmů. Lektorka opět zůstala jenom se mnou, okolo kvetla bzučící louka a pod námi ležela deka, rohlíky a Lovecraftovy spisy. „Prostě se mi líbíte, Mikol, a to tolik, že je to láska, a napadlo mě, že bych se vás možná i mohl fyzicky dotknout. Teď. V úterý. Mimochodem, co je podle vás lepší? Číst? Psát? Nebo žít?“
„To ale je hloupě položená otázka, pane.“
„Jak to?“
„Žít není definováno.“
„Aha.“
Jako by mi tím ta filozofka sebrala vítr z plachet. Ale potom jsem se sebral já a jako Quijote skutečně poklekl a několika prsty se dotkl její nohy kdesi nad kolenem. Ustoupila.
„Chováte se jako nějaký osel pod vlivem úplňku.“ Což znělo tajuplně. Asi si to sama uvědomila, i dodala: „Vy nejste ženatý?“
xxx

Ještě nějakou chvíli jsme se domlouvali. Ještě chvíli. Ale nemyslím si, že byste to měli chápat jako radu a vzor a nedělejte to jako my, poněvadž lidé by neměli přehnaně psát a měli by se spíše víc brát a starat se o děti, bez kterých by na světě nakonec nebyly ani horory. A když se náhodou děti povedou, můžete si být jisti, že román zvládnou napsat i za nás. A lépe.